Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  9. den (23. prosince 2009)  >>
<<  Jak poznám zblízka lví tlamu  >>

Den začíná brzy a rychle. Hned o půl sedmé ráno máme sraz u brány našeho Rest Campu. Čeká nás procházka se lvy. Nejde s námi jen rafťák Jarda, a spáč Pepa, který má na programu odpočinek do té doby, dokud se nevrátíme. Po těch dvou skoro celodenních jízdách si chvilku relaxace samozřejmě zaslouží. Jinak jsme tu všichni. Z firmy Sheerwaters pro nás přijedou na bránu kempu o něco později, než bylo domluveno. S námi tu čeká ještě další zhruba stejně početní skupinka, ale pak se ukazuje, že ti s námi nejedou.
obrázek U rozhrkaného autobusu čekáme na odjezd za lvy
Pracovníci agentury nás odvezou jen malý kousek nahoru po ulici k jejich kanceláři, kde jsme si včera naše aktivity kupovali. Tady po dalším čekání na několik jiných turistů nastupujeme do velkého rozhrkaného autobusu pomalovaného motivy safari a obrázky z aktivit této pořádající agentury. Je nás v autobuse celkem čtrnáct a vezou nás za město, hluboko do buše, do jakési privátní rezervace,
obrázek Na terase, kde pijeme kávu, dostaneme základní bezpečnostní školení
k několika stavbám na břehu říčky. Nachází se tu nejen krytá jídelna, kuchyňka, ale i další technické zázemí. A samozřejmě také toalety.
Po včerejší bouřce není už ani památky, snad jen kromě několika kaluží na cestě. Je nádherné zářivé ráno. Celá zářivě modrá obloha je vymetená do posledního chuchvalečku. Jediný mrak široko daleko je ten, který jsme viděli při čekání na odjezd. To byl ale oblak mlhy vznášející se nad Viktoriinými vodopády. Rozhlížím se okolo, ale lvy zatím nikde nevidím. Jen několik strážců, kteří mají přes rameno pušky. Dostáváme nejprve občerstvení, krom jiného i ranní kávu. Říkám si o silnou, ale moc to nepomůže. Vlastně vůbec. Sedíce na dřevěné terase nad říčkou posloucháme základní bezpečnostní pravidla. Nemáme utíkat, neklekat, nesedat si. Nemáme taky zůstávat pozadu a všichni se máme držet ve skupině. Brýle máme mít buď na očích nebo schované, aby kočičí šelmičky nenapadlo si s nimi hrát. Ze stejného důvodu musíme všechna zavazadla nechat tady v boxech. Sebou si vezmeme jen foťáky a kamery, na ty jsou prý šelmy zvyklé. A ještě musíme podepsat papír, že souhlasíme s touhle akcí, že za následky případné nehody oni neručí, a tak dále a tak dále.
Pak už vyrážíme na procházku. Zatím bez lvů. Kdepak na nás asi vyskočí? O malý kousek dál nám rozdají ještě dřevěné hole s poučením, že kdyby něco, tak máme lva tou holí štouchnout či praštit a hlasitě říct "Nou!", aby zvíře vědělo, že tohle se nesmí.
obrázek Lvice se k nám pomalu blíží trávou
A pak už po pár následujících krocích po stezce vidíme, jak se k nám ze strany trávou plíží dvě lvíčata a za nimi ještě jedna o něco větší kočička. Vlastně se dá říct, že už je to docela velká a pořádná lvice.
Je to opravdová procházka se lvy. Jdou s námi po cestě a následně po pěšině skrze louku. Zastavujeme se s nimi na focení, různě se střídáme, sem tam si je pohladíme. Je to bezva! Devíti a sedmiměsíční lvíčata jsou moc roztomilé kočičky.
obrázek Lvíčata vypadají jako roztomilé čičinky
Z té větší, asi sedmnáctiměsíční lvice už máme větší respekt. Ani nějak nevnímám čas, jak rychle to utíká. Na lvíčatech, která se nám klidně otřou při chůzi o nohu, jako nějaká domácí Micka, můžeme oči nechat. A je to až neuvěřitelné, jak jsou ta lvíčata hravá a pořád koukají, co by, kde by, a s čím by si mohla hrát. Prostě jako nějaká přerostlá koťata.
Jak se tak kolem kočiček točíme a střídáme, a jak lvíčata hledají, s čím si kde mohou hrát, překulí se větší lvíče na záda, a zamává packama na nebe. Pak se otočí na druhou stranu, kde zrovna stojím já. Zalíbí se mu zřejmě moje noha. Možná mu i příjemně zasmrdí, a tak mě za ní popadne těma svýma velikýma packama. Vzápětí mě za nohu rafne. Chce mě asi ochutnat. Můj kotník se rázem ocitne ve lví tlamě. "Auvajs!", vykřiknu, protože to zabolí docela hodně. Stisk lvích zubů ale není trhající ani smrtící a navíc po mém výkřiku ihned povolí. Ucuknu a uskočím. Že mám v ruce nějakou hůl, si ani nevzpomenu. Zato od černých hlídačů dostane lvíče ihned holí důkladně po čumáku. Chudinka malá! Začnu si prohlížet svou nohu a následky kočičího laškování. Teprve teď si nějak uvědomuju, že tohle fakt není žádná sranda. Tohle zvíře, přestože je to ještě docela malé lvíče, má pěkně velkou tlamu s pořádnými tesáky. Ani to, že si chce jen hrát, se asi nedá bez rázné reakce akceptovat. Ty tesáky mi zanechaly na holeni naštěstí jen lehký šrám, a na druhé straně nohy, na lýtku, se mi barví slušná modřina.
obrázek Takhle se hladí šelma, která mi klidně mohla nohu ukousnout, kdyby chtěla
Naštěstí to není nic vážného, ale začínám si uvědomovat, že tahle kočička opravdu není žádný domácí mazlík, žádná čičinka, ale velká a divoká šelma, a že kdyby si nechtěla jen hrát a tu svou tlamu zmáčkla, tak by mi nohu klidně dokázala nad kotníkem ukousnout. Brr! To by se mi tedy určitě nelíbilo!
obrázek Pohled do lvích očí takhle zblízka je mimořádný zážitek
Prostě procházka se lvy je procházka s velkými šelmami. Přesto je prima a je to fajnový a velmi nevšední zážitek. Kdopak může říct, že si pohladil lvici? K té vás nepustí nikde. Ani v cirkuse, ani v zoologické zahradě. Ta největší lvice se zdá být ze všech nejklidnější. Často si lehne a nechá se hladit. Jak to tak vypadá, asi se jí to líbí, protože při hlazení slastně přivírá své velké lví oči. Ta menší lvíčata jsou zase děsně roztomilá, i když mám od jednoho z nich pořádnou modřinu! Motají se rozpustile kolem nás, a my zase kolem nich. Občas se zastavíme a můžeme si je taky pohladit, pokud si lehnou. I to nejmenší lvíče má srst docela hrubou, přestože na pohled vypadá jako postelový plyšáček. Ale na hlazení menší lvíčata dlouho nečekají. Ve srovnání s větší lvicí jsou čilejší a živější. Na jednom místě dlouho nevydrží a než se za nimi stačíme otočit, hned jsou tu a hned zase tamhle.
Na větším palouku s nízkou trávou se na chvíli zastavujeme. Všichni lvi se najednou rozběhnou zpátky. My se už také obracíme a pomalu je následujeme. Šelmy jdou ještě nějakou dobu před námi, a pak se nám ztratí z dohledu někde mezi křovím. Nás pak odvezou k jiným domečkům, nedaleko odtud.
obrázek Než se vrátíme, vidíme ještě nějaká africká divoká prasátka
O kus dál vidíme několik čápů marabu, a nějaká bradavičnatá prasátka. Ta se podle dnešního dělení mají nazývat savanová. Bradavičnatá jsou sice hodně podobná, pro mne k prakticky k nerozeznání, ale v těchto končinách jsou prý hodně vzácná. Za loukou pod velkým stromem zrovna jiná skupinka turistů nasedá na slony. A my jen koukáme, jak v malém domků s jedním stolem a jednou židlí jakýsi černý mládenec právě dostříhal video, které na naší procházce natáčel. Můžeme se na výsledek jít podívat. Nevypadá to špatně, má to ale jen asi osm minut, a za DVD chtějí neuvěřitelných 250 randů. Hbitě se domlouváme, že koupíme jen jedno jediné video, doma si ho rozmnožíme a o náklady se s Janou i Vláďou podělíme. Při téhle ceně se tomu nemůžou divit. A oni se asi nediví, oni s tím nejspíš počítají, a proto mají takhle vysoko nasazenou cenu. Ale nemůžu si pomoct, při ceně nějakých 120 dolarů za celou procházku by takhle krátký kousek videa mohl, dokonce snad i měl, být v ceně jako suvenýr. Zaplatím tedy sumu 250 randů, oni mi to DVD vyrobí, a někdy k večeru mi ho nechají na recepci v našem Rest Campu.
Potom máme ještě v ceně téhle procházky snídani, a tak se zase vracíme tam, odkud jsme původně na procházku se lvy vycházeli. Snídáme nějakou klobásku a vajíčka s tousty, je taky nějaký džus. Všechno se ale začíná hrozně protahovat. Touhle dobou jsme podle původních informací už měli být dávno zpátky. Začínáme je už trochu popohánět, že už chceme jet zpátky. Už jsme dávno po snídani a čekáme nevím na co. Nechceme se tu už zbytečně dál zdržovat. Chceme odjet! Leč spěch je něco, co tihle černí neznají. Spíš si z nás ještě dělají legraci.
Při návratu zastavujeme před kanceláří agentury, ale zůstáváme v autobuse. Mají nás dovézt až na bránu Rest Campu. Ale najednou vidíme venku Pepu a tak rychle vyskáčeme ven. Pepa tu rozčileně pobíhá z místa na místo, a hartusí na nás, co že se děje, že neví kde jsme. Jsme tu víc než o hodinu později, než jsme měli být. Asi i proto, že ráno jsme zbytečně dlouho čekali na odjezd. A pravda je, že kdybychom ty černé nepopoháněli, možná bychom přijeli ještě o další hodinu později. Pepa, když jsme nebyli v kempu včas, nás začal shánět. V kanceláři mu ovšem tvrdili, že už jsme dávno v kempu. Tak utíkal zpátky do kempu a my pořád nikde. Organizovat něco, to těm černým opravdu moc nejde. A Pepa je teď pěkně vytočený. Měl strach, co se s námi stalo, když tady přes hodinu nikdo neví, kde vlastně jsme.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3