Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Na návštěvě v zimbabwské vesnici  >>

Kolem poledne, když jsem v autě za jízdy trochu podřimoval, zajíždíme stranou silnice k jedné z vesniček. Můžeme se podívat, jak tu obyčejní domorodí lidé žijí. Zdejší vesničku, podobně jako prakticky všechny ostatní, obývá jedna rodina příbuzných. Další dvě malé vesničky, které jakoby téhle z oka vypadly, vidíme hned vedle, jak se říká za humny. A dál za nimi, v dalekém i nedalekém okolí, tu takových bude určitě mnohem víc.
obrázek V zimbabwské vesnici mají perfektně zametený dvorek
obrázek Zimní kuchyně v zimbabwské vesnici
Na krásně zameteném a nečekaně čistě uklizeném prostranství stojí několik stavení, nejmenší z nich je kadibudka postavená až v nejzazším koutě. K vesnici patří mimo jiné letní kuchyně, což je tady malá zastřešená místnost obehnaná jen nevysokou zídkou. Druhou kuchyní je kuchyně zimní. Na rozdíl od té letní je zimní kuchyně vybavena také rozličným nádobím, z valné části plechovým a povětšinou smaltovaným. Zdi zimní kuchyně jsou postaveny vyšší a dosahují až nahoru ke střeše. Uprostřed kuchyně se na zemi nachází velké otevřené ohniště. Centrální kuchyně také slouží jako hlavní společenská místnost pro celou vesnici. Odehrávají se tady všechny významné rodinné události. Ženy tady třeba rodí děti, a stejně tak se tu koná i poslední rozloučení se zemřelými. Lze v tom pochopitelně nalézt jistou symboliku. Na stejném místě, na kterém člověk přišel na svět, z něho také odchází.
Stěny všech domečků čtvercového půdorysu vytvářejí domorodci ze svislých silnějších kůlů propletených větvemi, které jsou oplácány hlínou smíchanou s kravským trusem. Na povrchu jsou ještě natírané jakousi barvou a trochu zdobené jednoduchým malováním. Střechy všech obydlí ve vesnici jsou svázány ze suché trávy a jsou uložené na jednoduché trámové kostře ze silnějších větví.
Kromě obou již zmíněných kuchyní je ve vesničce ještě asi šest obytných domečků. Jako nejstarší v nich žijí děda s babičkou vychovávající asi rok starého vnoučka. Dcera jim již zemřela. Pokud jsem to správně pochopil, tak při porodu. Z dalších obyvatel vesnice vidíme asi pět nebo šest dívek.
obrázek Nuzná potrhaná halenka, zato však perfektní účes
Smějí se a žertují s námi, ale jejich zašlé i poněkud potrhané halenky či trička svědčí o tom, že chudoba je u nich každodenním návštěvníkem. Na tom, jak vypadají, jim však také velmi záleží. Svědčí o tom jejich dokonalé a perfektně provedené účesy a nebo velice dovedně zavázané pokrývky na jejich hlavách.
K jedné z dívek můžeme nahlédnout i dovnitř do její domácnosti. V příbytku téhle mladé dámy vidíme vcelku chudé a jednoduché vybavení, několik prostých obyčejných věcí, v poličkách malé skříňky je pár kousků malovaného nádobí, několik audiokazet a pár fotografií. A taky jakýsi papír ze školy, možná nějaké školní vysvědčení. V rohu pak stojí poměrně rozměrná dřevěná postel,
obrázek Pohled do příbytku mladé zimbabwské dámy
jejíž nohy jsou podepřeny něčím, co vypadá jako cihla. Nad postelí s teplou přikrývkou je do uzlu stočená moskytiéra, před postelí malá rohož či předložka, a pod postelí má dívka uložené postarší botky. Ovšem mezi postelí a skříňkou je nahoře u stropu polička s dalšími dámskými botami, mnohem novějšími. Jsou různého typu. Sandály, vietnamky, plátěnky, polobotky i zdobené páskové botky, ve kterých by se klidně mohlo chodit do tanečních. Pokud by ovšem měly o trochu vyšší podpatek. Bot má tedy hodně, ale přitom tu s námi tahle docela hezká okatá černoška běhá bosky. To všechny ty boty sama potřebuje a používá? K čemu? Nebo tu má botník pro celou vesnici? A nebo ty boty prodává? Nu, kdo ví... Nechci být zase až tolik vlezlý, abych se začal na všechno vyptávat. Prostě tu má nějakou svoji sbírku bot a není důležité proč a nač.
obrázek Každá zimbabwská vesnice zdobí svá obydlí rodovým znakem
Jeden ze zdejších domků právě probíhá rekonstrukcí. Má čerstvě natřené zdi, a černá babička tu právě nějakou zvláštní hustou hmotu těžko určitelného složení i barvy nanáší na podlahu. Všechny domky, tomu opravovanému to ještě chybí, jsou ozdobeny bílými černě ohraničenými kolečky s červenými puntíky, jakousi značkou, či znakem téhle vesnice, respektive rodiny. Každá vesnička tu má takový nějaký svůj symbol, svůj rodový znak, kterým svá obydlí zdobí.
Součástí vesnice je na jejím okraji také ohrada pro dobytek. Ten je v tuhle chvíli, pravděpodobně s mužskými obyvateli vesnice, někde na pastvě. Jen jeden oslík okusuje trávu pár kroků za ohrádkou z klacků zapíchnutých do země. Ty úplně nejchudší vesničky a rodiny dobytek třeba ani nemají, což pro ně znamená mnohem a mnohem obtížnější způsob života. Každá vesnička tu musí být soběstačná. Musí si prakticky všechno, co k životu potřebuje, sama vyrobit. A krom toho se musí snažit také ze svých výpěstků něco prodat. Jen úspěšný prodej jim umožní naopak nakoupit to, co si sami vyrobit nedokáží. Třeba malý solární panel a nebo autobaterii. Takové věci jim poslouží k tomu, aby si mohou večer alespoň chvíli posvítit, přehrát si nějakou příjemnou a populární hudbu, a tak všelijak podobně. Musí to být vskutku velmi skromný život. Vesničané musí uspokojovat skutečně jen ty nejzákladnější životní potřeby, a jen máloco si mohou dovolit navíc. Přesto nevypadají nijak nespokojeně, a nejsou zatrpklí a nepřístupní.
Všichni tedy okukujeme nevelká vesnická obydlí i jejich obyvatele. Vpadli jsme jim sem tak trochu nečekaně. Jaroslav se tu obzvlášť cítí celý nesvůj, přešlapuje netrpělivě z místa na místo, a připadá si tu jako vetřelec. Necháme tu ve vesničce samozřejmě věci, na které jsme si mezi sebou shromáždili nějaké peníze, a které Pepa ještě v Jihoafrické Republice nakoupil. Dostanou tak od nás mouku, cukr i nějaké další potraviny. Děvčatům rozdáváme bonbóny a lízátka, necháváme jim tu i pár dolarů. Je to alespoň malá náplast na to, že jim tak vlezeme do jejich soukromí. Přesto jsou příjemní, usměvaví a veselí, a zdá se, že jim naše nečekaná návštěva nevadí. Snad tedy opravdu ne. I když si říkám, že nevím, jak by bylo mně a jestli by mi nevadilo, kdyby mi někdo takhle vpadl domů a začal všechno okukovat a prohlížet si, jak žiju a bydlím.
A tak abychom je příliš dlouho neobtěžovali, nevyptáváme se ani zdaleka na všechno, co by nás zajímalo. Jana přemítá o tom, jak a kam, a jestli vůbec, tu mohou děti chodit do školy. Jaroslav už ale postává na okraji vesnice, a čeká, až půjdeme všichni. Asi po dvaceti minutách tedy už raději odcházíme. Zamáváme jim a "bye bye". Zatímco oni tu zůstávají se svými prostými životy, my bohatší o další nevšední zážitek jedeme zase dál. Dál za dalším poznáváním jižní Afriky.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3