Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Stará farma a žirafák Tod  >>

Nocleh na dnešní noc Pepa předem nikde domluvený nemá. Tady v Zimbabwe nefungují telefony, nefunguje tu Internet, a tak není možnost, jak se s předstihem někde objednat a domluvit. Pepa má několik variant, kde to můžeme zkusit. Když to v některém ubytování nedopadne, zkusíme další místo.
obrázek Na dnešní noc zůstaneme v nádherné staré farmě
Zastavujeme nejprve u jedné z mála fungujících farem. Pepa se vydává na průzkum. Prý tu dřív zůstával na nocleh často, ale když sem po uvolnění hranic s Jihoafrickou Republikou začalo jezdit mnoho Búrů, tak tu buď bývalo plno, nebo se tu špatně spalo, jelikož bývali hodně opilí a hluční. Ale teď Pepa mává, že tu zůstaneme. Vida. Máme ubytování hned na první pokus.
obrázek Na farmě Tod's Guest House nás vítají usměvavé černošky
Přespíme tedy na farmě Tod's Guest House. Zdá se, že tentokrát tady budeme asi jediní hosté. Není tu nikdo, jsme tu úplně sami. Přivítá nás černý a mile usměvavý personál, dívky, které tu zrovna poklízejí.
obrázek V areálu farmy najdeme i venkovní bar s jezírkem
Můžeme si projít celou farmu. Prohlížíme si vybavení a pokoje. Každý pokoj je trochu jiný, a do určité míry si můžeme vybrat, který se nám více líbí. Dvoukřídlá bíle omítnutá budova s hostinskými pokoji má dlouhou průchozí verandu. Vzadu za stavením najdeme široké travnaté prostranství se zastřešeným venkovním barem s několika stoly, s fontánkou a jezírkem, a v této roční době neodmyslitelnou vánoční výzdobou.
obrázek Na našem pokoji se cítíme jako v Africe za dávných koloniálních dob
Farma má i svou malou kapličku. Možná by se i slušelo jí říkat dokonce kostelík. Mimo ubytovací prostory nalezneme v další budově jídelnu, jakousi klubovnu s krbem, a mají tu ještě velký vnitřní bar. To vše samozřejmě mimo vlastní obývací prostory paní majitelky a veškerého personálu. Všechny místnosti jsou, stejně jako náš pokoj, kde budeme spát, vybaveny zachovalým starším nábytkem, který jistě pamatuje úspěchy koloniální doby, ale zároveň svědčí o tom, že od té doby uplynulo hodně času.
obrázek Žirafák Tod je při srovnání s Líbou poněkud velký mazlíček
Přestože tu nikde není žádné nové ani moderní vybavení, je farma svým způsobem velmi krásná a my velice rychle podléháme její podmanivé atmosféře. Rázem se tu ocitáme o dlouhé desítky let zpátky v koloniální době, kdy ještě Zimbabwe bývala Jižní Rhodézií. Tahle farma je skutečně úžasné místo, moc se nám tu líbí. Jako by tohle byla teprve ta opravdová Afrika. Jsme v Africe starých časů. Jako bychom se rázem ocitli kdesi uprostřed filmu "Vzpomínky na Afriku". Na tuhle farmu a tuhle Afriku budu určitě i já mít své krásné vzpomínky.
Majitelka, místní rodačka, která tu vyrůstala odmalička, do farmy dnes už žádné peníze neinvestuje. Neustále jí totiž hrozí, že by jí současný režim mohl všechno sebrat. Už prý měla mnoho problémů a incidentů s úředníky a policií současného Mugabeho režimu. Popis některých se dá najít dokonce i na různých internetových stránkách a mnohé z nich jsem si se zájmem přečetl. Zatím paní majitelka ale farmu vždycky ubránila. A bránit ji prý bude třeba i s puškou v ruce. Když se tady narodila, chce tu i zemřít. My ji tu ale právě teď nepotkáme. Říkají nám, že jejich paní je touhle dobou na cestě někde v Bulawayu.
Když se ubytujeme na pokojích, tak nám naši už i tak dobrou náladu ještě vylepší černí chlapci, kteří se kolem nás najednou objevili. Lákají nás za plot, abychom se šli podívat na jejich domácího mazlíčka, na místního žirafáka. Tomu pochopitelně neodoláme a jdeme za nimi. Žirafák, který se jmenuje Tod, je nedaleko. Vlastně hned za farmou za plotem. Okusuje tam zelené stromky a keře. Žije tady na farmě už několik let, a prakticky od malička. Pepa ho prý pamatuje jako mládě vysoké zhruba jako dospělý člověk. Tehdy se žirafák Tod ještě mohl pohybovat po celé farmě, i kolem hostinských pokojů. Dnes už je ovšem Todík pořádný chlapák, a přestože mu do velikosti velkých žiraf ještě hodně chybí, musí už pro jistotu zůstávat za plotem. Ale i přesto ho tu mají jako svého milého domácího mazlíka.
Už jsem se zmiňoval, že o téhle farmě lze najít i lecjaké informace na Internetu. A právě v souvislosti s domácí žirafou jsem později doma o téhle farmě našel na Internetu článek vytvořený v říjnu 2004. Internetový server věnující se výhradně neutěšené situaci v Zimbabwe, v článku popisuje potíže, jaké majitelé téhle farmy Tod's Guest House měli, když se nechtěli svého majetku vzdát a farmu opustit. Kromě mnoha jiných obtíží a záměrně vyvolávaných problémů líčí text článku právě příběh s žirafou coby domácím mazlíčkem. Nebyl to však ještě Todík, měli tu před ním ještě jinou domácí žirafu. Té předchozí žirafy se majitelé farmy ujali v roce 2001 jako osiřelého mláděte. Dali jí jméno Sunshine. Mugabeho úředníci stále a stále hledají důvody, jak majitelům znepříjemňovat život a posléze je tím donutit k tomu, aby farmu opustili. Kvůli jejich Sunshine po nich chtěli povolení na žirafího mazlíka, jaké ovšem nikde nikdo nevydává, a jaké ani žádný zákon nebo nařízení nevyžaduje. Udávali mimo to mnoho jiných podivných důvodů, proč na farmě tu žirafu mít nesmějí. Například i to, že žirafa se pokouší dostat dovnitř na pokoje hostů. Tvrdit něco takového o žirafě Sunshine, která už skoro dvakrát převyšovala střechu nejvyššího stavení na farmě, by mohlo vypadat třeba i hodně směšně, kdyby ovšem nešlo, jako v tomto případě, o docela vážnou a nechutnou záležitost. Po různých nepříjemnostech a lapáliích nakonec prý došlo k exemplárnímu zastřelení téhle domácí žirafy. A to na nedaleké základní škole přímo před zraky dětí, některých i velmi malých, které si žirafu Sunshine velmi oblíbily a kterou milovaly, podobně jako všichni návštěvníci farmy. Žirafu si ani netroufla zastřelit samotná Mugabeho policie. Ta ji jen odvedla ke škole za doprovodu dětí, na které byla k lidem důvěřivá žirafa Sunshine zvyklá. Na vlastní žirafí popravu, jinak se to asi nazvat nedá, si objednali strážce některého z národních parků, který za svůj nechutný skutek zřejmě dostal tučně zaplaceno. Majitelé farmy, kteří v té době nebyli právě doma, a to samozřejmě jen "pouhopouhou náhodou", už jen po svém návratu domů zjistili, že policejní úředníci společně s ředitelem školy za vydatného alkoholového opojení žirafu vaří a jedí. A že maso rozdávají i dětem!!! Tak k tomuhle já nemůžu poznamenat nic jiného, než fuj!!! A nebo ještě lépe: Třikrát fuj!!! Vím, je to nechutný příběh. Nicméně ho pokládám za poučný a proto jsem ho na tomto místě z anglického originálu volně převyprávěl.
obrázek Pepa je Todíkův starý známý
Při pohledu na Todíka jen doufám, že tenhle krásný žirafák nedopadne nějak podobně. Todík je moc hezký a milý žirafí mládenec. Od někoho si vezme kousek větvičky, nechá se pohladit po čenichu i po hlavě, a klidně kvůli pohlazení sehne svůj dlouhatánský krk až k nám dolů. I on je na lidi zvyklý a důvěřuje jim. A když se pak vracíme zpátky k farmě skrz plot, kam on už za námi nesmí, začne za našimi zády jančit a poskakovat. Vyskakuje do vzduchu a asi si chce trochu zaskotačit. Ale já z něho mám spíš strach, div se nedám na úprk. Nedivte se, když mi hned za zády začne rozhazovat kopyta takové veliké zvíře. I když s ohledem na žirafí míry Todík není ještě tak velký, je to už přece jen zvíře víc než dvakrát převyšující běžnou člověčí výšku. A kdyby někoho z nás nakopl, třebas nechtěně, určitě by to nebylo nic příjemného. Říká se, že velká žirafa dokáže kopytem zabít i lva, když se mu správně strefí do hlavy.
Večeříme na terase před našimi pokoji. Tentokrát máme večeři studenou. Pepa jen nakrájí maso, které upekl a přes noc zmrazil už v Phalaborwě. Roládu, jak jinak než opět výbornou, chroupáme s mletým česnekem nebo se syrovou cibulí. Česnek koupený v obchoďáku ve skleničce je skvělý, úplně jako čerstvě utřený. Škoda, že u nás se takhle vůbec neprodává. I africká cibule je úplně jiná, než na jakou jsme zvyklí od nás. Dá se normálně přikusovat téměř k čemukoli, protože je mnohem jemnější a šťavnatější.
obrázek Na terase, kde večeříme, máme hlídače, ke kterému se později přidá i ozbrojená stráž
Místní hlídač, fenka zlatého retrívra, dostane nakonec také nějaké zbytky. Ale bez sebemenšího zaváhání zkonzumuje i pevné provázky, kterými byla roláda svázaná. Přestože nás fenka přesvědčuje, že je spíš mazlíček, než hlídač, zdá se, že si nás teď bude hlídat až do bílého rána.
Ještě chvilku posedíme, někteří u pivka, a Líba s Jardou si načali láhev vína. Elektřina tu nefunguje, svítit si můžeme jen přes agregát, který nám nechají puštěný do devíti večer. Najedou koukáme, jak k nám z přítmí přichází nějaký černoch s puškou v ruce. Vidíme i pouta, která se mu houpou u pasu. Koukáme na něho hodně nedůvěřivě. Nevíme co tady chce, a Pepu, který už spí, budit nechceme. Sice nás trochu vystraší, ale nakonec se ukáže, že je to strážce hlídající farmu a její obyvatele i hosty před zloději, lupiči a násilníky. My lupiči nejsme, nás tady bude naopak hlídat. Když se už úplně setmí, všichni krom spáče Pepy, se scházíme uprostřed dvora a díváme se nahoru na hvězdy.
obrázek I v noci ve snu se mi zdá o krásných žirafách a žirafích mládencích, jako je Todík
Už podruhé pozoruju nádhernou tuhle africkou hvězdnou oblohu. Bez rušivých světel velkých měst okolo a bez elektřiny tady na farmě je tu opravdová a černočerná tma tmoucí. Na obloze temné jako ten nejčernější samet se třpytí nespočítatelné množství hvězd. Je jich tu vidět mnohokrát víc, než kdekoli u nás v Evropě. Dokonce snad i mnohem víc, než jsme viděli v Barbet Country Cottages. Nad námi září jasné souhvězdí Orionu, které známe i z naší oblohy. Níž nad jižním obzorem, právě jen těsně nad okolními stromy, rozpoznáváme souhvězdí Jižního Kříže. Je to taková obdoba Polárky ze severní polokoule. Tady, půjdete-li za souhvězdím Jižního Kříže, půjdete přesně na jih. Jižní Kříž já tady vidím prvně v životě. I když nejsem na jižní polokouli poprvé, dosud jsem neměl příležitost se takhle zadívat na večerní hvězdnou oblohu. S výjimkou prvních dnů v Jihoafrické Republice, kdy jsem si mezi tou spoustou prvních afrických zážitků na něco takového vůbec nevzpomněl.
Potom už se rozcházíme do postýlek. Jen Jarda s Líbou si načnou ještě jednu lahvičku vína a sedí pak na verandě dlouho do noci. Protože je dost teplo, spím trochu přerušovaně. Pokaždé zaslechnu zvenku jejich tlumený hovor. V noci si tady můžu rozsvítit už jen jedno jediné malé bezpečnostní světýlko nad postelí. To abych se nepřerazil, až se půjdu přesvědčit, jestli jsem pořád ještě kluk. Trochu, ale opravdu jen trochu, tu začínají štípat komáři. Doufám, že nejsou malaričtí. Nakonec, navzdory teplu i komárům, se přece jen vyspím docela dobře. Nikdo se určitě nebude divit, že v noci se mi zdá o žirafách. Jsou krásné, štíhlé a dlouhokrké, všechny hopsají okolo našeho domu, před naším hostinským pokojem, a Todík je tady hlídá.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3