Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Kam Zimbabwe přivedl soudruh Mugabe  >>

Před námi je teď už volná cesta do Zimbabwe. A tak by se možná slušelo o Zimbabwe pár informací napsat. Zimbabwe bývala za koloniálních dob Jižní Rhodézie, a tvrdí se, že byla nejbohatší anglickou kolonií. I později stále platila za druhou nejbohatší zemí jižní Afriky, a byla nazývána africkou obilnicí. Dnes je to zbídačená země, která prošla obrovskou krizí provázenou devalvací měny a hyperinflací, které svého času postupovala o tisíce procent denně. V lednu roku 2008 byla odhadována na více než sto tisíc procent. To znamená asi to, že když si jeden den dáte pivo za deset miliard, nazítří na něj budete potřebovat miliard patnáct. V době naší návštěvy už Zimbabwe zcela rezignovalo na vlastní měnu a oficiálně se tu platí jihoafrickými randy nebo americkými dolary. Zimbabwské peníze jsou na nic. Někdo si je tady může koupit jen tak pro radost. Triliónovou zimbabwskou bankovku dostanete na tržišti jen jako suvenýr za mizerné dva dolary. A můžete se pokusit to ukecat i na dolar.
Jako v mnoha dalších afrických zemích, i tady se dá říct, že nejlépe tu bylo v dobách kolonialismu. Bílí farmáři byli vůdčí a hybnou silou rozvoje a pokroku, od kterých se černé domorodé obyvatelstvo mohlo a mělo něco naučit. Nebyla tu sice rovnost, ale určitě se dalo mluvit o prosperitě. Černí obyvatelé měli ve velké míře na farmách práci, měli kde bydlet, v případě nemoci se jim dostalo lékařské pomoci. To už dnes rozhodně neplatí. Nadvláda bílých vycházela z přesvědčení, že si Afričané z různých důvodů nejsou schopni sami vládnout. A řekl bych, že tahle zřejmá pravda platí dodnes. Právě Zimbabwe je toho klasickou ukázkou. U zrodu osvobozeneckých sil pak stojí většinou tvrzení, že to tak není, že je to jen otázka příležitosti a času. Ale dnešek potvrzuje, že mít příležitost i čas nestačí.
Po nástupu Roberta Mugabeho do prezidentského úřadu Zimbabwe v roce 1987 začali bílí farmáři tušit, co přijde. Zpočátku se ještě několik let nic nedělo. Mugabe převzal dobře fungující a prosperující ekonomiku. Soběstačnou v mnoha zemědělských komoditách, bohatnoucí rozumným zpracováním nerostných surovin i vývozem především tabáku, bavlny, a cukrové třtiny z mnoha velkých farem v majetku bílé menšiny. Své marxistické a maoistické názory začal Mugabe uplatňovat a zavádět do praxe především po roce 2000, kdy mu voliči v referendu neschválili posílení prezidentských pravomocí. A tak to přišlo. V té době už pro nedostatek financí dávno skomíralo státní školství i zdravotnictví, kteréžto před nástupem Mugabeho bylo udržováno na slušné úrovni především zásluhou křesťanských misií. Teď přišli na řadu bílí farmáři. Mugabe jim sebral jejich prosperující farmy, rozdal je svým kamarádíčkům a dalším jemu podobným bojovníkům za svobodu a bývalým vojákům. Tohle přerozdělení majetku podalo brzy jednoznačný důkaz, že dobré hospodaření není ve farmách, ale ve farmářích, neboť tyto farmy šly následně velmi rychle ke dnu. Černošské obyvatelstvo neumělo na farmách efektivně hospodařit, stačilo jeden rok nesklidit, nebo nově včas a dobře nezasít, a v souvislosti se zadlužením skončila farma naprostým krachem. Mnoho farem bylo navíc zcela vyplundrováno. Přesně ve smyslu toho, že když někdo dostane cosi zadarmo, tak si toho neváží. Pokládá totiž za samozřejmé, že až to vyplení, spotřebuje a vyždímá, dostane přece něco znovu. Podobně v Zimbabwe skončil také průmysl a těžba i zpracování nerostných surovin. Naučit lidi v duchu boje za svobodu křičet a demonstrovat, zblbnout je líbivými a populistickými hesly, vyvolat v nich nespokojenost, slíbit jim, že dostanou majetky, že zbohatnou bez práce, že to či ono budou mít zadarmo, že jim bude vždycky pomoženo, jen když natáhnou ruku, to jde poměrně snadno. Ale co potom s lidmi, kteří si odvykli pracovat, kterým se slibuje, že budou mít, co potřebují, kteří se práci vyhýbají a jen čekají s nataženou dlaní? Kdo jim co dá, když o práci nestojí? Kdo a jak je uživí, když pracovat neumí a často už ani nechtějí?
A tak během následujících pěti let klesl výkon zimbabwské ekonomiky téměř na polovinu. Farmáři navíc nebyli hloupí, a dobře tušili, co se chystá. Věděli, že budou muset své farmy opustit, buď více, ale spíš méně "dobrovolně", a nebo třeba i za svištění kulek nad svými hlavami. Proto několikanásobně své farmy zadlužili a získané peníze vyvezli do zahraničí, především do Jihoafrické republiky. Tenhle fakt ještě víc prohloubil marasmus, ke kterému Mugabeho politika zemi přivedla. Jeho vláda pak velmi rychle přerostla v bezohlednou diktaturu, kde se dá mluvit i genocidě vůči svým odpůrcům. Diktatura dále uvrhla zemi do nepředstavitelné bídy. Potraviny se teď do bývalé obilnice musejí dovážet, a je jich takový nedostatek, že se dá mluvit o hladomoru. Přes čtyři milióny obyvatel, jak se zdá, ze země uprchlo, a zbytek žije z více než tří čtvrtin pod hranicí bídy. Třetina, spíše však polovina z asi dvanácti miliónu obyvatel Zimbabwe je navíc nakažena virem HIV, absolutně bez byť jen náznaku jakékoli možnosti lékařské pomoci a péče. Té se nedostává ani na těm, kteří jsou nakaženi cholerou, která se začala šířit zbídačelou zemí. Za pár let tu došlo k naprostému hospodářskému kolapsu, k obrovskému zadlužení země, a k finančnímu bankrotu, kdy zimbabwská měna dnes už fakticky neexistuje. Celá země je prakticky v troskách. A pokud vůbec někam směřuje, tak spíš proti proudu času, zpátky do historie. Například kvůli absolutnímu nedostatku pohonných hmot a elektřiny se na železnice vrací parní vlaky. Uhlí je totiž to jediné, čeho má Zimbabwe dostatek. Na jiné energetické komodity už ale peníze nejsou.
Trochu jsem se v předchozích řádcích o Zimbabwe rozepsal, když už jsme překročili jeho hranice. Ale myslím, že to může být pro leckoho docela zajímavé. A taky je to myslím dost poučné, jak může jeden ignorantský a bezohledný socialista přivést za několik málo let celou zemi od původní prosperity k naprostému krachu a státem zajištěnému hladomoru a bídě. V Zimbabwe má tohle na svědomí podivný socialismus soudruha Mugabeho, jehož bezostyšná diktatura s postupujícími roky stále nabývá na agresivitě. A kdyby některé z předchozích řádků snad někomu připomínaly nějakou podobnost s čímsi kdesi ve středu Evropy, nemusí to být podoba čistě jenom náhodná.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3