Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Dobrodružná zimbabwská hranice  >>

V městečku Musina ještě jednou Pepa zastavuje. V Jihoafrické Republice naposled. Říká nám, že tohle je to nejhorší a nejhnusnější město, jaké se dá v celé Jihoafrické Republice najít. Načež nám zakáže opouštět vozidlo a sám jde koupit dva velké kanystry. Zimbabwe je totiž stát stojící na pokraji kolapsu. Nic tam pořádně nefunguje, prakticky všeho je tam absolutní nedostatek, a ještě nedávno nebyl v celém Zimbabwe vůbec k dostání benzín. Od majitele Elephant Walk v Phalaborwě jsme sice slyšeli, že už je to lepší, ale Pepa nechce riskovat. Proto musíme ještě tady, v Jihoafrické Republice, naplnit kanystry. A proto si taky vezeme sebou slušnou zásobu jídla. Pepa byl v Zimbabwe už mockrát, a tak má svoje zkušenosti. Nechce, abychom složitě sháněli bůhvíkde něco k jídlu, nebo abychom někde zůstali stát a čekali až nám kdovíkdy někdo přiveze bůhvíjak předražený benzín se sousední Zambie.
Pepa má obavu, jak to v těchhle dnech na hranici bude vypadat. Teď před svátky je tu na silnici opravdu silný provoz. S námi míří k hraničnímu městu Beitbridge spousta aut. Pepa nás varuje, abychom hlavně na hranicích nic nefotili, abychom raději foťáky úplně schovali a vůbec je neukazovali. Jako bychom je zkrátka neměli. Jinak bychom se mohli dostat do vážných potíží. I tak můžeme totiž očekávat určité problémy. Přes hranici se třeba vůbec nesmí vozit jídlo a potraviny, a my toho máme vcelku slušnou zásobu. Ani to nemáme kam schovat, jen to snad můžeme shora přikrýt starou dekou. A tak si svoji brašnu s fotoaparátem hážu raději někam hluboko pod sedadlo a pod nohy.
Stojíme teď v Beitbridge u poslední čerpací stanice na téhle straně hranice. Je tu obrovská fronta, zřejmě to tedy opravdu v Zimbabwe nebude s benzínem nijak slavné. Kupodivu jediní bílí, kteří tu stojí, jsme my. Kolem nás jen samí černí. A ještě ti černější. Na Pepovu radu ani tady vůbec nevylézáme z auta. Trvá to tu všechno hrozně dlouho, každé auto kromě do nádrže tankuje ještě do spousty velikých nádob. Je tu strašlivý zmatek. Zatím si vyplňujeme papíry potřebné k odbavení na hranici. Času na to je dost. Kolem projíždějí auta, v mnoha případech spíše staré vraky, po střechu naložená všelijakým zbožím, a ještě častěji spoustou všelijakých krámů. V Jihoafrické Republice zřejmě dávno nepotřebné a vyhozené věci budou ve zdecimované zimbabwské ekonomice určitě ještě fajnovým zbožím. Mnoho automobilů za sebou táhne přetížené vozíky. Všechny jsou také obloženy mnoha nádobami na pohonné hmoty. Náklad mají sice většinou svázaný několika provazy, ale stejně máte u většiny z nich pocit, že musí každou chvilku spadnout, nebo se sesypat. Možná se ale samotný vozík nebo auto rozpadne ještě předtím na hromádku součástek. Konečně u pumpy přišla řada i na nás. Můžeme tedy natankovat pohonné hmoty i my. Rozložitý černoch nám plní nádrž, i oba asi třicetilitrové kanystry. Kam je dáme? Jo, dozadu za mě. Ještě je musíme důkladně uzavřít a můžeme odjet na hranici.
Před celním úřadem Jihoafrické Republiky je plno aut. Není tu místo a proto nás posílají dolů na větší parkoviště. Čeká nás teď skoro hodinová fronta na výstupní razítko z Jihoafrické Republiky. Jak bylo ještě nedávno zataženo, tak teď asi hodinu po poledni začíná pražit sluníčko na plné pecky. Asi proto, že stojíme v té frontě venku. Úmorné vedro zřejmě vadí i těm černým. Černoška čekající přede mnou chce, abych jí podržel ve frontě místo, a jde si na chvíli sednout do stínu. Tak jo, zase tě pustím. Jen jestli tě ale poznám! Čekání je dlouhé a vyčerpávající. Když se konečně potřebného razítka dočkáme, trochu s obavami se vracíme k autu, které tu celou dobu stálo bez dozoru. Ale je naštěstí v pořádku. Nikdo nám ho neotevřel, nikdo ho nevykradl. A tak kolem čtrnácté hodiny vjíždíme na zimbabwskou stranu hranice. Před mostem přes hraniční řeku Limpopo nás ještě čeká nepatrné safari. Na strážní budce na střeše se prohání pavián, několik dalších pak zahlédneme z mostu pobíhat kolem řeky.
Přejedeme přes most a jsme v Zimbabwe. Sice ne ještě úředně, ale fakticky už ano. Vládne tu nepředstavitelný chaos. Jestli bylo plno a zmatky na jihoafrické straně, tak to bylo ničím ve srovnání se zimbabwskou celnicí. Jen stěží lze to zběsilé víření popsat. Na odbavení čekají snad stovky aut. Chvílemi není ani kudy projet, jak je tu plno, a kolik je všude lidí, aut i různého nákladu. Zastavujeme v dlouhé frontě automobilů i motorek. Front je tu vlastně několik. Všichni se tu snaží protlačit kupředu v několika proudech, které se navzájem mísí a jeden druhému překáží v pohybu. Někde tedy zastavíme a jdeme dovnitř do velké nízké budovy k pohraničním úředníkům. Nejen venku, ale i tady vevnitř na zimbabwském imigračním úřadě to hučí jako v úle. Na víza tu sice fronta není, ale přesto jim to trvá tři čtvrtě hodiny, než nás odbaví. Je tu hrozný mumraj. Mám pocit, že nikdo pořádně neví, co tu kdo dělá a co vlastně má dělat. Do našich pasů imigrační úředníci koukají, jako by je v životě neviděli. Seberou nám je, aby nám je pak vydali u jiné přepážky. Tam čekáme dlouho. Nakonec k té přepážce přijdou zase ti samí úředníci, co byli u té první. Doufáme jen, že dostaneme i víza, když si od nás vybrali peníze, aniž nám k tomu cokoli řekli. Normálně by se člověk asi musel začít smát, ale Pepa nás varoval, ať se ničemu nesmějeme, nad ničím se neušklíbáme a nic nekritizujeme. Oni znají řeč těla, poznají i z posunků a z toho, jak se kdo tváří, o čem se zrovna mluví. Pokud se jim někdo posmívá, nebo je znevažuje, může čekat potíže. A my nepotřebujeme problémy. Chceme pokračovat v cestě, a proto si raději dáváme pozor. Pepa mezitím, co my čekáme na naše pasy, musí oběhnout spoustu dalších papírů kolem auta a jeho pojištění. Asi dvakrát se kolem nás v poklusu prožene, zakoulí očima, a utře si zpocené čelo. Ale k autu za námi nakonec nepřijde o moc déle. A vyřízeno má přitom všechno.
My se zatím rozhlížíme kolem. Takové kolotání desítek či stovek automobilů a ještě více lidí, to jsem snad nikde jinde neviděl. Určitě ne na žádném hraničním přechodu. Zmatek tu zřejmě dostupuje vrcholu. Ujedeme sotva pár metrů směrem k samotné celnici a zůstáváme stát v zácpě mezi opuštěnými auty. Jejich řidiči si odešli vyřizovat papíry a nechali svá auta stát na cestě tam, kde zrovna byli. Chaos, jak má vypadat. Jedno auto blokuje druhé, druhé další, tamten chce doprava, jiný doleva, všichni se tu motají jeden přes druhého. Ten vepředu by je mohl pustit, kdyby kousíček popojel, před ním ale stojí napříč zase jiné auto. V něm sedí jen tři černošky s děckama a řidič nikde. Pepa nakonec vyskočí, a obrátí se halasně k těm černým řidičům, co tu jsou a jen zoufale rozhazují rukama. Nezbývá, než aby to Pepa vzal do ruky sám. Musí jim ukázat, jak má tenhle zacouvat, a jiný popojet sem a druhý tam, aby se cesta alespoň trochu uvolnila. Pak už jen Pepa, když si sedá zpátky za volant, bezmocně utrousí, že ti černí si fakt nedokážou zorganizovat vůbec nic.
U první celní kontroly po předchozí motanici Pepa ani nezastavuje. Nejdřív to nějak přehlédl, pak už zastavit a nedej bože vrátit se nešlo. Kontrol tu je ale hned několik. Od každé bychom měli dostat jedno razítko. Celní kontroly jsou tu prý hlavně o úplatcích. Pepa jen zabručí, že bude dělat blbého. Je přece jedno, komu kde co strčí do ruky, jestli tomu prvnímu, nebo tomu poslednímu. Následují další kontroly, kde dávají razítka. A znovu je tu nekonečná řada aut, které se sunou dopředu hlemýždím tempem. Všechno to popojíždí a přesouvá ze strany na stranu, a všichni si vzájemně překáží v další cestě. Před námi se pomaličku blíží kontrola sbírající papír s razítky, z nichž jedno Pepovi chybí. Čekání, než se tam pomaličku dostaneme, je dlouhé a docela napínavé. Ale Pepa tu není poprvé, určitě to nějak vyřeší. Výběrčí razítek, když vidí, že razítka nemáme všechna, nás opravdu pošle na stranu mimo pomalu se sunoucí řadu aut. Pepa vyskočí s dokumenty ven, ale vzápětí je háže zpátky do auta. A významně zamrká, že si nás prý celník přijde zkontrolovat osobně. Tak čekáme. Celník zanedlouho opravdu přijde. Kouká na značku auta, chce vidět všechny dokumenty. Pepa mu znovu ukazuje papíry, říká mu, že není Jihoafričan, ale Čech. Je úplně jedno, že ten černý chlápek možná ani netuší, odkud jsme. Možná je to naopak dobře, protože dovnitř do auta se ani nekoukne. Nakonec nás to nestojí ani dolar a kupodivu můžeme pokračovat. Jsme teď už za poslední kontrolou?
Ještě ne. Ještě pořád není všemu konec. Ale po asi dvou a půl hodinách strávených na hranici už konečně stojíme před tou úplně poslední závorou, která nám ještě brání v cestě do Zimbabwe. I tady se to ještě zdržuje. Poslední auto před námi stojí nějak dlouho. Je v něm asi osm lidí. Všichni z něho musí vystoupit ven, jejich auto se musí posunout stranou a zůstat stát. Pak přicházíme na řadu my. Pepa koktá, že umí jen "little English". Zdůrazňuje přitom, že jsme z Česka. Celník chce znovu vidět všechny naše pasy. Jihoafričany tu rádi nemají, ale na nás Čechy se usmívá. Něco o nás ví. Zná naše fotbalisty. Kupříkladu Jankulowského, nebo Nedvěda. A my už jsme z té hranice tady tak dokonale zblblí, že si nikdo nemůžeme vzpomenout ani na brankáře Čecha, ani na nikoho dalšího. Celník s námi ještě cosi zažertuje, a pak se zeptá, kam jedeme. To je mi otázka. Na Viktoriiny vodopády přece! Kam jinam asi? "No dobře", řekne tedy černý celník a s úsměvem nám popřeje na Viktoriiných vodopádech příjemný pobyt. A že prý nás v Zimbabwe vítá. Mávne na kolegy, kteří nám zvednou tu úplně poslední závoru. A tak trochu dobrodružná a pro toho, kdo to nezažil na vlastní kůži, jen těžko představitelná cesta přes zimbabwskou hranici je konečně za námi.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3