Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013
obrázek Tenhle baobab v Zimbabwe je malý a hubený

<<  Vůně benzínu  >>

Ale vraťme se už zase k naší cestě. Vždycky když jsme někde tankovali, bůhvíproč nějakou dobu potom vždycky benzín vytékal z nádrže ven. Takže na tu vůni benzínu už jsme si trochu zvykli. Teď, při cestě přes Zimbabwe, se ale navíc musíme smířit s tím, že mezi námi šplouchá a smrdí a bude smrdět benzín celou cestu. Jeden z kanystrů nejde pořádně utěsnit, a stále z něho trochu teče. Jarda z toho vůbec nemá dobrý pocit. On má ty dvě ohromné nádoby plné benzínu přímo před sebou. Já sedím vepředu vedle Pepy, mám je sice blíž a zrovna za zády, ale protože je nevidím, tolik si to nepřipouštím. Faktem ale je, že kdyby se něco stalo, začalo třeba hořet, a tohle by za náma vybouchlo, budou nás seškrabávat po kouskách z okolních baobabů a zkoumat, proč jsou ty kousky černější, než kůže zimbabwských domorodců.
Silnice v Zimbabwe je znatelně horší, než v Jihoafrické Republice. Prý se tu už čtyři roky staví nová. Brzy na její jednu nově postavenou část přijedeme a míjíme tak hezkou skupinu baobabů, kolem níž stará silnice vedla. Pepa proto zajíždí z hlavní cesty kousek stranou, abychom se alespoň na chvilku ještě u nějakých baobabů zastavili. A taky abychom se trochu protáhli a občerstvili po těch dlouhých hodinách napětí, než jsme se dostali přes zimbabwskou hranici. Baobaby jsou tady většinou malé, hubené, sotva stoleté. Ale najdou se i jiné, větší a silné, a mnohonásobně starší. Jejich temně zeleným korunám tu nádherně kontrastuje tmavě červená hlína. Baobaby jsou opravdu moc zajímavé stromy, jedny z nejstarších a nejzvláštnějších, jaké na naší Zeměkouli rostou.
Brzy za hranicí také potkáváme první policejní kontrolu. Pepa říká, že v Zimbabwe bývají setkání se strážci zákona problematická, a musí se tu počítat s tím, že je často nutno utrousit policistům nějaký ten úplatek. Tahle první kontrola ale projde bez úplatků, "turisté z Evropy" mohou jet bez problémů dál. Po pár kilometrech jízdy po nové silnici, která tu je úředně prohlášena za dálnici, stojí další policista a vybírá za jízdu po téhle "dálnici" po dvou dolarech. Relativně slušná silnice, jakkoli má do dálnice hodně daleko, pokračuje i dál. Vidíme na ní spoustu všelijakých podivně vypadajících aut s nákladem přivázaným párem provazů přes obrovské potrhané plachty. Vozidla jsou v mnoha případech naložena, co se jen vejde. Mnoho z těch aut stojí u silnice s nějakou poruchou. Často je to upadlé nebo prázdné kolo. Cestující sedí někde ve stínu pod stromem a čekají, zda se podaří automobil opravit. Výsledek toho, že se to často nepodaří, také vidíme kolem silnice. Automobilové kostry, vybrakované a někdy i vypálené vraky karoserií osobních automobilů nejsou kolem zimbabwské silnice žádnou zvláštností.
Jedeme hodně dlouho, převážně rovinatou buší, na některých místech přejíždíme vyschlá řečiště. Častokrát taky potkáváme na silnici stádo krav. Pepa říká, že kvůli tomu chce vždycky dojet za světla, protože večerní či noční cestování je za takových okolností docela nebezpečnou záležitostí. Dlouho, předlouho není na cestě vůbec žádné městečko, ba ani malá vesnička. Cesta mě trochu uspává, byť se mi ještě před očima odehrává nezapomenutelný zážitek z přejezdu přes hranici. Možná k mému spánku přispívá i vůně benzínu, protože jeden z kanystrů přes veškerou naši snahu stále poněkud sákne.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3