Asi dvacet kilometrů za městečkem Tzaneen, kde se zastavujeme pro benzín, odbočujeme stranou. Po pár dalších kilometrech po prašné silnici přijíždíme k velikému baobabu. Baobab je strom z čeledi slézovitých. Tím, jak baobab vypadá, zaujme člověka na první pohled. Někomu může jeho kmen připomínat láhev. Je široký, silný a mohutný, ačkoliv v koruně je již mnohem tenčí a relativně malý. Takový přitloustlý mrňous. Průměr kmene, když strom roste, může být někdy až dvojnásobek výšky celého stromu. Taky o něm mezi domorodci panují legendy, že je to strom, který je zasazený korunou do země a roste tak vzhůru nohama. Opravu to tak může vypadat, zejména když baobab zrovna nemá listí. Kořeny baobabů, na rozdíl od větví, jsou totiž mohutné a velice dlouhé, neboť musí pro celý strom zajistit dostatek vláhy. A to většinou v písčitých a propustných půdách, kde se dešťová voda rychle vytrácí. Tlustý kmen baobabu je tvořen měkkým vláknitým a řídkým dřevem, které je schopno absorbovat obrovské množství vody, což právě způsobuje bobtnání baobabu v době, kdy má strom odkud čerpat vláhu. A je-li sucho, kmen baobabu naopak patřičně "zhubne".

Tenhleten baobab, k němuž jsme přijeli, se někdy nazývá "Sunland Big Baobab", a to podle farmy, na jejímž pozemku se nachází. Je to opravdu moc pěkný kousek. Údajně by to měl být největší a nejstarší baobab na světě. Přes dvacet metrů vysoký kolos s obvodem skoro padesát metrů má karbonovou metodou určené stáří kolem šesti tisíc let. Je tedy pravděpodobně starší, než třeba egyptské pyramidy v Gíze, a pamatuje hodně. Jeho kmen je složen ze dvou lahvovitých částí. A jak to u starých baobabů bývá obvyklé, je uvnitř dutý.

Je dost brzy ráno a my jsme tu sami. Žádní jiní turisté tady nejsou, a ani občerstvení tu zřejmě ještě nefunguje. Jen nějaká černoška provádí ranní úklidové práce. Pepa najednou zmizí v baobabu v nějaké díře v kmeni. Pak vykoukne a mává na nás, abychom ho tam následovali. Uvnitř baobabu potom k všeobecnému překvapení nalezneme bar, nebo hospodu, či jak bych to měl nazvat. Pepa se zatím schoval ve druhé menší místnosti za rohem a nečekaně odtamtud vybafne na Janu, která jde za ním jako první. Protože Jana si vstup do stromového baru právě nahrávala videokamerou, natočila si tak hezky i svoje vlastní zaječení: "Uááááááá!!!!". A možná i moje heknutí, protože jsem šel za Janou, a já jsem se lekl zase toho, jak ona začala vřískat. Pepa se hned na to stihnul schovat pro změnu za barovým pultem a podobným způsobem vyděsil ještě Radku, která nic netušíc vlezla do stromového baru o chvíli později. A Pepa se jen potutelně a spokojeně usmívá, jak se mu pěkně podařilo nás v baobabu vystrašit. Má z toho viditelně radost.

Dovnitř do hospody v baobabu se údajně vejde šedesát lidí. Moc se mi to nejprve nezdá, ale je tu víc místností, a kdyby tu bylo natřískáno, tak tu asi šedesát lidí být může. Pravdou je, že kromě barového pultu, tu již nejsou žádné stoly, ale jen lavice k sezení. Obrovitý baobab je bezva, opravdu stojí za vidění. Několikrát ho obejdeme, chvíli se usadíme v jeho širokánském stínu. Vláďa fotografuje Radku, která si vylezla po šikmém kmeni stromového obra kousek nahoru. Asi chce Vláďa mermomocí vyfotit na stromě nějakou jinou kočku, když už ve větvoví baobabu zrovna nepodřimuje a nezívá žádný levhart.

Než odjedeme, rychle se ještě pokouším na stole vyfotit velkou bezmála patnácticentimetrovou černou stonožku. Kde se vzala, tu se vzala, leze po stole docela svižně. Později, na mnoha dalších místech, jich ještě uvidíme mnoho. Doma ovšem zjistím, že to není stonožka, ale mnohonožka. Ptáte se, jaký je v tom rozdíl? Velký. Přeci stonožka má sto noh, mnohonožka mnoho! Ale vážně. Ono to tak skoro je. Hlavní rozdíl je v tom, že stonožky mají na každém článku svého těla právě jeden pár nohou, zatímco mnohonožky dva. Pro ty největší šťouraly můžu ještě podotknout, že to neplatí pro první tři články jejich trupu. Na nich mají jak stonožky, tak i mnohonožky, jenom jediný pár nohou. A potom mají taky ještě nějaké další beznožné články se specifickým určením. To ale pro náš účel vysvětlit si rozdíl mezi stonožkou a mnohonožkou není nikterak podstatné ani důležité.

A jedeme dál. Jedeme do Zimbabwe. V městečku Louis Trichardt se zastavujeme na nákup. Řízek už s Líbou nemáme a proto si ve Sparu kupujeme kromě vody a vína i nějakou svačinku. Pepa nakupuje pivo, to pro nás, a pak nějaké základní potraviny a věci pro domorodou zimbabwskou vesnici. Do nějaké se dnes nebo zítra půjdeme podívat. Jen co naskytne se vhodná příležitost, lépe řečeno příhodná vesnice. Blízko hranice mezi Jihoafrickou Republikou a Zimbabwe můžeme kolem silnice pozorovat porůznu roztroušené baobaby. Proti tomu, co jsme viděli ráno, jsou takové hubeňoučké a mladinké. Mají sotva jen nějakých pět set či šest set let. Zvláštní prý je, informuje nás Pepa, že není pořádně jasné, jak se baobaby vlastně v přírodě množí, a uměle je rozmnožit se údajně vůbec nedaří. Nejspíš je to ale asi jen o nějakém jednom druhu baobabu, protože jinak jsem později zjistil, že semena některých druhů baobabů se prodávají i u nás. Třeba v pražské botanické zahradě. U žádných baobabů se teď už ale nezastavujeme. Naším cílem je dostat se brzo přes hranici do Zimbabwe. Tam, až budeme mít tuhle hranici za sebou, se ještě na nějaké další baobaby podíváme zblízka. Hranice, na které Jihoafrickou Republiku na delší čas opustíme, už je nedaleko.