Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Konečně se dočkám hrochů čili hroší kapitola  >>

Než vyjedeme z parkoviště, musíme ovšem nejprve důkladně nechat vyvětrat naší toyotu. Stála celou dobu na plném africkém slunci a je rozpálená jako buchta, kterou někdo právě vyndal z trouby. Odpolední safari v Krugerově národním parku začíná tím, že u cesty spatříme jednoho sloního samotáře
obrázek Tahle velká volavka má český název volavka obrovská
a o kousek dál na břehu řeky Letaby několik volavek. Velkou barevnou, menší šedou popelavou a další pro změnu čistě bílou. A za nimi je jeden ve vodě schovaný a téměř neviditelný hroch. Až pak mi konečně přeje štěstí. Pod námi dole na louce jsou na pastvě čtyři krásní hroši. Nejsou sice úplně blízko, ale i tak je to paráda! V tuhle denní dobu je určitě dost neobvyklé vidět je na pastvě, protože hroši většinou vycházejí z vody až při setmění.
obrázek Rodinka antilop vodušek
Krátce ještě zastavujeme u další rodinky vodušek, a přijíždíme k mostu přes řeku Letabu. Pepa tu zastavuje s tím, že tu bývají krokodýli. Tady, uprostřed mostu, se teď smíme pohybovat mimo automobil. Krokodýli tu nejsou. Místo nich ale z mostu můžeme pozorovat tři hrochy, jak se tu hezky čvachtají a potápějí. Jeden dokonce i párkrát zachrochtá či zafrká, a pak ještě párkrát předvede svoje pověstné zívnutí. Při něm teprve zjistíte, jak obrovskou tlamu takový hroch má a jak doširoka ji dokáže otevřít.
Možná byste čekali, že nejbližším příbuzným hrochů, opominu-li hrošíka liberijského, jsou prasata. Přestože hroch patří do stejného řádu sudokopytníků, je to jinak. Podstatně vývojově bližším druhem jsou hrochům vodní savci - kytovci. Hroch obojživelný je vůbec výjimečný a zvláštní živočich. Nejen, že má velkou hubu a je tlustý a špinavý. Hroch je po slonovi druhé nejmohutnější africké zvíře. Vahou i velikostí jednoznačně předčí i nosorožce. Přízvisko tlustokožec mu náleží zcela po právu. Kůži má zhruba dvojnásobně silnou, než slon, a ještě víc je to ve srovnání s nosorožcem. Kromě toho, že hroší kůže je silná a pevná, je pro hrocha důležitá i jinak. Vylučuje totiž jakýsi sekret, který kůži hrochů ochraňuje. Jednak před slunečními paprsky a vysycháním, ale taky dokáže i ve velice špinavé vodě zraněnou hroší kůži chránit před zanícením, jako velmi kvalitní antibiotikum. Hroch nepotí krev, jak se o něm traduje. Součástí hrošího potu jsou jen červená a oranžová barviva. Na souši vypadá hroch sice poněkud nemotorně, ale dokáže být neobyčejně a hlavně nečekaně rychlý. Rozhodně rychlejší, než člověk. Na vetřelce, který zavítá na jejich teritorium, bývají hroši často agresivní. Jsou proto považování za jedny z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Hroší zuby a nebývale silné čelisti dokáží být velmi nebezpečné, a to nejen člověku, ale i leckterému z afrických predátorů.
obrázek Vidět hrochy na pastvě za plného odpoledního slunce není úplně samozřejmé
Zejména útoční bývají vůdčí samci ve stádě a samozřejmě matky s mládětem. Ale popudlivý a nevrlý může být i starý osamělý samec. V jeho mohutných čelistech může i člověk vypadat, jako malá křehká větvička, a zvíře ho může za pár minut ve vodě zadusit, utopit či umlátit. Hroch ale není žádný predátor, nýbrž býložravec. Požírá sice i vodní rostliny, ale živí se především pastvou na souši.
obrázek Hroši mají obrovskou tlamu a dokáží ji neuvěřitelně otevřít
Za potravou se vydává hlavně večer za soumraku a nebo až v noci. Svou obrovitou tlamu hroch dokáže neuvěřitelně otevřít až do úhlu 150 stupňů. Kly vyrůstající z dolní i horní čelisti se mu neustále obrušují a bývají někdy velmi ostré. Hroši je používají hlavně při vzájemných soubojích. Přestože je tedy hroch nade vší pochybnost považován za býložravce, jsou taky naproti tomu potvrzené zprávy a pozorování, že hroši někdy, byť velmi zřídka, sežerou také maso nebo mršinu. Dokonce najdete i zmínky o kanibalismu. Proč tomu tak je, není zcela jasné ani seriózním vědcům, natožpak mně. Může to souviset s potřebou solí a minerálů či jinými nedostatky ve výživě.
obrázek Hroším živlem je voda a hroši jsou dlouhodobému pobytu ve vodě dokonale přizpůsobeni
Nebo to má na svědomí zmíněná hroší agresivita, případně jde o nenormální a psychopatické chování, protože hroší anatomie není rozhodně pro masitou stravu vhodná. Hroch je opravdu býložravec.
Přestože hroch potřebuje pastvu na souši, velmi miluje vodu a stráví v ní až tři čtvrtiny dne i noci. Zdržuje se především v mělkých vodách, kde se může pohybovat a procházet po dně. Přesto mu ale žádná hluboká voda nevadí neboť jako plavec je hroch vynikající. Na nohou má vyvinuté dokonce i plovací blány. Pod vodou hroch vydrží bez nadechnutí běžně přes pět minut, výjimečně, cítí-li nebezpečí, až deset či patnáct, občas se někde tvrdí, že i půl hodiny. Před chladem při dlouhodobém pobytu ve vodě chrání hrochy silná vrstva podkožního tuku a jsou-li ponořeni pod hladinu, koukají jim obvykle z vody jen oči a uzavíratelné uši a nozdry. Ve vodě nakonec hroch taky spí. A to ve stoje. Voda je prostě hroší živel.
Hroši se ve vodě dokonce také páří. Voda jim tuhle situaci výrazně usnadňuje. Páření hrochů na souši je sice možné, ale rozhodně není časté. Těžkého statného samce voda výrazně nadnáší, když on leží po celou dobu páření na samici. Ta pak jen občas vystrčí nozdry nad vodu, aby se nadechla. Když doba páření běžně dosahuje až půl hodiny, nejde o žádnou maličkost, protože samec váží přes dvě tuny, někdy dokonce až tři. Hrošice pak rodí po osmi měsících březosti jedno mládě. A to průměrně za dva až tři roky. Dvojčata jsou výjimkou, ale málokdy se dožijí dospělosti. A maličká hrošátka? Ta měří po narození asi metr a váží okolo čtyřiceti kilogramů. Přestože umí prakticky ihned plavat i chodit, matka své mládě hlídá několik dní ve vodě. Víceméně o samotě. Dokonale ho stráží, je mu neustále těsně po boku, nevychází z vody dokonce ani za pastvou. Až teprve po několika dnech se společně vydají na souš, na pastvu, a aby se posléze připojili ke stádu. Matka pak své mládě krmí mlékem až do jednoho roku, a není zvláštností, když se o ně podobným způsobem postará i jiná blízká příbuzná samice. A mládě saje mléko od své hroší matky taky ve vodě. Ještě jednou to musím zopakovat: voda je prostě hroší živel! Žádný jiný chodící tvor takový vztah k vodě nemá.
Hroši se dokážou mezi sebou velmi dobře dorozumívat. Kromě slyšitelných zvuků k tomu používají také infrazvuk. Nedávno bylo zjištěno, že mnohem větší část jejich vzájemné komunikace se odehrává pod vodou. A tady už to začíná být opravdu zajímavé. Pod vodu se zvuk vydávaný hrtanem a vycházející nozdrami dostat nemůže, ale stejný zvuk se začne pod vodou šířit podobně jako u delfínů rozvibrováním silné tukové vrstvy v oblasti krku. A jak hroši ve vodě slyší? S uzavřenýma ušima zaplavenýma vodou jen těžko. I tady jim to funguje podobně jako u delfínů. Hroch zvuky vnímá, tedy přesněji slyší, čelistí. Na čelisti má totiž k tomu uzpůsobenou nápadně tenkou kost. Ta je velmi citlivá na zvuk a je propojena s částí lebky, kam je přichyceno střední ucho hrocha. A pokud trochu znáte fyziku, víte, že zvuk se pod vodou šíří více než čtyřikrát rychleji, než ve vzduchu. A tak hroch, který slyší takovéhle prazvláštní "stereo", kdy stejný zvuk slyší čelistí z vody a o něco později ušima ze vzduchu, z toho může velmi snadno určit vzdálenost, z jaké se zvuk šíří. To je vskutku unikátní komunikační systém. Hroši ho také podle všeho dokážou velmi dobře využívat, a to velmi pravděpodobně k mnohem propracovanějšímu způsobu vzájemného dorozumívání, než se ještě donedávna předpokládalo.
Hroch je zvíře společenské. Zvířata žijí obvykle ve větších skupinách, ve stádech. V přírodě se dožívají obvykle něco přes čtyřicet let. Hroší stádo si zejména prostřednictvím svého dominantního samce pečlivě trusem a močí vyznačuje své teritorium. Jsou tím důležití pro celý ekosystém, v němž žijí. Jejich trus podporuje růst rostlin, na souši i ve vodě, je ale výživný také pro mnoho ryb. Ryby jsou zase základem jídelníčku vodních ptáků. Mnoho druhů ryb i ptáků žije s hrochy nebo v jejich blízkosti. Je to proto, že se živí nebo přiživují na parazitech, jako jsou například pijavice, hmyzí larvy nebo klíšťata. Mezi pijavicemi se dokonce najde jeden zajímavý a svým způsobem unikátní druh. Tahle "hroší" pijavice je jediná se specializací na jednoho jediného hostitele, na hrocha. A je to také jediná pijavice na světě, u níž se vyvinulo krycí zbarvení, samozřejmě v barvě hroší kůže. Hroch jinak nemá žádného přirozeného nepřítele, což pochopitelně neplatí pro malá mláďata. Opravdu výjimečně může osamělého a menšího slabšího jedince napadnout skupina lvů, nicméně za jediného hrošího nepřítele bývá považován člověk. Ale já to nejsem. Já mám hrochy rád! I přesto, že jsem doma našel na internetovém serveru o hroších i video, jak starý hroší samec zabil ještě maličké hroší mládě. To se mi vůbec nelíbilo! Ale všude se najde nějaký parchant. Vždyť se jich najde víc než dost i mezi lidmi.
obrázek Některá impalí mláďata hladově hltají mateřské mléko
Ale to už opouštíme hrochy a odjíždíme z mostu dál, konkrétně na vyhlídku Mantambeni. Míjíme cestou další stádo impal s mnoha malými kůzlátky. Některá přisátá k matce hladově hltají mateřské mléko. Vyhlídka Mantambeni je malá roubená stavba nad řekou, vyvýšená a ohrazená tak, aby umožňovala bezpečný výhled na řeku Letabu líně tekoucí pod námi. Dovnitř jdeme mezi vysokými palisádami, přes které není vůbec nic vidět. Ze zoologických zahrad jsem zvyklý na to, že zvířátka jsou za ohradou a já si chodím volně. Tady je to ale jaksi obráceně. Zvířátka si tu chodí volně a za ohrádkou jsem já. Jen je škoda, že se zvířátka na mě taky nechodí zblízka podívat. Asi pro ně nejsem příliš zajímavý týpek. Z vyhlídky vidíme dole v řece asi osm hrochů. Pouhým okem ale moc vidět nejsou. Je třeba se na ně dívat dalekohledem.
obrázek Krokodýl brázdící hladinu řeky Letaby
Kromě těchto hrochů zahlédneme ještě brázdit říční hladinu jednoho krokodýla. Taky v dálce. Na focení to moc není. Ale zkusím to. To snad ten fotograf vedle mě, ten by mohl. Pravděpodobně tu fotografuje už dost dlouho. Sedí skoro bez hnutí a kouká do foťáku, na kterém má připevněnou snad víc než půlmetrovou rouru. Ten asi může vyfotit ledacos. Takovýhle obrovský teleobjektiv jsem myslím ještě neviděl!
Z vyhlídky Mantambeni pak už zamíříme na západ, směrem do Phalaborwy. Pomalu, už bez zastávek jedeme nekonečnou monotónní buší. V celém parku je omezená rychlost, tak nezbývá, než jet pomalu. Všichni začínáme klimbat, oči se nám zavírají. I Pepa si nakonec musí dát chvíli přestávku na protažení, aby zůstal ve střehu, a nenarazil s námi do nějakého slona. Ale to už blíží půl šestá a my jsme u brány. Tím tady Krugerův národní park definitivně opouštíme. Že jsme neviděli lvy, levharty, ani nosorožce, na tom není zase nic až tak divného.
obrázek V Phalaborwě v Elephant Walk
Tahle zvířata se dají vidět jen málokdy. Ale Pepa se velmi podivuje, že jsme nepotkali žádné paviány, a dokonce ani jednu jedinou žirafu. Ale tady prostě není zoo. Jsme tu v divočině mezi volně žijící zvěří. Zvířata tu jsou v neustálém pohybu, park je rozhlehlý, a silnice vedou jen někde. V tomhle horku se taky většina zvířat snaží schovat někam do stínu. Tady je to zkrátka o náhodě a o štěstí, aby byl člověk zrovna ve správnou chvíli na správném místě. A to se nemůže podařit všem a vždycky. Jednoduše, ne všechno jsme viděli, a ne všechno, co jsme viděli, jsme si stihli vyfotografovat. Na druhou stranu jsme toho viděli dost, a byl to určitě moc hezký a zajímavý den. Moje první opravdické africké safari bylo prostě jedním slovem "paráda"! V Elephant Walk se mi dnes určitě bude spokojeně usínat.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3