Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  5. den (19. prosince 2009)  >>
<<  Deštivé ráno a boží mlha, co se dá krájet  >>

Ráno nás přivítá dokonale zataženou oblohou. Je zřejmě nedlouho po dešti, a jak vzápětí zjistíme, je zároveň taky nedlouho před deštěm. A zataženo s mrholením vydrží celou dobu, než posnídáme Pepovu "výbušnou důlní fazolovou směs", i než se poskládáme se všemi věcmi, zavazadly a zásobami do auta. Pepa nás konejší, že tohle počasí je v tomhle kraji normální, že odpovídá vysoké vlhkosti vzduchu a zdejšímu téměř tropickému podnebí. Vlhko a deštivo ano, ale zima, ta tu rozhodně není. To cítím naprosto zřetelně zejména při nakládání věcí do auta. Teče ze mě totiž úplně všude. A není to deštěm. Teče se mě i tam, kde bych to vůbec nečekal. O chvíli později vyjíždíme na turistickou silnici "Panorama Road" pořád ještě za stálého a vydatného mrholení.
Po pravé straně míjíme několik bran do Krugerova národního parku. Zelené lesy okolo silnice občas vystřídá ještě zelenější banánovníková plantáž. Jinak ale vidíme často jen hustou mlhu, jak projíždíme tou nízkou oblačností cudně zahalující do svého závoje i většinu okolních kopců. Stoupáme přitom pořád nahoru, jsme už v severní části Drakensbergu. Naše dnešní cesta vede po vyhlídkové "Panorama Road" v oblasti kolem řeky Blyde, podél jejího kaňonu, a máme tu navštívit několik vyhlídek. Jak na řeku, tak na její kaňon.
V Graskopu, ve výšce přes 1500 metrů nad mořem, se už mlha, zdá se, drží trochu níž. Vlhkost nedalekého Indického oceánu přece jen až tak vysoko nevystoupá. V Graskopu Pepa dělá krátkou zastávku Umožňuje nám to navštívit zdejší obchod se suvenýry. Je velký a prohlížet se tu dá ledasco.
obrázek V Graskopu Radka kupuje oříšky a Pepa velí k odjezdu
Mají tu třeba i trička, kalhoty a vůbec spoustu všeho možného. A tak mi nezbývá, než si něco i vyzkoušet. Vcelku pochopitelně mi pak do batohu přibyla jedna zbrusu nová africká košile. Venku před obchodem si někteří přilepšíme makadamovými oříšky, aby bylo co zobat, když člověka honí mlsná. Mezitím začalo i trochu svítit sluníčko, ale když odjíždíme, mlhy se přece jen na některých místech ještě drží. Ale alespoň už přestalo pršet. To nám připadá nejhlavnější. Ale vzápětí se ukáže, že nám začne vadit něco docela jiného. A to hned na následující zastávce.
Dojíždíme na první vyhlídku našeho dnešního programu, na vyhlídku Pinnacle. Z celé, podle všeho nádherné vyhlídky, vidíme ale jen zábradlí a mlhu. Máme prostě smůlu. Vyhlídka zkrátka zrovna teď nikam nevyhlíží.
obrázek Skála ve tvaru jehly, podle níž se vyhlídka jmenuje, se před námi schovává v husté mlze
Vyhlížíme my. Spíše se o to ale jen snažíme. Ačkoliv si můžeme ukroutit hlavy, tak vrcholek špičaté jehlovité skály vyrůstající zezdola z údolí nevidíme. Jen spíš tam někde před námi tušíme jakousi siluetu. Ohromný mrak husté mlhy stoupá zdola z rokle sem nahoru, tady se rozptyluje a jsou okamžiky, kdy dokonce dovolí, aby na nás dopadlo pár slunečních paprsků. Vypadá to, jako by se někdo velikou peřinou pokoušel údolí zacpat a zaplnit, a tady u nás mu to zdola utíká nahoru. Utíká, ale neuteče. Je to vcelku nepochopitelná věc, jakou jsem myslím dosud nikde neviděl. Mlha přede mnou, ale ne za mnou. Stojím tu nad tím podivným úkazem celý překvapený. Tohle místo tu tvoří rozhraní sluncem ozářené krajiny a husté neprůhledné mlhy, která mě ani nechce nechat suchého. Jen stěží můžu předpokládat hloubku rokle pod námi, ale podle skalního srázu za zábradlím to vypadá, že nebude zrovna malá. Jarda poodejde někam dál hledat další kešku. Ale taky má smůlu a nenajde ji. Když jdeme pěšky kousek dál za vyhlídku, ten vodní oblak stále vylézá v chuchvalcích nahoru k nám na cestu, a dolů prostě není vidět vůbec nic. Vracím se skoro do dětských let a vzpomenu si na Rákosníčka a jeho rybníček Brčálník, který je za mlhou hustou, že by se dala krájet. Přesně taková mlha tu je, tak asi bude ten Rákosníčkův Brčálník kdesi tam dole. Nepočkáme, až padne černočerná tma a začnou se dít podivuhodně věci?
obrázek I na Božím okně je nad kaňonem boží mlha
Když se nám nedaří vnímat vyhlídku Pinnacle zrakovými smysly, musíme ji zkusit vnímat nějak jinak. To už se nám může povést o něco lépe. Ne, že bych tu něco zkoušel chutnat, ale stačí nastavit uši. Zezdola z rokle je slyšet zurčení vody, zřejmě nějakého vodopádu. Nebo že by tam šplouchal v rybníčku skřítek Rákosníček? Ten zvuk vody narážející do kamenů zřejmě vadí v rozhovoru cikádám, které se snaží ten hlas padající vody přehlušit, když už ne libostí zvuku samotného, tak alespoň jeho hlasitostí. Cikády zkrátka řvou jako rozkřápnuté rádio, kterému nejde ztlumit zvuk. Možná že z té mlhy tam dole začaly cikády šílet. Rákosníčkova podivuhodná věc je tady: slyšíme cikády za mlhy!
Stejně, a nebo dost podobně, se nám daří i na další vyhlídce God's Window, čili u Božího okna. Pozor! S počítačovými systémy nemá tenhle název pranic společného! Ale nevím, proč se to tady tak jmenuje. Opravdu nevím. My namísto Božího okna a božího výhledu tu vidíme zase spíš jen boží mlhu.
obrázek Ukázka vegetace v tropickém deštném pralese
Zatracená smůla! A tak si namísto vyhlídky užíváme alespoň procházku zdejším pralesním porostem, pro který je teď pojmenování mlžný prales stoprocentně na místě. Veliké cáry mlhy se i tady valí zdola z rokle, místy nás zahalují, jinde se vznáší a převalují nad našimi hlavami. Vlhkost prostupuje vším skrz naskrz, a to včetně nás. Soudě podle množství spokojeně se zelenajícího vlhkomilného tropického rostlinstva to tu dnes zřejmě není žádná výjimka.
Pěšinka, která nám umožňuje nahlédnout, jak vypadá takový typický horský deštný prales, není nijak dlouhá. Nahoře jsme asi za patnáct minut, stejně dlouho jdeme zase dolů. Vidíme tu nejen hustý příkrov zeleně nad chodníkem, ale i mnoho rozličných pestrých květinek, kterými tu příroda podivuhodně zdobí tenhle překrásný kousek Afriky. Po celou cestu je ze všech vyhlídek, a vlastně i ze samotného chodníku, vidět dolů na údolí. Vidět je ovšem jen bílá peřina mlhy, kterou je pod námi celá rokle vyplněná. Ty vodní páry se všechny snaží vystoupat k nám nahoru, jako by je zezdola někdo tlačil, nebo je tam dole vyráběl.
obrázek Vodopád, který se v afrikánštině jmenuje Berlyn
Zkrátka jako když tam někdo něco vaří. Protože ale není dolů vidět vůbec nic, strávíme u Božího okna jen necelou hodinku. A to včetně procházky po parkovišti a obhlídky stánků se suvenýry, které většinou pocházejí z nedalekého Mozambiku.
Od Božího okna zamíříme na Berlin Falls, čili Berlínský vodopád. Jméno můžeme vidět napsáno tak, jak jsme zvyklí. A nebo taky jako "Berlyn", což je jméno vodopádu napsané v afrikánštině. Na mě to ale působí naprosto příšerně. Asi stejně, jako kdybych napsal "Kolýn" nebo "Lyberec". Vodopád Berlin je asi osmdesát metrů vysoký, a nepříliš mohutný. V horní třetině je jakási skalní terasa, která způsobuje zvláštní rozdělení padající vody do dvou stupňů. Voda padá po načervenalé skalní stěně a pak odtéká mezi ostrými skalnatými srázy kamsi do dáli. Tady u vodopádu Berlin naštěstí už mlha není. Ztratila se někde cestou. Zato je tu ještě větší vlhko a teplo, jako v nějaké silně přetopené prádelně. Tenhle Pepův oblíbený vodopád, jeden z mnoha, které jsou tu po okolí k vidění, opouštíme v pravé poledne. Doufáme přitom, že mlha už se nevrátí, a nebudeme mít u vyhlídek na kaňon řeky Blyde znovu smůlu.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3