Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Večeře Búrů a cvrčci  >>

obrázek Na dlouhé cestě je třeba občas zastavit, protáhnout se, a kuřáci si musí zapálit nezbytnou cigaretku
Projedeme teď ještě několik rozhlehlých borových a eukalyptových lesů. Když posléze zabočujeme na místo našeho dnešního noclehu, je už po osmnácté hodině a máme za sebou více než 700 kilometrů. Samozřejmě s mnoha zastávkami, ať už na nákup, na jídlo, na cigaretku, nebo jen na protažení a odpočinek.
obrázek Příjemný Hazy Park Lodge s tropickou vegetací
S noclehem v příjemném Hazy Park Lodge poblíž městečka Hazyview, kde jsme obklopeni spoustou exotických květin a bujné zeleně, máme trochu štěstí. Čekali nás tu 8. prosince, ale když nikdo nepřijel, dovtípili se, a předělali nám rezervaci na dnes, na 18. prosince. Ještě že je to tak, jinak bychom si nejspíš museli ustlat někde v té husté džungli, co je tady všude kolem. A to bychom se asi moc nevyspali, protože cvrčci tam v houští cvrkají, jako by nastala jejich poslední hodinka. A cvrkají bez ohledu na to, že trochu zaprší. Prší pravděpodobně na důkaz toho, že vlhkost je opravdu v téhle oblasti značná. Ubytováváme se tedy sice za deště, ale naštěstí neprší dlouho. Alespoň tedy neprší hodně. Déšť zanedlouho přejde v mírné mrholení. A pak přestane i to. Při přípravě večeře ani při ní nám pak už neprší vůbec.
K večeři nám Pepa připravuje národní jídlo jihoafrických Búrů. Pepa tomu říká "pojky" a já teprve později doma zjistím, že se to správně píše potjiekos. Nevím, je-li to úplně dobře, ani netuším, jestli se to jako "pojky" opravdu vyslovuje. Snad jo. Afrikánština je pro mě těžko pochopitelný jazyk, a přiznávám, že jsem se ani nesnažil ji nějak pochopit. Příprava dnešní večeře sice dost trvá, ale my nemáme kam spěchat. Pokrm se vaří pomalu a dlouhou dobu nad otevřeným ohněm ve zvláštním železném kotlíku, používaném právě pro tenhle účel. Je to vlastně takový kotlíkový guláš z masa, zeleniny a hub. Maso máme hovězí, ale prý se může použít i jiné. Hlavně africká zvěřina je tu pro tenhle pokrm tradiční a oblíbená. Oč déle ovšem čekáme na přípravu jídla, oč déle se na zvolna bublající kotlík jen láskyplně díváme, o to větší dostáváme hlad. Ale o to víc nám potom Pepovo "pojky" taky chutná. Opravdu je to výborné, a přiznám se, že doma bych takovou porci, jako tady, asi nespořádal. Pepa na množství nešetřil, a tak si každý může dát, kolik snese. A kolik toho sneseme, to se divíme všichni.
S bříškem nacpaným k prasknutí posedíme večer až někde do půl jedenácté. Jarda vykládá nějaké ty historky ze svého pestrého zvěrolékařského života. Je docela veselo, když slyšíme, co všechno by se zvěrolékaři stát nemělo, ale co se přesto v jeho ordinaci stává. A když se za hluboké tmy rozcházíme do postelí, Jarda ještě poznamená, že večer 18. prosince slyší cvrčky prvně v životě! Cvrk, cvrk!

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3