Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  26. den (9. ledna 2010)  >>
<<  Nepodařená koupačka  >>

Ráno po snídani poskládáme poslední věci do zavazadel. Odlet máme až pozdě odpoledne, ale pokoje musíme uvolnit už během dopoledne. A nejlépe teď ráno, abychom se mohli vrátit až nedlouho před odjezdem na letiště. Jedině Pepův pokoj budeme mít k dispozici. Všechna zavazadla tedy dáváme k Pepovi, a jeho pokoj taky nakonec použijeme k poslednímu osprchování, než definitivně odjedeme.
Na rozloučenou s Kapským Městem a jihem Afriky máme naplánované koupání ve False Bay, ve Falešné zátoce. Už jsme se tam zastavovali, tak ji známe. A taky víme, že tamní vycvičená služba hlídá, zda se nepřibližují nebezpečné žraločí čelisti, a dává pozor, aby nás něco nesežralo. V případě nebezpečí bychom měli být včas varováni. Vypadá to dnes na slunný den a tak by to měl být poslední polibek zdejšího afrického léta, poslední sluníčko před tou hroznou zimou, která na nás čeká doma. Už několik dní máme z domova zprávy tom, jakou silou tam zima vládne. Sněhová kalamita je prý čím dál horší a dokonce snad mrzne a sněží v úplně celé Evropě. To se mi tedy ani nechce se domů vracet. Brr! Nemám zimu rád! A zvlášť ne nějakou vlezlou a hnusnou!
Akce s koupáním ve False Bay se nám ale vůbec nevydařila. Na rozdíl od centra Kapského Města ve Falešné zátoce fučí takový vítr, že kdyby tu člověk upustil ručník, odfouklo by ho to přes Stolovou horu až někam k mysu Dobré naděje. Nebo bůhví kam jinam. Je to podobné, jako včera večer, když jsme se s Líbou vraceli z nákupů a z baru. Možná ještě horší. Rozhodně tenhle uragán není ani na to, abych si sundal tričko. Prostě je větrná zima. Asi to je tak zařízeno přírodou schválně, abychom se připravili na zimu u nás doma. Jediná Líba se, jak jinak, hrdinně svlékla do plavek a začíná chytat sluníčko schoulená na ručníku pod malým kopečkem z písku, kde přece jenom při zemi fouká o něco míň. Já sedím opodál na nízkém dřevěném zábradlí, a pozoruju nekonečný modrý oceán. Škoda. Těšil jsem na vlny, že se konečně trochu vyšplouchám, i když jsem počítal se studenější vodou, kde dlouho nevydržím. A teď tady jen sedím, hledím do dáli, do modravých vln Falešné zátoky a v duchu se pomalu loučím s celou jižní Afrikou, i s touhle báječnou přesvánoční dovolenou.
obrázek Jana i Jaroslav jsou z šíleného uragánu ve False Bay celí rozmrzelí
Jana s Jaroslavem sedí kousek ode mne, škaredí se a brblají, jak je tu hnusně. Jarda, Radka a Vláďa si roztáhli svoje ručníky na písku nedaleko vody, ale zůstali ustrojení a taky jen koukají na pěnivé vlny oceánského příboje. Pepa se snaží si v tom větru zápalit cigaretu. Chvíli mu to trvá, ale nakonec se mu to přece jen podaří. Chodí sem a tam jako lev v kleci,
obrázek Na koupání to ve False Bay dnes nevypadá, tak balíme
a když dokouří, dohodneme se, že tu nemá smysl zůstávat. A tak se asi po dvaceti minutách sbalíme a odjíždíme pryč. Falešná zátoka nás zklamala. Je zvláštní, že zatímco lodi tu často zůstávaly celé měsíce kvůli naprostému bezvětří, když my se sem přijedeme vykoupat, fučí tu takováhle neskutečná vichřice. Je to jen smůla?
Vracíme se zpátky do města a projíždíme jím skrz na druhou stranu. Skončíme tam, kde jsme se už koupali a kde to známe. Pod Dvanácti apoštoly, v zátoce Clifton Bay. Přijíždíme sem asi v deset hodin. Vím, že voda tu bude ledová. Ve Falešné zátoce měla být teplejší, ale nevím. Vlastně jsem ji tam ani nezkoušel. Tady ani do plavek nepůjdu. Do té ledárny už stejně nepolezu a opékat se přes poledne jako špekáček nepotřebuju.
obrázek Líba ještě musí nachytat tolik sluníčka, kolik se jen do ní vejde
Ale Líba? Ta ano. Ta musí ještě nachytat sluníčko, co se do ní vejde. Musí ho nachytat dost na celý zbytek té české zimy, která řádí u nás doma. Jarda do vody sice odvážně vleze, ale i on je za pár vteřin zase venku. Říká, že má strach, aby se neodřel o plovoucí ledové kry. Prý je to ještě o poznání studenější, než minule. Koupel mi tedy tím spíš už vůbec na mysl nepřijde. A to přesto, že se tu před sluníčkem několik hodin vlastně nemám kam schovat.
Procházím se tak okolo, podle balvanů a skal a dívám se na nikdy nekončící souboj dravého oceánu s kamenitým pobřežím. Je to nádherné divadlo. Pořád jiné. Nic se tu neopakuje dvakrát. Na to se můžu dívat hodiny a hodiny.
obrázek Uklidňující vlny a oceán v Clifton Bay
V hlavě i na duši se mi rozhostí takový příjemný klid a mír. Nemyslím na nic, jen vnímám ty divoké vlny a jejich zvuk, jak se rozbíjejí o okolní skaliska. Něco takového bych potřeboval mít doma. Kdykoli by mě pak doma cokoli naštvalo či rozladilo, chodil bych se sem uklidňovat. A nebo bych sem chodil možná i pravidelně. Je to báječná duševní relaxace. Zkouším zase něco vyfotit. Fotografií už mám sice spoustu, ale člověku to nedá. Už se raději ani nedívám na číslo, kolik jsem toho od začátku naší cesty vyfotil A tak mi zase přibude pár obrázků oceánu a příboje, pobřežních skalisek a balvanů. A nebo dalších a dalších racků. Některé obrázky jsou sice podobné těm předchozím, ale přece jen jsou vždycky zase o trochu jinačí. Všechno se pořád mění a nic se tu doopravdy neopakuje.
obrázek Jediná moje fotografie vzácného ústřičníka
Taky mezi všemi těmi racky vyfotografuju jednoho černého ptáka s úzkým a rovným nápadně oranžovým zobákem. Až teprve doma ale zjistím, co že je tohle za ptáčka. A jsem celý překvapený! Je to snad ten nejvzácnější a nejohroženější ptačí druh v celé Jihoafrické Republice! Jeho jméno je ústřičník jihoafrický a celá jeho populace se odhaduje na pouhopouhých pět tisíc jedinců. Samozřejmě nemusím podotýkat, že je přísně chráněný. A taky je asi každému jasné, že když je ústřičník, tak se živí ústřicemi a případně jinými měkkýši. Jejich lastury kupodivu dokáže otevírat svým k tomuto účelu výborně přizpůsobeným zobákem. Tak vidíte. Takovou vzácnost jsem vyfotil, a vůbec jsem to přitom netušil. Mám však bohužel jen jednu jedinou fotku. Kdybych to býval byl věděl, mohl jsem si tohohle nenápadného, chráněného a vzácného ptáčka zmáčknout víckrát.
obrázek Jarda sice pár temp udělá, ale lapá přitom po dechu
Vracím se teď na chvíli k ostatním. Sluníčko máme vysoko nad hlavou, skoro kolmo. Na Líbu teď míří plnou silou. Ve stínu, i když ho člověk těžko hledá i jen malý kousíček, vedro není. A já nechápu, jak se může někdo chtít takhle smažit. Připaluje čím dál víc. Nebe je bez mráčku a ranní chlad se pomalu mění v šílený pařák. Radka s Vláďou začali měřit teplotu vody. Ukazatel pořád klesá. Teď ukazuje dvanáct stupňů, ale teplota vody bude ještě nižší, protože má pořád snahu pomalu klesat. Pepa se v tom jen narychlo a krátce smočí, Líba s Janou vlezou do koupaliště po kotníky. Radka je odvážnější. Koukám, že má vodu až nad kolena. Já s Jaroslavem to raději ani nezkoušíme a tuhle šílenou ledárnu jednoznačně ignorujeme. Dvanáct stupňů má mít možná tak pivo, a ne voda na koupání! Jen Jarda si v tom troufne alespoň trošku zaplavat a udělat pár temp. Ale zdá se, že mu ta antarkticko-atlantická ledárna docela vyrazila dech. "Bacha na plovoucí kry, Jardo!".
Oceán s postupujícím časem pomalu ustupuje. Nastává odliv. A my se pomalu začínáme s Afrikou loučit. Přichází poslední pohledy na Stolovou horu. Vidíme, že lanovka dnes nahoru zase jezdí. Ještě poslední pohled na hřeben Dvanácti apoštolů, poslední pohledy na bouřící oceán, a jdeme pomalu k autu. Odjíždíme.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3