Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Poslední nákupy, poslední drink, poslední večer  >>

Líba chce ještě dojít do nákupního centra Waterfront. Není to daleko, těch pár kroků nepředstavuje žádný problém. Dnes se mi zdá obchodní centrum Waterfront ještě mnohem větší, protože jeho prostorami procházíme mnohem důkladněji. Teprve dnes objevujeme, kolik je tu v obchodním domě ulic, a v kolika patrech. V celé centrální části jsou dvě rozhlehlá podlaží nad zemí, a další se ještě skrývá dole v podzemí.
Jsou tu stovky a stovky různých obchodů. Pro Líbu hotové neštěstí. Při jejím stylu návštěvy obchodních center, kdy musí projít všechno, aby jí nic neuniklo, a kdy musí spoustu věci prozkoumat nebo si je vyzkoušet, by jí tady nestačil nejspíš ani celý týden od rána do večera. Je na ní vidět, jak jí to vadí. Ale nedá se nic dělat. Projít se tu dá jen opravdu něco málo. Jarda nás posléze opouští. Nedivím se mu. On stejně jako já nakupování zrovna nemiluje, a na rozdíl ode mne tu nemá ženskou. Šťastný to člověk! Jarda tedy odchází zpátky k akváriu, kam má okolo šesté přijet Pepa, aby nás odvezl zpátky do hotelu. My tam tedy ani nemusíme, Jarda nám náš bágl vezme a Pepovi jen vzkážeme, že tu ještě zůstáváme a na hotel se dopravíme sami. Cestu známe, už jsme odtud přece jednou do našeho hotelu šli.
Chození a bloumání po obchodech mi opravdu nečiní pražádnou radost. Zvlášť když jsem od rána na nohou. Vždyť jsem se procházel po botanické zahradě, po downtownu Kapského Města, po mořském akváriu, a teď už mě docela začínají bolet nohy. Ale Líba nezná slitování: "Jiná příležitost k nákupům už nebude!". Kupodivu při našem bloudění po obchodech nákupního centra Waterfront potkáváme Radku s Vláďou. Oni se taky rozhodli jít poslední den utrácet. Potkáváme je dokonce několikrát. Že by to nákupní centrum nebylo zase tak velké, jak se mi zdá?
Sháníme postupně nějaká trička, košili, případně krátké kalhoty. Nakoukneme ale i do suvenýrů, nebo do knížek. V potravinách nakupujeme nějaké housky. Musíme sníst sýry, co máme z vinařství Fairview. Alespoň ty, co nejsou zatavené. Něco musíme sníst k večeři, něco budeme potřebovat na zítra přes den, než pojedeme na letiště. No jo! Teď si to teprve uvědomuju: Vždyť my tu jsme poslední den! Zítra už letíme domů. Rádi? Neradi? Těžko říct. Záleží, řekl bych, na úhlu pohledu. Taky někdy máte pocit, že jistý úhel pohledu dokáže být zatraceně divný?
obrázek Na Stolové hoře nám na rozloučenou zase prostřeli "ubrus"
Když vycházíme z nákupního centra ven, sluníčko už definitivně zapadá. Část přístavu je ještě ozářená nízkým sluníčkem a dostává tak nádech zvláštního teplého zabarvení, jaké umí vyrobit právě jen sluneční západ. Fouká teď hodně silný vítr a ze Stolové hory zvedající se před námi už zase přepadává ten nádherný bílý závoj mlhy, onen pověstný "ubrus" Stolové hory.
obrázek Den se nad přístavní čtvrtí Waterfront chýlí ke konci
Je to moc krásná a opravdu velice zajímavá podívaná, kterou nám tu prostřeli na rozloučenou.
Po dlouhém chození po obchodním centru máme docela žízeň. Jelikož jsme tu už poslední večer, rozhodneme se, že se stavíme někde na nějaký drink. Jen musíme najít místo, kde budeme moci platit kartou. Prakticky všechny randy už nám došly. Máme už jen pár drobných, možná tak na kávu a nějaké občerstvení na letišti před odletem. Měnit ale další dolary není důvod, navíc se tady ani pár dolarů měnit nevyplatí. Všechny směnárny ve městě si totiž účtují nehorázný poplatek 250 randů za směnu jakéhokoli množství. Neuvěřitelná lumpárna!
Nakonec si cestou najdeme sympatický malý bar. Je už poměrně blízko k našemu hotelu. Ptám se na platební karty a platit tu s nimi můžeme. Vevnitř je docela příjemně. Hlavně tu vůbec nefouká. Venku na tom větru už Líbě začínala být i trochu zima. A já jsem zase rád, že si můžu konečně na chvíli sednout. Obsluhuje nás personál sestávající se ze dvou sympatických černochů a jednoho bílého mladíka. Dáme si Baccardi s Coca-colou, potom na lístku najdeme, že tu dělají mojito. A nakonec, jsme tu přece poslední večer, si jako sladkou tečku mlsneme ještě jahodové daiquiri. Bezva! Takové loučení s Afrikou alespoň trochu zažene nostalgii, která se mě pomalu začínala zmocňovat.
Pak už jen musíme překonat pár set metrů protivného protivětru do našeho hotelu. Je docela chladno. Tak, že bychom teď asi klidně snesli větrovku. Ale pořád je to ještě pohodička. Doma bude hůř. Z domova máme informace o sněhové kalamitě. No, to bude teda přechod! Na to se tedy vůbec netěším, až se mi tohle báječné jihoafrické léto, jakkoli je zrovna dnes trochu méně vlídné, vymění na českou kalamitní zimu.
Na hotelu nás čeká poslední noc. Ale než můžeme jít spát, nastává horečná příprava na zítřejší odlet. Všechno je potřeba zabalit, rozdělit, uspořádat, na nic nezapomenout. Můj krásný velký dřevěný hroch z Namibie tu taky nesmí zůstat! Věci je potřeba přeházet z kufru do báglu, z báglu do tašky, a nebo zase naopak. "Bacha na mýho hrocha!". Suvenýry, pokud to jde, bereme do příručních zavazadel. To už máme takový zvyk. Mít je pěkně všechny při ruce a pod dohledem, aby někde nezabloudily. Jen víno z jihoafrických vinařství musíme dát do kufru. "Ta taška s vínem je za mnou, bacha na hrocha!". A co doma s tou zimou? Co a jak si připravit na sebe? No, to moc řešit nebudeme. Jen si musíme vzít do příručního zavazadla teplejší oblečení. Uvidíme. Nějak to dopadne. Trvá to dlouho, ale nakonec máme pocit, že máme jakž takž zabaleno a že jsme na cestu domů snad připraveni. V tu ránu se zlomíme a padneme na znak. Usneme ještě dřív, než stačíme dát obě nohy nahoru na postel. A myslím, že ještě i ze spaní několikrát říkám: "Bacha na hrocha!".

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3