Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  24. den (7. ledna 2010)  >>
<<  Vyhlídková cesta na jih  >>

obrázek Na oceánském koupališti v Cliftonu není nikdo
Počasí dnes má být příznivější. Nakonec i včera na vinařském výletě bylo vlastně celou dobu hezky. Ráno se tedy usadíme k Pepovi do auta opět celkem v pohodě. Jsme plni očekávání toho, co nás zanedlouho čeká. Dnes se totiž vydáváme z Kapského města na jih, na to úplně nejjižnější místo našeho afrického putování. Pojedeme na čtyřicet kilometrů dlouhý Kapský poloostrov, a to až k jeho nejzazšímu konci. Čeká nás tam Cape Point a slavný a známý mys Dobré naděje. Těším se. A jsem zvědavý.
Na jih pojedeme po západním pobřeží Kapského poloostrova. Zastavíme se nejprve kratičce v Cliftonu, u koupaliště pod Lví hlavou, kde jsme se předevčírem pokoušeli zápolit s ledovou oceánskou vodou. Vláďa s Radkou tu s námi tehdy nebyli, tak je třeba jim tohle místo ukázat. Je tu opravdu moc hezký pohled na celou zátoku pod Dvanácti apoštoly, i na maličkou "krabičku" horní stanice lanovky na Stolové hoře, která odtud vůbec jako stolová nevypadá. Nádherné panoráma Cliftonu dotváří Lví hlava. Takhle brzy ráno tu ještě mnoho lidí není. Na samotném koupališti a kolem něho není ještě ani noha. O to víc jich potom potkáváme na další cestě, která nás vede podél pobřeží právě pod Dvanácti apoštoly. Vyhýbat se musíme mnoha cyklistům a hodně lidí tu taky běhá.
obrázek Ohromující panoráma masivu Dvanácti apoštolů
Za masivem Dvanácti apoštolů přijíždíme do Hout Bay. Tahle původně rybářská osada u stejnojmenné zátoky dodnes zásobuje Kapské město čerstvými rybami. Nicméně tu ale je také velká továrna na jejich zpracování. Zastavujeme se krátce u obchodu. Potřebujeme především doplnit zásoby pitné vody, ale hodit se může i ledasco jiného.
obrázek Pohled na Hout Bay
Pepa si kupříkladu kupuje nějaký dort. To Líba nemůže vydržet, aby na Pepu jen tak koukala, že mlsá. Netrvá jí to dlouho, a má dort v košíku taky. Mě to zatím nechává v klidu. Snažím se na jídlo nemyslet a a tím pádem nic moc nejíst. Alespoň prozatím. Kdyby mi ovšem někdo něco nabídl k ochutnání, asi bych se na to vrhnul jako vyhladovělá anakonda na zajíce.
obrázek Vyhlídková Chapman's Peak Drive
Nějak po deváté hodině najedeme na vyhlídkovou silnici, která se jmenuje Chapman's Peak Drive. Kromě toho, že je tahle silnice pro výletní účely velice atraktivní, je také nejkratší cestou na jih, tedy z Kapského Města k mysu Dobré naděje. Je to silnice placená. Mýtné, které se na ní vybírá, přispívá k financování jejího nákladného budování a náročné údržby. O Chapman's Peak Drive se říká, že patří mezi nejkrásnější vyhlídkové silnice světa. Byla dlouho zavřená, v rekonstrukci. My máme štěstí. Silnice je dnes otevřená a tak po ní můžeme normálně jet. Chapman's Peak Drive je dlouhá a komplikovaná stavba složitým terénem, kde často dochází k mnoha erozím a sesuvům půdy. Silnice je místy hluboko vysekaná do skály, někde je dokonce překrytá "střechou" převislého skalního masivu, jinde je taková střecha vybudována uměle a je podpírána sloupy, aby vozovka a projíždějící auta byla chráněna před padajícími kameny a půdní erozí. Silnice Chapman's Peak Drive vede národním parkem, k němuž patří podstatná část Kapského poloostrova včetně Stolové hory. Především je tu chráněno mnoho zvláštních druhů rostlin a zvířat, jaké se nikde jinde na světě nevyskytují, než právě tady na tomhle malém území. Silnice na prudkých svazích kopíruje zákruty kopců, a po celou cestu je z ní překrásný výhled na Atlantický oceán. Je na ní mnoho vyhlídek, na několika z nich také zastavujeme. Dá se říct, že jedna je hezčí než druhá. Některá z odpočívadel jsou opatřená lavičkami, z nichž se lze pokochat nádhernými výhledy na divoké pobřeží, i zátoku Hout Bay, do níž prý připlouvají i velryby. My tady ale žádnou velrybu nevidíme, v tomhle období na ně není zrovna ta pravá sezóna.
obrázek Maják Slangkop, dnes plně automatizovaný, je v provozu od roku 1919
Za Chapman's Peak Drive naše cesta pokračuje vnitrozemím. Projedeme několika městečky, abychom se později zase přiblížili k oceánu. Zastavujeme nad vysokým majákem Slangkop, kde pozorujeme zpěněný Atlantik, v prudkých slunečních paprscích až oslňující svou zářivě bílou barvou a prudce kontrastující s temně modrou vodou v pozadí.
obrázek Před námi Misty Cliffs, Mlžné útesy
Nedaleko Misty Cliffs, tedy Mlžných útesů, zřetelně vidíme, proč tyhle útesy mají takové jméno. Přestože je úplně jasno a docela bez mráčku, do skal před našimi zraky se od oceánu zvedá zdaleka viditelný mlžný opar. Mlžné útesy opravdu dělají svému jménu čest. Příčina toho jevu je nejspíš taková, že vlny zpěněného Atlantiku v těchto místech prudce narážejí na skalnaté pobřeží, kde se tím vytváří jemná vodní tříšť stoupající spolu s větrem po svahu vzhůru.
Mineme městečko Scarbourough a za ním zastavujeme. Co jiného by u města takového jména mělo být, než trh? Opravdu se jdeme podívat na tržnici. Tahle patří k umělecké kamenosochařské dílně. Nejsou tu ale jen tak nějaké laciné suvenýry pro turisty, tady to vypadá na umělecky hodnotnější kousky. Asi to bude vyjádřeno i nepříliš nízkou hodnotou finanční.
obrázek Tržnice umělecké dílny ve Scarbourough nabízí neskutečné množství kamenných plastik
Exponátů a soch z leštěného ale i jinak opracovaného kamene jsou tu stovky. Ba ne. Těch musí být tisíce. Dřevěných sošek či plastik je tu oproti tomu jen pár. Tržnice je rozlehlá a najdou se na ní obrovské i několikametrové kamenné kolosy a sousoší, ale na druhou stranu i docela malé i maličké sošky. Nemám moc zájem tu něco kupovat. Já už svého hrocha mám, byť je dřevěný. Jen přemýšlím nad tím, jak si tu turisté mohou koupit některou z těch velikých soch. Pro běžného turistu musí být problém, aby něco většího byť jen dopravil na letiště, natožpak aby to pak bez úhony dopravil kamsi do Evropy, Ameriky, nebo do Austrálie. Některé sochy by se nevešly ani do hodně velikánského kufru, a tu šílenou nadváhu v letadle bych asi taky nechtěl řešit. Ale Pepa nám říká, že tohle tady není vůbec žádný problém. Každý si tu může koupit i tu největší sochu. Je to jen otázka jejího zaplacení. Dopravu kamkoli, do celého světa, tu oni zařídí a o všechno potřebné se postarají. Dělají to běžně, jsou na to zvyklí, jsou na tom závislí. Je pravda, že bez takové služby by tu opravdu asi mnoho věcí neprodali. Nám tu ale i tak neprodají nic. My už svou sbírku suvenýrů rozšiřovat nemůžeme. I když přiznávám, že jsem se stejně po nějakém pěkném kamenném hrochovi poohlížel. Žádný mě ale neoslovil, žádný na mě hezky neotevíral svou velikou hubu, žádný na mě nezamrkal svým přívětivým očkem.
Postupně pak už mizí známky veškeré civilizace. Před námi se objevuje brána do národního parku Cape Of Good Hope, vstup do rezervace kolem mysu Dobré naděje. I za ní, podobně jako už nějakých pár kilometrů předtím, projíždíme po jakési náhorní planině. Na ní se objevuje endemický porost tvořený travinami a nízkými zakrslými křovinami. U brány je třeba nejprve zaplatit vstupné. Projíždíme pak rezervací dál po silnici. Rezervace je proslulá mnoha chráněnými a vzácnými rostlinami, a žije tu hodně různých živočichů a stovky druhů ptáků. Také se to tady prý hemží mnoha drzými až předrzlými paviány, před kterými jsou všichni turisté důrazně varováni. Cesta už netrvá nijak dlouho a Pepa zastavuje na parkovišti u Cape Pointu. U parkoviště vidíme restauraci a několik obchodů. Vystoupím z auta a rozhlížím se okolo. Tak jaké to tady bude? Jak a co tu budeme dělat? Možností je mnoho, a stihnout bych toho tady chtěl co nejvíc. Uvidíme tedy, co nám Pepa poradí a jaký program nám tady navrhne.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3