Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Jak se ochutnává jihoafrické víno  >>

Za vinným obveselením teď směřujeme na severovýchod od Kapského Města, do vinařské oblasti soustředěné kolem nevelkého města Stellenbosch. Oblast města Stellenbosch je po Kapském Městě druhé nejdéle osídlené území Jihoafrické Republiky. Region okolo tohoto města je proslavený svými víny, a nachází se tu víc než stovka prvotřídních vinařství. Kolem roku 1970 se malá skupina tří vinařů dohodla na tom, že vytvoří první vinařskou stezku, jejímž smyslem bylo nejen propagovat jihoafrická vína, ale také seznamovat širokou veřejnost s kulturou pití vína. Vinařskou stezkou se rozumí cesta mezi několika vinařstvími spojená s koštováním různých druhů vína. Akce se setkala s až nečekaně velkým úspěchem a vinařská oblast v okolí města Stellenbosch se stala světoznámou a vyhledávanou turistickou atrakcí. A to nejen pro zahraniční návštěvníky. Během posledních asi čtyřiceti let se zdejší vinařský region stal také nedílnou součástí životního stylu obyvatel Kapského Města. O svých víkendových výjezdech tu poobědvají, posedí i odpočinou, a pochopitelně si dají nějakou tu sklenku vína. Zdejší vína pak rádi ochutnávají, vybírají, a posléze si samozřejmě několik lahví odvážejí sebou domů. Takovým víkendovým návštěvníkům pak nabízejí zdejší vinařství všechny potřebné náležitosti. Provozují obchody, restaurace, hotelové a ubytovací služby se snídaní i některé další žádané doprovodné aktivity.
Mnoho věcí na vinařských farmách dnes ovšem funguje podobně jako dřív. Ke spokojenosti všech. Farmáři jsou bílí, a černí pro ně pracují. Rodiny černých zaměstanců dostanou obvykle od farmářů domek se zaplacenou vodou a elektřinou, je o ně a jejich rodinu postaráno i zdravotně, a dostávají samozřejmě i nějaký plat. Jsou tak na tom o mnoho lépe, než ti, kteří pracují pro státní firmy a kteří jsou zhusta nuceni žít ve slumech. Jenom je třeba se mít na pozoru před samozvanými vůdci ohánějícími se rudou hvězdou, kteří jsou schopni vcelku spokojeně a šťastně žijícím a pracujícím černým rodinám začít věšet na nos bulíky o tom, jak je bílí farmáři vykořisťují a jak jim ubližují.
obrázek Při víně se snad rozveselíme, viď Jardo?
Ale vraťme se k naší vinařské cestě a k vínu, které by nás mělo po smutné Falešné zátoce trochu rozveselit. Pepa právě zastavuje kdesi při silnici v typickém vinařském obchodě farmy Zetlerbosch. Lahví s vínem tu mají nepřeberně. Kromě toho tu nabízejí také mnoho dalších věcí, oříšky, sušenky, další nápoje, a taky bitong. To je sušené maso, které si tu můžeme vybrat z mnoha druhů roztodivných podob chutí i vůní. Pepa vysvětluje, že tu většina vinařských farem chová také pštrosy, krávy, nebo antilopy, především jako zdroj masa pro své restaurace a své obchody. Doplňují a zpestřují tím sortiment svých prodejen. Nikdo v tomhle obchodě ale nic nekoupíme. Musíme přece nejprve ochutnávat, ne? A tak se příliš nezdržujeme a jedeme dál.
obrázek Parková úprava ve vinařství Neethlingshof
Ale jedeme jen nedaleko. Ani ne po deseti kilometrech Pepa zabočuje k prvnímu vinařství. Vinařství jménem Neethlingshof nás vítá nádhernou piniovou alejí. Procházíme pak kolem jedné z vinic skrz nádherně upravený park s kašnami i s altánkem. Skoro jako někde u nás na zámku.
obrázek Vinařství Neethlingshof se pyšní oslnivě bílými budovami
Míjíme krásně udržované, vzhledné a lehce a ladně působící bílé budovy. Celé vinařství Neethlingshof je opravdu pečlivě udržované. Usadíme se venku u většího stolu pod slunečníkem. Ochutnávka vín tu probíhá tak, že za nějakých třicet randů si můžeme vybrat vzorek šesti druhů vína z asi osmnácti. Zvolená vína pak postupně dostaneme do sklenky k ochutnání. Každý dostaneme seznam vín na listu papíru, a každý si jich zaškrtne šest, které by chtěl ochutnat. S Líbou si také sklenky občas můžeme prohodit, takže naše ochutnávka může být skoro dvojnásobná. Já mám ale s vínem trochu potíže. Protože vinné kyseliny mi nedělají dobře na žaludek, spíše se pití vína vyhýbám. A když už, tak vyhledávám vína zásadně hodně sladká. Tady ovšem mají všechna sladká vína vyprodaná. Z těch vzorků, co si tedy můžu vybrat, a co ochutnám od Líby, mi moc nechutná ani jeden. Navíc už po čtyřech sklenkách cítím, že by mi to na můj hladový žaludek stačilo. Nejsem samozřejmě žádný znalec, kyselejší víno já nedocením asi žádné. Přesto ale vím, že můj mlsný jazyk dobře rozeznává, co mu chutná, a co ne. Tady nemám zájem něco koupit, a ani Líba se netváří, že by v tomhle vinařství něco chtěla. Uvidíme, co nám nabídnou jinde. Ale pijeme všichni. Ochutnáváme, co můžeme. A konečně je nám zase trochu veseleji.
obrázek Jedna z uliček města Stellebosch
Další zastávka na naší cestě za vínem, opět jen po pár kilometrech, je v malebném historickém městě Stellenbosch, v hlavním městě zdejší vinařské oblasti. Nachází se v něm ústavy a úřady prakticky pro cokoliv, co nějak souvisí s vínem. A studenti tu znají velmi prestižní univerzitu, na které se prý vyučuje výhradně afrikánštinou. Ale tomu se mi moc nechce věřit. Stellenbosch je skoro stotisícové město. Každopádně ale město působí idylicky až romanticky a vypadá, že chudoba tady rozhodně není doma. Bohatství města, nebo alespoň jeho značné části, prý pochází od bohatých měšťanů i farmářů, kteří se dávali pohřbívat pod podlahu kostela, což muselo býti zaplaceno dost značnou sumou. Městu Stellenbosch se také přezdívá město dubů. Prý je sem přivezli a vysázeli vinaři, kteří chtěli mít a používat vlastní dřevo na sudy. Jenže dubové dřevo v těchto krajích roste příliš rychle, je tudíž moc řídké, a na sudy tudíž nepoužitelné. Ty duby tu proto prý zůstaly. Leckde jsem ovšem našel poněkud jinou informaci. A to takovou, že duby tu za účelem zkrášlení města vysadil jeho samotný zakladatel Simon van der Stel. Nevím, jak to doopravdy je. Možná první duby ve městě Stellenbosch opravdu vysázel jeho zakladatel a jiné sazenice sem zase kvůli sudům přivezli vinaři. Pravda může být přece obojí. Ať je to, jak je to, my jsme každopádně díky těm dubům tomu zjistili, odkud jméno města Stellenbosch pochází.
obrázek Malé muzeum ve městě Stellenbosch
Většina města Stellenbosch se sestává z malých starších i novějších domků. V centru, kde zastavujeme přímo na náměstí, vidíme kolem sebe mnohé historické a vesměs bílé budovy. Malý kostelík a podivnou zvonici se třemi sloupy ve stylu antiky. Jedna z budov vedle městské radnice, je zařízena tak trochu jako maličké muzeum. Uvnitř si můžeme prohlédnout, jak vypadalo vybavení typické domácnosti starých osadníků. Rozličným nábytkem počínaje, a měděným nádobím konče. Venku se můžeme obdivovat mnoha květinám, jejichž vůně se šíří do daleka ze záhonů přilehlého parku. Vydáváme se na procházku tímhle příjemným městem a zapadneme do jedné z ulic sousedících s náměstím. Jdeme kolem několika restaurací i kaváren, které střídají obchůdky a prodejny se vším možným. Na občerstvení si tentokrát nesedneme. Já stejně nic nemůžu, a Líba raději běhá od obchůdku k obchůdku. Konečně si tady vybrala a rozhodla se pro nějaký suvenýr. Z Jižní Afriky, ze země drahých kamenů, si převeze náramek z polodrahokamů, celý barevně laděný do zelena. A k tomu vezmeme dva další v jiných barvách jako pozornost oběma našim dcerám.
Po poledni, kdy už je zase pěkné vedro, Stellenbosch opouštíme. Nebe je sice bez mráčku, ale ve srovnání s včerejším horkým a suchým dnem je dnes dosti silný opar a vlhko. Projíždíme postupně mezi mnoha a mnoha vinicemi. Všímáme si, že většina z nich má jako první na každém řádku keřík červených růží, to v případě, že je to řádek s červeným vínem, nebo keřík bílých růží, jedná-li se o bílé víno. Prý je tomu tak proto, že růže jsou mnohem náchylnější k různým plísním a dalším neřádům, a když tenhle růžový keřík něco chytne, vinař má relativně ještě čas, aby provedl správný postřik a vhodně ošetřil cenné révové keře. Ani tentokrát nejedeme dlouho. Po pár kilometrech přijíždíme na úpatí vysokého pohoří Simonsberg. Najednou Pepa zahne doprava, vzápětí doleva, a jsme ve vinařství Muratie. K našemu překvapení nezastavujeme. Pepa nás veze jinam, tady jenom projíždíme. Naším cílem je o pár set metrů dál jiná farma, vinařství Delheim.
obrázek Vinice vinařství Delheim
Vinařství Delheim leží v nádherném místě na úpatí přes tisíc metrů vysokého horského pásma. Majitel tohohle vinařství před asi čtyřiceti lety spoluzakládal Stellenboschskou vinnou stezku, a je tedy jeden z těch tří, o nichž jsem se v této souvislosti zmiňoval. Tady zrovna na okolních vinicích kvetoucí růžové keře nevidím. Na ochutnávku se musíme vměstnat do jakéhosi nevelkého potemnělého sklípku či hospůdky, kde je i dost chladno. Nejsme sice nikde v podzemí, ale v nízkém stavení se silnými zřejmě kamennými zdmi. Je tu dost plno. Jen tak tak seženeme místo, abychom seděli všichni u jednoho stolu.
obrázek Jana ochutnává v Delheimu bílé víno
Ochutnávka tu ale probíhá stejným způsobem, jaký už známe. Na můj dotaz na sladké víno tentokrát uspěju a na rozdíl od minula si tedy můžu vybrat něco sladšího. Zejména pak dva poslední vzorky mi hodně chutnají. Někteří další, co se rozhodli podle mě pro stejnou ochutnávku, ti remcají, jak je to sladké. Ale já si mlaskám. Ten předposlední vzorek se rozhodnu v jedné lahvi koupit sebou domů. Líba to nechává na mě, ať si víno domů vyberu já. Ona sladká vína taky může a tak jí na tom tolik nezáleží. To poslední víno, přemítám, bylo ještě lepší, ale je zase minimálně třikrát tak drahé. Půlka sedmičky by přišla skoro na tři stovky. Chvíli ještě rozvažuju, zda ho přece jen taky ještě nekoupit, ale nakonec to nechávám tak. Uvidíme, co nám nabídne třetí vinařství, které nás ještě čeká.
Tak tady ta vína byla úplně jinačí a o moc lepší, hodnotím to, když se vracíme zase do Pepova auta. Smutek Falešné zátoky je ten tam. Venku na sluníčku si teď připadám takový celý veselý a rozradostněný. Bude to vypitým vínem. Jestli každý ten vzorek měl půl decky, tak už mám přece vypitou dohromady skoro sedmičku! Víno a hladový žaludek holt dělá svoje. Ani k poslednímu vinařství, které dnes navštívíme, nemusíme jet nikam daleko. Jen něco málo přes deset kilometrů. A zase cestou míjíme množství dalších farem i vinic, a také sklípků i vinařských obchodů. Vínům se tu zřejmě daří a vinařům taktéž. Všude je to jiné. Jeden obchůdek je hezčí než druhý. Všechny jako by se předháněly, aby k sobě nalákaly nové zákazníky z řad domorodců i turistů.
obrázek Kozlí chlívek s kozlem akrobatem
Ve vinařství Fairview je taky všechno jiné, než při předchozích zastávkách. Hned u parkoviště mě už z dálky zaujme věžovitá stavba, do níž jsou ve spirále hustě zapíchány kovové šprušle. Při bližším zkoumání se tahle stavba ukáže být kozím chlívkem. To teda ty kozy či kozly docela lituju, když se musí domů dostávat po takovémhle divném schodišti, po kterém jim kopýtka musí klouzat a nohy zapadat do mezer mezi železa. Dostat se do svého kozlího domova, nebo naopak zase ven, to musí být pro ta zvířata téměř artistický výkon. Věžovitý chlívek je obehnán zídkou a dole u krmelce jsou vidět dva rohatí kozli. Jeden z nich dokonce i klečí, aby si dokázal z krmelce nějaké seno vydolovat. Rohy mají tihle kozli pořádné. Dlouhé, silné a pořádně zatočené. Rozhodně bych nechtěl, aby mě s nimi potrkali. Ale už pojďme dovnitř, je to támhle za ten parčík s kašnou a rybičkami.
obrázek Tak copak ve Fairview ještě ochutnáme?
Jestli jsme v prvním vinařství ochutnávali víno venku, a ve druhém v malém potemnělém sklípku, taky vejdeme do velikánské haly s několika zvláštními do půlkruhu zatočenými jakoby barovými stoly. Degustace opět šesti druhů vína probíhá u nich, tentokrát tedy ve stoje. Tady, ve Fairview, patří k degustaci vína také ještě ochutnávka sýrů. Něco takového tu každý vinař nenabízí. Tak pojďme nejprve na ty sýry!
Kroužím halou, kde se nabízejí sýry, a přemýšlím, jaké si mám vybrat. Mají tu všelijaké, a samozřejmě i kozí. A jsou jich desítky. Z toho, co si vyberu, mi asi nejvíc chutná bylinkový sýr. A pak mě úplně dostane pepřák. Takový báječně lehký, s mírně tvarohovou strukturou, silně sypaný nahrubo drceným pepřem. Paráda. Ňami ňam!
obrázek Tady vidíte, jak Líbě ve Fairview víno chutná
Ale mají tu i další vynikající vzorky. Skvělé jsou i sýry ochucené meruňkami, nebo brusinkami. Moje mlsná a především taky hladová huba se po chvíli nachází na vrcholu blaha. S Líbou si posléze vybereme několik balených sýrů. Ty chceme dovézt až domů. Mně totiž při mém stávajícím hladu nakonec chutnají úplně všechny sýry bez výjimky, a tak jich zákonitě chci koupit co nejvíc. Hlad ve mně v téhle chvíli probouzí sýrovou nákupní vášeň. Úplně tu přitom zapomenu fotit a k fotografování se vrátím až zase u vína.
Vraťme se tedy ochutnávat víno. Tady si tentokrát nic dopředu nezaškrtáváme, jen si jednoduše vybíráme. A co si přejeme, to nám přímo nalévají. Prostě si tu pamatují, kolik vzorků kdo měl, a kdyby náhodou někomu dali o jeden víc, asi nezchudnou. Já si opět přeju něco sladkého. Ale tady se ke mně už nikdo jiný nepřidá. Nikdo jiný sladké víno nechce. Ostatní ochutnávají vína jiná. Já po třech sladkých se také musím vrátit k vínům normálním, tolik druhů těch sladkých tu přece jenom nemají. Ale výběr tu je asi ze všech tří dnešních vinařství největší.
obrázek Tak hezky zabalit, ať to drahocenné víno domů dovezeme!
Ve vinařství Fairview se dá se říct, že mi tu už chutnají všechna vína. Ale to jedno z těch sladkých, to si zatoužím koupit domů. Jmenuje se Red Sweet, je s přídavkem brandy, trochu silnější, a taky patřičně drahé. Něco jako portské? Koupím jen malou třetinkovou lahvinku. Mnoho vína domů dopravovat nemůžeme. Jednak to je o strach, aby se při tak daleké cestě nerozbilo, a jednak také musíme mít na zřeteli omezenou váhu našich zavazadel na zpáteční cestě. Na rozdíl třeba od knížek si víno nemůžeme vzít do příručního zavazadla. Díky teroristům, kteří víno kolikrát ani nepijou! No, uvidíme, jestli ta dnes nakoupená vína dostaneme v pořádku až domů. Snad ano. Ještě horší to ale bude se sklenkami, které si, když všechny vybrané vzorky ochutnáme, můžeme ponechat jako suvenýr. Ty ale na rozdíl od vína budeme moci opatrovat v příručním zavazadle.
Venku pak ještě jednou fotím kozí věž, po jejichž šprušlích zrovna pomalu a namáhavě klopýtá jeden z kozlů. Moc mi to focení nejde. Možná ještě hůř, než tomu kozlovi sestup. Jak na mě venku zase začalo svítit sluníčko, mám pocit, že se se mnou všechno otáčí a kozí věž že se naklání ze strany na stranu. Ale co. V autě mě to za tu hodinku, než se vrátíme do Kapského města, určitě zase přejde. Hlavně, že mi není špatně a nemám žádné problémy. Vždyť mi je vlastně fajn. Docela báječně. S cestou za vínem jsem spokojený.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3