Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Mezi rozsochatými toulcovými stromy  >>

obrázek Výstavka afrických blbůstek
Asi dvacet kilometrů před Keetmanshoopem zabočujeme stranou od silnice. Čeká nás tu ještě Quiver Tree Forest. Kolem parkoviště pár stovek metrů od hlavní silnice uprostřed prazvláštně utvářené krajiny jsou rozmístěny všelijaké podivně figuríny s různými stroji, s jízdními koly, motorkami a dalšími prapodivnými věcmi. Je tu taky umělý či dřevěný vepřík, naložený starý vůz, pár slaměných domečků či přístřešků, rezatá plechová maringotka, a několik prapodivných konstrukcí nějakých vozítek i snad vznášedel sestavených ze všeho, co pravděpodobně v nějaké blízké farmě pro svůj původní účel už dosloužilo. Koukám na na ty paňáky a spoustu blbostí, jaké by hned tak někoho nenapadly, a přemýšlím přitom nad tím, jestli snad tohle nemá být nějaký druh zdejšího umění. Asi ne. Spíš je to výstavka afrických zbytečností. Ale každopádně se tady s těmi všemi podivnými věcmi někdo docela vyblbne.
obrázek Jarda s mincí, co našel v kešce
Jarda tu na kraji tohohle podivného parkoviště, jen pár kroků od auta, najde zase jednu kešku. Je v ní velká putovní mince, která je očíslovaná jedinečným číslem. To číslo je do ní vyraženo a Jarda říká, že u těchhle mincí se na internetových stránkách věnovaných geokešingu přesně sleduje jejich pohyb po světě. I on pak doma bude muset zaznamenat, kde ji kdy našel, kam ji zase umístil a tak. Ostatně o nálezech některých keší se kešeři informují podobně také navzájem mezi sebou. Tuhle minci si Jarda vezme. Odveze ji odtud k nám do Evropy. Ať si trochu po tom světě zacestuje. Místo ní tu nechá jinou, kterou našel někde u nás u Náchoda. Ve schránce byly i nějaké eurocenty. Ty v kešce Jarda ponechá a Líba odkudsi vylovila a přidala k nim českou pětikorunu. Docela jako by z ní už taky byla kešerka. Třeba ta naše pětikačka bude pro někoho zajímavý nález.
obrázek Les aloí rozsochatých je krajinově fotogenické místo
Ale už konečně pojďme za těmi stromy. Téhle lokalitě se říká Quiver Tree Forest, ale les to ve skutečnosti není. To se o téhle lokalitě říci nedá. Je to ale nádherné a zajímavé místo, rostou tu nádherné a moc zajímavé stromy. Znovu se jen těžko můžu nabažit takové krásy. Nádherná a zajímavá krajina! Opět se nám tu ukazuje jedna z mnoha překrásných tváří té opravdové Afriky. Procházka tímhle areálem prazvláštních stromů je fascinující. Černá mračna se už z oblohy naštěstí ztratila, jsou vidět už jen kdesi v dálce. Jenom je škoda, že sluníčko není kvůli fotografování trochu níž. I tak ale chodím a cvakám a cvakám. Je to hrůza. Těch fotek z Afriky budou tisíce. Ale copak to můžu nefotit? Nemůžu! To prostě nefotit nejde. A zvlášť tady ten les je hodně fotogenický, stejně jako jsou silně fotogenické všechny ty podivuhodné stromy, které v něm rostou.
Kolem nás je spousta kamenů a nízkých skal, které tvoří takové podivné hromádky. Jako by byly postavené z nějakých kostiček. Připadá mi skoro nepochopitelné, že ty kameny jsou tu takhle poskládané matkou přírodou, a nehrálo si tu s nimi spíš nějaké děcko obra Koloděje. Mezi těmi načervenalými kameny a skalami a mezi žlutými suchými travinami tvoří nepřehlédnutelnou dekoraci zvláštní stromy s korunami vztyčenými k nebi, jakoby si odtamtud chtěly vyprosit potřebnou vláhu. Ten strom je aloe rozsochatá, někdy se uvádí také jako stromová. Anglicky se jí říká Quiver Tree, což v překladu znamená toulcový strom. Tenhle název je odvozený od skutečnosti, že z jeho silnějších vydlabaných větví domorodí obyvatelé vyráběli toulce na šípy. Tahle aloe je velmi endemický druh, který roste jen tady v malém a úzkém územním pásu, a v několika dalších nepříliš velkých lokalitách. Vzrostlé stromy dosahují výšku i hodně přes tři metry a některé se mohou dožít stáří až tří set let. Jsou velmi dobře přizpůsobeny suchému prostředí, a dokáží vzdorovat dlouhému období sucha, které může v krajních případech přesáhnout dokonce víc než pět let.
obrázek Aloe rozsochatá a Líba rozcuchaná
Bloudím a procházím se tu mezi aloemi a kameny, kde je třeba dávat pozor na nizoučké trní a keříky. Jakmile se do těch pichláčků člověk jednou chytí, dokáží ho velmi pevně držet, a lze se jich jen docela těžko zbavit.
obrázek V lese rozsochatých aloí fotím i na samospoušť
Fotím tady několikrát i na samospoušť, abych aspoň na nějaké fotografii byl taky já. I když pravda, se svým foťákem se trochu snaží o nějaké fotky i Líba. Najednou si při procházce všimnu, že nemám na krku brýle. Nějak jsem je asi při sundávání foťáku někde z krku ztratil. No nazdar! Už tu chvíli jsme, ušli jsme mezi těmi stromy pěkný kousek cesty, a kdo ví, kde mi z krku spadly. Hned, jakmile jsem to zjistil, začínáme se s Líbou vracet. Snažíme se přitom pečlivě rozhlížet, kde by ty moje brýle mohly být. Halekám i na ostatní, co se mi stalo a ať se dívají okolo, kdyby je náhodou někde někdo našel. A štěstí mi přeje. Netrvá dlouho, a Jaroslav na mě volá, že je má, že mé brýle našel. Uff, to jsem si oddychl. Docela mě to rozhodilo. Bez brýlí bych tu byl nešťastný, byl bych úplně jako slepec. Ani bych se snad nedostal domů, protože nevím, jak bych bez brýlí na hranicích vyplňoval formuláře. Ale zaplaťbůh, moje brýle jsou zase na světě, a tak se ještě chvíli můžu s klidem věnovat tomuhle krásnému koutku rozmanité namibijské přírody. I když tenhle můj klid je zpočátku ještě poněkud roztřesený a chvíli trvá, než to přejde.
obrázek Západ slunce v Keetmanshoopu
Město Keetmanshoop je nedaleko a přijíždíme tam před čtvrtou odpolední. Neprší. I dešťová mračna už africký vítr kamsi odfoukal. Podle kaluží lze ale zřetelně poznat, že pršelo i tady. Ubytováváme se v penzionu La Roche, který je postavený na nevysokém návrší a kde nás jako důležité hosty přivítá i zdejší zlatý retrívr. Než přijde večer, dojedu ještě s Pepou do města pro benzin. Pořídíme přitom nějaký drobný nákup a seženeme i studené pivo. Přibereme i dva pytle ledu, abychom si zchladili i teplé pivo, které vezeme sebou. K Pepově večeři pak popíjíme nejprve pivo studené, a ve velké bedně chladíme to další. A protože se tentokrát chladí dobře, sedíme večer na dvorku mezi našimi pokojíky dost dlouho. Povídáme si a pozorujeme další krásný africký západ slunce. A když se nám už začínají plést jazyky a kdosi místo "škrobová hrouda" řekne "hrochová škrouda", zjišťujeme, že jsme všechno pivo už vypili. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se na zítřejší den jít dobře vyspat.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3