Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  19. den (2. ledna 2010)  >>
<<  Africká kočičí serenáda  >>

Ráno nás opět přivítá africké sluníčko a vypadá to na nádherný slunečný den. Po včerejším lijáku už není ani památka. Na půl osmou máme domluvenou návštěvu gepardů. Místní průvodce a chovatel šelem Alex nás vede nedaleko od ubytovacích objektů k několika plotům, kde jsou výběhy šelem, které tu chovají. Na uvítanou nám sděluje, že takový déšť jako včera, tu už dlouho nebyl, naposled tu prý pršelo loni v únoru. No vida. Tak my jsme to museli "vyžrat" hnedle na Nový rok! Na druhou stranu, takový africký nečas je taky zajímavá zkušenost. A ten neskutečný kontrast mezi černočernou zamračenou oblohou a africkým sluncem ozářenou krajinou se taky hned tak nevidí. Stojíc před vysokým drátěným plotem vzpomínám na naši zimbabwskou procházku se lvy. Jsem zvědav, jestli mě nebude chtít kousnout i gepard. Modřinu od lva už nemám skoro patrnou, přesto bych tu nerad přišel k další. Ale tyhle kočičky jsou zase něco docela jiného. Oplocené výběhy jsou některé dost velké. Průvodce Alex teď otevírá první z vrátek a zve nás dovnitř.
obrázek Karakal, neboli rys stepní, se mne trošičku bojí
V tomhle výběhu můžeme vidět menší zrzavé až šedohnědé kočičky. Jsou jen o trochu větší, než pořádný český vesnický kocour a mají chlupaté delší uši připomínající rysy. Však také jeden z mnoha názvů, které tyhle kočky mají, je rys stepní. Ale myslím, že nejsprávnější a asi taky známější název těchhle šelem je karakal. Tak tedy jsme ve výběhu karakalů. Musíme je tu trochu hledat. Karakalové se před námi schovávají porůznu v křoví. Jsou dost plaší a zdá se, že se nás trošičku bojí. Možná se ale schovávají nejen před námi, ale i před sluníčkem, které stoupajíc na oblohu, začíná čím dál víc rozehřívat zdejší červenou půdu. Zejména tam, kde není kryta stíny stromů a keřů. Pokud chci karakaly úspěšně vyfotit, musím za nimi zalézt až pod větvičky do keřů a trní. Karakalové jsou tady tři a Alex nám sděluje jejich jména. Jmenují se Romeo, Julie a Shakespeare. Vida, romantika věhlasného anglického básníka je v Namibii zřejmě populární. Jen moc nechápu, proč karakal Shakespeare je holka.
obrázek Levhart Zuzana schovaný v trávě
Vzápětí zjišťujeme, že to není jediný zdejší renonc, pokud se pojmenování kočiček týče. Asi jim tu na pohlaví šelem příliš nezáleží. Ve vedlejším výběhu, hned u oněch karakalů, mají leoparda, který se jmenuje Zuzana. A Zuzana je pro změnu zase kluk. Levhart, neboli leopard, pardál, panter, to všechno jsou jména jednoho a téhož druhu kočkovité šelmy, kterou teď pozorujeme pouze skrz plot. K Zuzanovi nás Alex dovnitř nepustí. Není to ochočené zvíře a bylo by to pro nás příliš nebezpečné. Karakalům stačil relativně nevelký oplocený pozemek, ale levhart potřebuje mnohem větší prostor k životu. Jeho výběh je mnohem rozměrnější. Zuzana uvnitř pobíhá podle plotu, občas se postaví na zadní a packami se o ten plot opře. Je to pořádný kus kocoura. Je podstatně větší větší než karakalové. Klidně by mi takhle nastojato mohl Zuzana dát packy na ramena a hledět mi pěkně zpříma do očí. Když se pak Zuzana na malou chvíli přestane kočkovat s plotem, pak teprve můžeme vidět, jak takový levhart schovaný ve žlutých suchých travinách afrických savan dokáže být dokonale nenápadný.
obrázek Jak se hledí gepardovi přímo do očí
V dalším výběhu, ještě o poznání větším, mají gepardy. K těm můžeme dovnitř, ale máme se držet raději v povzdálí. Nemáme k nim ale chodit blízko a neměli bychom na ně ani sahat. Gepardi tu jsou dva. Oba leží a odpočívají. Jednomu z nich ale naše návštěva není příjemná. Jakmile přijdeme trochu blíž, zvedne se a pomalou houpavou chůzí odchází jinam. Projde pomalu a důstojně vysokou žlutou trávou a ulehne v povzdálí do stínu pod zelený keř. Je to samice, kterou, jak nám říká Alex, našli v přírodě se zlomenou nohou. Ten druhý gepard sice poklidně leží, ale ostražitě nás pozoruje, jak my zhruba tři metry od něho popocházíme, abychom si našli lepší pozici na fotografování. A taky, abychom se mohli gepardovi podívat přímo do očí. Doufám, že mě gepard nekousne. Taky by to bylo naprosto unikátní. Vždyť se o gepardech jako o jediné kočkovité šelmě tvrdí, že dosud není znám ani jeden jediný případ, že by někdy napadl člověka.
obrázek Gepard má štíhlé tělo, ale taky dlouhé a silné nohy i ocas
Gepard je vskutku nádherné velké a štíhlé zvíře. Jeho tělo má dokonalou a elegantní stavbu a není divu, že gepard je nejrychlejší suchozemský savec na naší planetě. Dokáže totiž vyvinout krátkodobě rychlost až 120 km/h. Ale opravdu jen na krátkou vzdálenost. Při téhle rychlosti nemůže zůstat dlouho, protože jeho svaly i srdce se při takovém výkonu začnou velmi rychle přehřívat a unavovat. Při delším běhu takovou rychlostí by gepard záhy zkolaboval. Ten před námi ale určitě nezkolabuje. Docela líně tu leží, a chladit se zjevně nepotřebuje. Spíš se ještě na sluníčku vyhřívá.
obrázek Roztoč sametka alias vánoční pavouk
Vracíme ze zpět k restauraci. Na zemi v písku stihnu cestou vyfotit na makrorežim podivného malinkého tvorečka, jakých tu je vidět v písku několik. Je sice maličký, ale je velmi nápadný svou jasně a sytě červenou barvou. Fotit ho musím na makro, a teprve až doma zjistím, co je to zač. Je to roztoč zvaný sametka, blízký příbuzný klíšťat. Sametka se jmenuje proto, že opravdu vypadá, jako by byl celý sametový. Přestože je to roztoč, domorodci v Africe mu říkají vánoční pavouk, protože se v přírodě začíná objevovat vždycky v době vánočních svátků.
Nechme ale teď roztoče roztočem, jsme přece na návštěvě u kočiček. Těsně vedle restaurace zabočujeme dovnitř do dalšího kočičího výběhu. Tady jsou taky gepardi, ale tihle jsou ochočení a docela krotcí.
obrázek Gepard vrní jako silný motor a jazyk má jako pilník
Jsou jediní, kterých se můžeme dotknout a které si taky můžeme pohladit. Mají a vychovávají je tu odmalička a říkají jim miminka. Dnes už to ovšem žádná miminka nejsou. Jsou jim už přes tři roky a jsou to nádherné velké kočky. Ta druhá je někde v hloubi výběhu, a tak se u té jedné pomalu střídáme, abychom si ji všichni mohli pohladit a podívat se na ní úplně zblízka. Gepard není šelma, která umí řvát. On neřve, neumí to, ale zato umí vrnět jako nějaká domácí micka. Záhy se o tom přesvědčím, když si jdu geparda pohladit taky já. Vrní a vibruje přitom jako pomalu běžící motor. Do uší se mi nesmazatelně zapisuje tohle slastné vrnění hloubky basbarytonu. Africká kočičí hudba! Nádhera! To je gepardí serenáda pro turisty a jejich smysly. A když vás ještě tahle mazlivá kočička oblízne, je to jako by vás někdo pohladil hrubým pilníkem. Ale čičinka vám tím jen dává najevo svou důvěru a náklonnost. Gepard se od levharta liší štíhlejším a prohnutějším tělem a především právě svými dlouhými končetinami i dlouhým a silným ocasem. Nejjistějším poznávacím znamením geparda jsou nápadné černé pruhy na hlavě. Táhnou se z koutků očí kolem nosu až dolů k tlamě. Docela jako by gepard plakal černé slzy, jako by mu černé slzy stékaly z očí. A obě šelmy se také liší skvrnami na srsti. Levhart má zejména uprostřed těla skvrny seskupené do hloučků připomínajících malé přerušované kroužky, zatímco gepard má jen černé větší či menší puntíky. Jsme u těchhle krásných koček v tomhle výběhu nejdéle. Ta druhá přiběhne nakonec taky. Ale jen na chvilku. Pak zaslechnou a neomylně rozpoznají zvuk automobilu, který jim vozí žrádlo a za pár okamžiků už vidíme jejich ocasy mizet vzadu za křovím.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3