Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Nádherné písečné scenérie Sossusvlei  >>

Přijíždíme teď do další oázy jménem Sesriem. Pepa tu kupuje permity do parku Namib Naukluft. Sesriem s kempem, který se tu také nachází, funguje tak nějak jako vnitřní brána do národního parku a zejména do údolí Sossusvlei. Tohle údolí je pokládáno za jedno z nejnádhernějších a nejfotogeničtějších míst v namibijské poušti, ba v celé Namibii. A dost možná i na celém světě.
obrázek Prastaré údolí nabízí nezapomenutelné scenérie
Vůbec se o namibijské poušti tvrdí, že má několik světových "nej". Předně jsou namibijské pláně pokládány za nejstarší na světě. Zdejší písek vznikal v poušti Kalahari před nějakými čtyřmi miliony let. Za druhé jsou zdejší duny nejvyšší na světě. Ta nejvyšší, byť nevím, která to je, prý dosahuje výšky 340 metrů. A za třetí, poušť Namib je považována za jedno z nejsušších míst na světě, protože tu ročně spadne nanejvýš asi 15 mm srážek. A to ještě srážky nepocházejí z normálních dešťů, ale spíše jen srážením mlhy u mořského pobřeží. No, tak tedy nevím. Možná jsme my cestou sem potkali všechny zdejší celoroční srážky najednou. Možná dokonce i ty na několik let dopředu. Prastaré údolí Sossusvlei, obrovská dlouhá mělká pánev, tady v Sesriem končí, nebo chcete-li začíná. Údolí se odtud táhne v délce přes padesát kilometrů jihovýchodním směrem, stále mezi vysokými dunami červeného pouštního písku úplně doprostřed jinak pusté a nehostinné namibijské pouště.
obrázek Barevný sytě oranžový až červený písek dun v údolí Sossusvlei je neuvěřitelný
My teď jedeme po temné asfaltové silnici údolím a míříme k Duně č. 45. Duny jsou tu očíslované, a Duna č. 45 je jedna ze dvou, které jsou přístupné a na které se dá vystoupit. Duny nás teď obklopují celou cestu. Jsou tu rozprostřeny okolo nás po celém obzoru a hrají všemožnými a nádhernými odstíny žlutých, oranžových a červených barev. Ta sytě oranžová a červená barva pouštního křemenného písku je pro zdejší poušť charakteristická a vytváří neuvěřitelnou fantaskní podívanou. Jako bych byl v nějakém přeludu, uprostřed nějaké vymyšlené krajiny. Tak neuvěřitelně a neskutečně to tady na mě působí. Potkáme několik springboků a pštrosů. Jak tady proboha shánějí obživu? Vždyť je tu tak nepřátelské prostředí, obrovské vedro, a skoro nic tu neroste. Tentokrát jsem ale spíš očarován něčím jiným, než zvířátky. Jsem zcela uhranut pohledem na nádheru tohohle údolí. Tahle část namibijské pouště je skutečně úchvatná. Několikrát zastavujeme, abychom se lépe rozhlédli, udělali nějakou tu fotografii, která však jen těžko dokáže zachytit zdejší nadpozemsky mystickou atmosféru. Nádhera! Krása! Těžko můžu najít slova, jakými bych vystihl svoje pocity a náladu. A jaké je tu teplíčko! Úplně něco jiného než ve Swakopmundu. Tady rozhodně zima není. Sluníčko svítí naplno a pěkně to tu peče. Když zajdu malý kousek stranou od silnice, a nechtěně si naberu do sandálů trochu písku, jasně cítím, jak je písek rozžhavený. Pálí jako samo peklo.
obrázek Červenooranžové strmé duny a mrtvé stromy
Duny jsou v údolí Sossusvlei docela vysoké kopce se strmými svahy. Některé určitě dosahují výšky přes 300 metrů. Díky větrům, které tu zřejmě neustále od oceánu vanou, se duny také neustále proměňují a mění svou podobu do nejrůznějších tvarů. Dole pod dunami vidíme několik osamocených stromů.
obrázek Některé duny jsou obrovité hromady písku!
Suché říční koryto svědčí o tom, že čas od času se i sem, do středu téhle horké rozpálené pouště, dostane trocha vláhy. Dává tím možnost růstu ojedinělým polomrtvým stromům a těm několika rezavým trsům nízkých polosuchých travin, které tady vidíme. Můžeme také spatřit místa, kde řečiště kdysi změnilo svůj tok, kde odbočilo z původního koryta a vytvořilo si nové. Životodárná voda tak začala téci jinudy, a stromy, které živořily podél původního řečiště, definitivně zahynuly a nyní tvoří mrtvý les. Les suchých mrtvých stromů, mrtvých pahýlů vztahujících k obloze své prázdné větve v němé obžalobě nepřejícného boha deště. Bůh deště tu potřebnou vláhu s nebes nesesílá. Jen jednou za několik let dojde k tomu, že se v řece Tsauchab nasbírá dost vody k tomu, aby se v pánvi Sossusvlei vytvořilo na krátkou chvíli mělké modrozelené jezero uprostřed červeného písku. Teď tu ovšem po nějaké vodě není ani památky. I temná mračna, která nás dlouho cestou sem doprovázela, už ustoupila kamsi za obzor.
Zpočátku byly duny jen po jedné straně cesty, zatímco na druhé straně za zlatožlutými travinami porostlé pláni se na obzoru hrbily špičky a skály vzdálených hor. Ztrácely se potemnělém obzoru v temných dešťových mračnech. Teď není nad námi sice úplně bezmračné nebe, ale tahle bílá oblaka na déšť v žádném případě nevypadají. Postupně se červené duny rozprostírají po obou stranách silnice. Některé svahy obrovitých dun jsou ve stínu, jiné duny jsou celé na plném slunci, které proniká skrze bílá oblaka a dodává písečným horám jejich jas a barevnou sytost. Za námi pak na obzoru stále ještě vidíme temně modrá mračna a fantastické tvary horských hřebenů na obzoru. Neuvěřitelná a úchvatná scenérie! To se nedá vyfotit, to se musí vidět! Pepa nám říká, že zdejší duny se na rozdíl třeba od těch saharských příliš nepohybují a jen velmi málo a pomalu mění svůj tvar. Ale to už dojíždíme na 45. kilometr silnice. Tady zastavuje u Duny č. 45. Že by byly duny číslované podle kilometru, na němž se nachází? Asi ano.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3