Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013
obrázek Jarda před Dunou č. 45

<<  Potíže na Duně č. 45  >>

Výstup na dunu může začít. Musím se však vrátit do auta, kde jsem zapomněl ponožky. Bez ponožek se do rozpáleného písku jít nedá. Pepa nám vůbec radí, abych si vzali právě jen ponožky a boty nechali rovnou dole. Máme zhruba hodinu na to, abychom se proběhli po písku, vystoupali na dunu, která se zvedá do výšky kolem 200 metrů na okolní terén, a vrátili se zase zpátky. Tak, teď už mám ponožky. I když zatím jen v ruce. Doháním ostatní a vzhůru na dunu! Dole zůstává u auta, schován ve stínu pod osamělým stromem, jenom Pepa.
Nedbám Pepovy rady a zkouším to jít zatím bez ponožek, jen v sandálech. Ale zrovna moc dobře to nejde. Stoupám na duně podél hrany, která dunu rozděluje na návětrnou a závětrnou část. Ta závětrná napravo, je výrazně strmější, než návětrná, po které se pohybuju. Protože silně fouká, je jasně vidět, jak duna vzniká. Je to stejné, jako v zimě u nás se závějemi. Jenom tyhle písečné závěje jsou podstatně a podstatně větší. Na návětrné straně vynáší vítr zrnka písku nahoru, a žene je přes hranu na hřebeni duny, aby vzápětí za hranou padal písek v závětří volně dolů.
obrázek Závětrná strana duny je pořádně strmá!
Na hraně duny je jasně vidět, jaká písečná mlha na hraně duny vzniká, když písek začíná padat na závětrnou stranu. Tam je mnohem prudší svah. Tam bych tedy vážně nechtěl spadnout. A škrábat se tamtudy nahoru už vůbec ne.
obrázek Duna č. 45 je jako větrná hora
Slunce praží na plné pecky. Je neskutečné horko a rozpálený písek strašlivě pálí. Navíc je pěkně větrno! Sandály mi na tomhle písku už po pár krocích nejsou nic platné. Po pár metrech se potřebuju přezout, a vzít si na nohy ty ponožky, které jsem před chvílí strčil do kapsy. Jakmile zůstanu na chviličku stát, a něco si položím vedle sebe, okamžitě se vítr pokusí mi to odnést kamsi za dunu. A když mu to nejde, zkouší to alespoň zavát vrstvou písku. Vítr mi tak málem v jednu chvíli odnese celou brašnu i s foťákem. Tak tak ji stačím zachytit, když se do ní vanoucí větry opřou. Líba jako většinou vždycky musí být napřed, musí být kdovíkde přede mnou. Zrovna, když bych něco, případně sebe, potřeboval podržet, tak mi zdrhá. Balancuju tu při tom všem v silném větru na jedné noze jako nějaký nepodařený panák, a nemůžu se pořádně udržet ve stoje. A když musím vyrovnat balanc a zapřít se bosou nohou do písku, je to, jako bych strčil nohu do vroucí vody. Jauvajs! To pálí! Zakrátko stojím v písku skoro do půl lýtek, a nohy se mi smaží, jako bych stál v horkém omastku. Nevím, jak z té šlamastyky ven. A to jsem vystoupal na dunu jen pár metrů! Je to peklo! Nakonec, po nezměrném utrpení a velkém snažení, se mi přece jen nějak podaří si ty ponožky nazout.
Vítězoslavně beru do ruky teď už zbytečný sandál, rozmáchnu se, a vrhnu obloukem svou botu dolů s duny. Ale ouha! Silný vítr, mnohem větší, než bych býval čekal, se mocně opřel i do mého škrpálu a odnesl ho úplně stranou. Bota tak skončí na strmém závětrném svahu duny. No nazdar! Snad ji odtamtud dostanu. Nebo ne? Naštvaně se rozmáchnu podruhé. Jediné, o co se teď snažím s druhým sandálem, je, aby neskončil příliš daleko od toho prvního. Stane se.
obrázek Boty jsem už zahodil a v ponožkách se teď bořím hluboko do žhavého písku
I druhá bota opsala podobný oblouk jako ta první. Boty jsou teď obě nedaleko sebe. Ale jen Bůh ví, jestli si je ještě někdy obuju. Teď se budu pěkně bořit do písku v ponožkách. Jana s Jaroslavem se už vracejí z duny dolů. Oni už dál nepůjdou. Mají toho dost. Líba s Jardou se na mě koukají shůry. Nejspíš je pohled na moje potácení a potíže musel docela rozveselit. Mně do smíchu ale moc není. Nerad bych o ty boty přišel. S výstupem někam nahoru je konec. Nikam daleko a vysoko už nepolezu. Kdoví, jestli bych tu ty boty potom vůbec ještě našel. V tomhle větru můžou být za pár minut pohřbeny pod vrstvou písku. A hledejte si je tam!
Kdepak! Nepolezu už nikam! Stejně je to tu peklo! Líba i s lahví vody je teď daleko přede mnou, a mně po těch pár metrech už strašlivě vyschlo v krku. Natolik, že mám pocit, že mi každý nádech v hrdle drhne o písek, který mi už začíná skřípat i mezi zuby. Vydávám se proto ještě nahoru za Líbou, která láhev s vodou nese sebou. Ta voda, to je teď jediná moje motivace k dalšímu výstupu! Bořím se přitom pořád nohama hluboko do žhavého písku. Cítím i přes ponožky, jak je rozpálený, ale takhle se to dá vydržet. Chůze do prudkého kopce nahoru pod žhnoucím slunce mi dává zabrat. Asi bych moc vysoko nelezl, i kdybych se neobával o své sandály.
obrázek Kde skončila na duně moje kšiltovka
Znovu v náhlém závanu prudkého větru zavrávorám. Zlomyslný vítr mi přitom sebere s hlavy čepici. Moje kšiltovka udělá vzduchem dlouhatánský oblouk a končí podobně jako mé boty na závětrném svahu duny. Jen je o hodně výš, i o hodně níž, podle toho, jestli to hodnotím odzdola z pláně, nebo odtud shora z duny. Ještě ji sleduju, jak se pomalu vodorovně kutálí po svahu, aby byla schválně v co nejnepřístupnějším místě. Tak! To už se neudržím a zakleju tak sprostě, že se to do tohohle textu ani nedá reprodukovat. Kšiltovka je už druhá pokrývka hlavy, o kterou v Africe přicházím. Nejdřív jsem nechal svůj klobouk v Phalaborwě a teď mi namibská duna ukradla ještě kšiltovku. Ke všemu ani není moje. Je mé dcery Moniky, a původně ji měla půjčenou Líba. Teď ji nosím já namísto svého ztraceného klobouku. Teda - nosil jsem. Teď už jen bezmocně koukám, jak se kšiltovka ve větru pořád ještě kutálí po prudkém svahu dál a dál, čím dál tím víc do středu vysokého a prudkého písčitého svahu. V duchu se s ní loučím, a počítám, že vítr ji odfoukne až kdovíkam. Ale kupodivu ne! Kšiltovka své kutálení konečně zastavila! Leží teď na svahu, vypadá jako bílý vřed na červené kůži, a už se nepohybuje. Vydrží tam? Nebo za chvíli odputuje zase ještě někam dál? Ale je to nejspíš jedno. Kšiltovka je teď tak hluboko a vysoko na duně, že si tam asi netroufnu. Uvidíme. Nejspíš ji tu budu muset nechat.
Říkám si, co se mi tu tak ještě může stát. Taková malá zastávka, kopeček horkého červeného písku, a co mě tu všechno nepotká. Teď kdybych lezl někam dál, nejspíš bych bez čepice a bez vody vypustil duši. Vylezu tedy už jen poslední malý kousek nahoru za Líbou, která na mě čeká. Když ji dohoním, mám už všeho plné zuby. A to nejen písku. Jsem tady pár minut, a už mi to docela stačí. Písek se pod nohama boří a já funím jako po dlouhém sprintu. Suchý jazyk mám přilepený na patře a na hlavu mi vší silou praží nemilosrdné slunce. Ke všemu mi ještě spílá i Líba. Kvůli botám, i kvůli čepici. A to ještě ani netuší, protože si toho v tu chvíli prve nevšimla, že nechybělo mnoho, a honil jsem někde po duně ještě i brašnu s fotoaparátem.
obrázek Líbu s vodou jsem konečně dohonil, a můžu se teď v klidu rozhlédnout po údolí
Líbu jsem konečně dohonil, můžu se tedy konečně trochu napít její vody. Pak mám konečně chvilku na to, abych se rozhlédl a zhodnotil situaci. Shledávám, že shora nevidím o nic víc, než když jsem byl předtím o kus níž. Je to definitivní. Dál už v téhle výhni nikam honit nebudu! Chvíli se tu ještě rozhlížím okolo. Pepa je dole schovaný pod stromem, u něho už čekají na ostatní i Jana s Jaroslavem. Já tu na duně v písku stojím bez klobouku a bos, jako čert, co vyletěl z elektriky. Říkám si, až si půjdu pro své boty, jestli si taky u toho ještě nenatluču ten svůj nos! Trochu ještě fotím. Slunce se slituje nad mou rozpálenou hlavou, co vcelku nevinně přišla o čepici, a schovává se za oblaka. Ani Líba už dál nahoru na dunu nepůjde. Dohodneme se, že se vrátíme spolu dolů. Chvíli tady ale ještě zůstáváme, rozhled po údolí za to stojí. Jarda už taky dál nahoru jít nechce. Vrací se dolů, a ptá se, jestli si myslím, že ty boty ještě najdu, jestli mi je vítr nezavěje pískem. Říkám, že snad ne, že za chvíli půjdu taky dolů, a že si pro ně dojdu. Ale ta kšiltovka, že je moc vysoko, tu že tady asi nechám. Jarda jen zamrká: "Ale houby!", a vzápětí už se spouští dolů po písečném svahu pro moji čepici. Dolů mu to klouže, zdá se, skoro samo.
obrázek V ponožkách surfuju pro svůj první škrpál
Nahoru by to byl asi mnohem větší problém. Vidím, že bych ty boty mohl taky zachránit. Snad to nebude tak složité, když Jarda celkem v pohodě doklouže k mé čepici a pak bez problémů klouže dál až dolů na planinu.
Ještě chvilku se s Líbou na duně rozhlížíme, uděláme několik dalších fotografií, a pomalu začínáme sestupovat zpátky dolů. V místě nad mýma botama dám Líbě foťák a začnu po vzoru Jardy klouzat po duně dolů. Klouže to hezky, i když jsem v písku skoro po kolena. Na svých chodidlech tak dosurfuju k první botě. Ale písek, co pode mnou ujíždí, ji sráží níž a níž. Zarejduju tedy raději trochu stranou a vida! Mám ji. První bota zachráněna! Pohoda! Teď ke druhé. To je už trochu horší. Ta už není ve směru po svahu dolů, ale asi čtyři metry po vrstevnici. Ba teď, co mi ta první bota ujela trochu níž, se musím ještě dostat o hodný kus po svahu nahoru. Těchhle pár metrů mi dá zabrat, protože se musím udržet zabořený v písku, který se mnou chce všechen s celou tou dunou klouzat kamsi dolů, a pořád se se mnou sune níž a níž. Hrabu se tu na stráni jako Ferda Mravenec v jámě mravkolva Ťutínka, jak si ho pamatuju ze Sekorovy knížky. Ale podaří se i to! Zachráním i svou druhou botu!
obrázek V údolí Sossusvlei je mysticky krásně
Doklouzat z duny dolů na pláň už je potom hračka. Dole na pevné zemi Jardovi děkuju za zachráněnou čepici, a měl bych asi poděkovat i nebesům, že jsem tu na téhle Pětačtyřicítce
obrázek Vláďa s Radkou se vrací, oni jediní byli až nahoře
při všech těch svých potížích nevypustil duši. A že mě z toho všeho taky netrefil šlak! "A Jardo, už ti takovýhle vedro někdy bylo na Nový rok?"
Čekáme už teď všichni dole na Vláďu a Radku, kteří jediní se vydali opravdu až nahoru na dunu. Před sebou mají dlouhou cestu, hrana duny je táhlá, tam výš už vede nahoru jen relativně mírně. Ale zato se zatáčí dost daleko. Já zatím tady pod dunou ještě můžu udělat pár fotek. Přes všechny ty potíže a problémy, které mě tu potkaly, je tady nádherně. Tohle údolí je opravdu jedinečné a neopakovatelné místo s mystickou atmosférou! Vláďa s Radkou jsou sice ještě nahoře, ale už je vidíme, jak začínají scházet dolů. Jsou mladí, neopotřebovaní a energie mají víc než dost. Dlouho jim to proto netrvá a jsou brzy dole u nás. Pochvalují si, jaké to bylo na duně bezva! No, ale já to měl přece taky bezva, ne? Copak můžu říct, že jsem si to tady dostatečně neužil? Zážitků mám přece víc než dost!

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3