Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  18. den (1. ledna 2010)  >>
<<  Zpátky v namibijské poušti  >>

Ráno na Nový rok, ještě před snídaní, začínám urychleně doplňovat svoje zápisky a pokračuju v tom ještě v autě. Po včerejšku jsem se svými poznámkami dosti pozadu. Nesmím však připustit, abych se dostal do skluzu. A tak snaživě píšu a píšu. Naštěstí jsem šel včera spát první a tak na mě dnešní ráno nepůsobí tak ospale, jako na ostatní. Zezačátku po asflatové silnici psaní ještě docela ujde, ale jakmile se mnou auto začne lomcovat poskakujíc po nerovné prašné pouštní silnici, škrábu do notýsku jako kocour. Sám se toho svého písma začínám upřímně děsit. Jsem zvědav, jestli to vůbec půjde rozluštit. Ale to poznám až doma. Až teprve doma uvidím, jestli to Champolion neměl s hieroglyfy jednodušší. A zatímco pořád ještě píšu, už dávno jsme opustili Swakopmund na jih, směrem k Walvis Bay. Na okraji tohohle městečka, kde jsme včera absolvovali onu nezapomenutelnou silvestrovskou plavbu, potom zahýbáme na jihovýchod. Znovu míříme do nitra pouště. A jen jsem si tohle do svého notýsku zapsal, ozývá se Pepa. "Vítejte zpátky v namibijské poušti!", pozdraví nás všechny, když zjistil, že jsme se po silvestrovské noci a ospalém líném novoročním ránu jakž takž nakonec v autě probudili.
Kousek za Walvis Bay nám Pepa ukazuje Dunu č. 7, k níž vede i značená odbočka. Je to jedna z nejvyšších dun tady v okolí. Dosahuje prý téměř dvousetmetrové výšky. Včera jsme kolem ní také letěli letadlem, a viděli jsme ji z nadhledu. Nedaleko odtud zastavujeme dámám na toaletu. Je tady ale jen holá a rovná poušť, nemají tu ani keříček, kam by se mohly schovat. Po pravé straně vidíme kopec Vogelfederberg s prazvláštně tvarovanými skalisky. Bůhvíproč se ten kopec jmenuje tak, jak se jmenuje. Ten název pocházející z němčiny znamená "Kopec ptačího peří". Ať je Vogelfederberg kopec z pískovce nebo ze žuly, to kamení měkké jako peří určitě nebude.
obrázek Panoráma Vogelfederbergu
Asi po hodině jízdy za kopcem Vogelfederberg se okolní krajina začíná měnit. Objevuje se nizoučká žluťoučká tráva. Na planině zahlédneme první zvířata, několik osamělých pštrosů a čápa marabu. Zastavujeme u jakéhosi nepříliš širokého vyschlého říčního koryta. Že tu nějaké vyschlé vádí je, se pozná už zdaleka. Jen tady, kolem něho, rostou sem tam nějaké ty stromy. Ale i mezi nimi je mnoho suchých a dávno mrtvých. Už si konečně taky můžeme zase pořádně užívat teplíčka. Oproti podstatně chladnějšímu Swakopmundu se tu určitě hezky ohřejeme.
obrázek Strom se snovačím velkosídlištěm
Na jednom ze stromů okolo nás vidíme snovačí hnízda. Už jsme jich při našich zastávkách viděli několik. Vždycky to byly krásné duté kuličky dovedně spletené ze suché trávy a drobných větviček. Snovači je mají rozmístěná a připevněná ve větvoví stromů. Některé ze stromů byly snovačími hnízdy ozdobeny jako nějakými vánočními slaměnými kuličkami. Ale tady to tak není, tady je to něco jiného. Tady si tihle malí šikovní ptáčci zpěváčci nestaví jednotlivá hnízda, ale celý obrovitý chumel hnízd vzájemně zapletených do sebe.
obrázek Snovačí "panelák" pěkně zblízka
Ten chumel je připevněn a přilepen v koruně stromu a vypadá jako obrovitý vřed. Je s podivem, že se větve stromu pod vahou té obrovité slaměné hroudy nezlomí. Do onoho hrozitánského chumlu, dovniř tohohle snovačího velkoubytovacího zařízení, vede nespočet malých kulatých otvorů do malých komůrek, kde tihle ptáčci po dvojicích hnízdí. Tady snovači nemají jednotlivé domečky a malá jednotlivá hnízdečka. Tihle ptáčci si stavějí rovnou celé velkokapacitní sídliště.
obrázek Pan domácí snovač pospolitý
Takovýhle snovačí "panelák" je, jak vidíme, jeden jediný obrovský chuchvalec slámy a trávy. Otvorů a komůrek je tu pohromadě určitě víc než stovka. Bydlí tu tak celé desítky ptáčků pěkně pospolu. Asi i proto se tenhle druh snovačů jmenuje snovač pospolitý. To jméno je výstižné! A ještě je na tom zvláštní, že tahle snovačí pospolitost obsadila jen jeden jediný strom. Na jiných okolních stromech v širokém okolí, buť tu rostou docela řídce, už není vidět ani jediné snovačí hnízdečko. Oni opravdu musí bydlet pospolu. Na jiný strom se žádný z nich stěhovat nechce. Moc poletujících ptáčků tu však vidět není, přesto se mi jednoho pana domácího podaří asi dvakrát vyfotografovat.
U průsmyku a kaňonu kolem řeky Kuiseb se už občas objevují nějaké keříky. Hlavně ale už skončila počáteční nepříliš záživná rovná planina. Počínající hory tu vytváří všelijak tvarované vrcholky z vrstevnatě poskládaných břidlic. Prašnou silnici v některých úsecích střídá asfalt. Jako zrovna tady, v kaňonu řeky, kde si vykročíme kousek pěšky, abychom se trochu protáhli.
obrázek Silnice vede řečištěm řeky Kuiseb
Silnice tu vede téměř říčním korytem. Naprší tu sice ročně maximálně dvacet milimetrů srážek, ale mohutná řeka se vytvoří jen pouhopouhým stékáním vody z okolních kopců. Nikde bychom nenašli její začátek, pramen téhle řeky neexistuje. Přestože koryto řeky Kuiseb při leteckých pohledech vede až k oceánu, dostane se tam voda jen při naprosto výjimečných hydrologických událostech. Dalo by se skoro říci, že řeka nejen že nemá svůj začátek, ale nemá ani svůj konec. To proto, že téměř všechna voda, která těmito místy teče, se do oceánu nedostane a obvykle se zase ztratí někde v poušti. Na konci procházky, za mostem přes řeku Kuiseb, ještě všechny zdržím. Potřebuju se nutně a narychlo vyprázdnit za keříkem. Včerejší ústřice se mi asi nějak pohádaly s mou střevní mikroflórou a nechtějí se nějak smířit. Není to zrovna nejpříjemnější. Jarda, který měl podobné problémy nedávno, si libuje. Vypadá to, že jeho ty ústřice naopak srovnaly do normálu.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3