Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Pokračujeme pouští a deštěm  >>

Údolí Sossusvlei sice končí ještě asi o deset kilometrů dál, ale my se pomalu vydáváme tímhle překrásným barevným údolím zpátky. Teď už je zase celé zalité sluncem. Jak se po dešti vyčistil vzduch, je teď náramně daleko vidět. Jasný vzduch je až ke vzdáleným modrým horám, které se před námi zvedají. Okolo září duny svou oslnivou barvou, a je teď pěkně vidět, jak jsou si podobné, a přece rozdílné.
obrázek Krutá a nelítostná pouštní krajina dokáže být pohádkově nádherná
Jedna je červená, za ní je jiná s odstínem do hněda, další do šeda, pak je zase jedna červená, vedle ní sytě oranžová. A k tomu ty okolní hory... Osvětlené sluncem na pozadí temně modré oblohy vypadají jako je tu namaloval nějaký malíř fantazie. Prostě pohádka! Pohádkově nádherná je tahle Afrika. Takovouhle Afriku si nemůžu nezamilovat. A zejména tuhle část Namibie! Suchá, krutá a nelítostná pouštní krajina, a přitom tak nádherná! Neuvěřitelné!
Když údolí Sossusvlei v oáze Sesriem zase opouštíme, na Dunu č. 45 i všechny ostatní už nám zůstává jen vzpomínka. Myslím, že bude dlouho živá, protože tak jedinečný a úžasný přírodní výtvor se hned tak někde nevidí. A co všechno jsem na ní během těch pár chvil zažil,
obrázek Sluncem osvětlené hory pod ztemnělou oblohou
na to lze taky jen těžko zapomenout. Jedeme pořád dál, pořád přibližně na jihovýchod, a pořád mezi krásnými horami, jejichž ostré a rozeklané hřebeny se zvedají kolem na všech stranách. Přestože je dost oblačno, většinou jsou ozářeny zapadajícím sluncem. Na druhé straně, před námi, vidíme ale opět těžké temné a zlověstné mračno, a na několika místech okolo nás visí shora dolů cáry temných oblaků. Tam zaručeně prší. Potvrdí nám to po chvíli i nepříliš výrazná duha, která se objeví ihned, jakmile nízké sluníčko posvítí do té olověné hradby před námi.
obrázek Když v namibijské poušti prší, je to nádhera
Místy je to zcela fascinující pohled na ve slunci zářící bílou silnici před námi a skoro černé obrovské mračno na obzoru, do něhož tahle silnice směřuje.
Nakonec i nám znovu začíná na cestu pršet. Snad dvě minuty předtím, než jsme ze silnice na Maltahöhe odbočili k lodgi Hammerstein. Smůla. Tentokrát navíc prší dost dlouho a tak nám nezbyde, než se ubytovávat za deště. Před recepcí na nás čučí malý zvědavý springbok, jakési ochočené mládě. Zdá se, že je teď široko daleko jediným tvorem, kterému vytrvalý padající déšť nevadí.
obrázek Oranžově laděný deštivý večer v lodgi Hammerstein
První, co je třeba udělat, je jasné. Je třeba smýt prach z cest a zejména písek z duny. Mám pocit, že ho mám úplně všude, zuby a oči nevyjímaje. Hned potom kontroluju hrocha, jak snáší převoz. Zatím je v pořádku, dnešní cestu přestál bez pohromy. Pak zjišťuju, že nemáme místní adaptér na elektriku. Nechali jsme ho bohužel zastrčený ve zdi v hotelu ve Swakopmundu. Budeme si ho tedy muset půjčit od Jardy, až bude potřeba nabít baterie nebo mobil. Je už skoro osm a venku pořád leje a leje. Už hodinu. Ačkoli je zataženo a prší, můžeme tu vidět neskutečný úkaz. Obloha je dočista oranžová až červená, jako by v té šedivé plachtě někdo vypral ty duny, které jsme dnes viděli. Ta barva je doslova k neuvěření. Zkusím to vyfotit, snad se mi to podaří. Pršet přestane až za dvě hodiny, někdy kolem deváté. Je vůbec možné, že jsme v poušti a že tu takhle prší? Vypadá to, jakoby teď napršelo všechno, co by tu mělo spadnout během snad sedmi let. Možná, že teď tu následujících sedm let nezaprší a nezaprší.
Ve zdejším baru mají pivo studené a točené. Bohužel ale tyhle dvě pozitivní vlastnosti přehluší jedna negativní: Pivo v lodgi Hammerstein není dobré pivo. Co se dá dělat... Pepa nám večer k večeři uchystal takový kotel špaget, že jsme všichni nacpaní k prasknutí. Už zase! Pepa nás chce v Africe zničit žrádlem! Konzumace dvou vrchovatých talířů špaget s fazolemi a masem skoro zavání sebevraždou. Stěží do sebe dostanu druhé pivo, a s mocným funěním se jako první odvalím do postele. Líba a Jarda si ještě načnou lahvičku oblíbeného bublinkatého vína a spát půjdou teprve potom. Nechápu, kam si ty bublinky ještě můžou dávat, kam se jim vejdou.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3