Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Letadélko nad dunami  >>

Pepa nás převáží z Walvis Bay zpátky do Swakopmundu. Protože na domluvené letadlo máme ještě trochu času, můžeme se znovu cestou krátce zastavit u oceánu, jenž od písečných dun pouště Namib odděluje právě jen silnice, po které jedeme. Ve Swakopmundu zastavujeme před kanceláří letecké společnosti "Bush Bird", kterou už dobře známe. Tady máme sraz. Oni si nás na letiště odvezou sami. Pepa nás tu všechny, kromě Jany a Jaroslava vysadí. Já se musím rozloučit i se svým novým dřevěným hroším kamarádem, který teď s Pepou, Janou a Jaroslavem odjíždí připoután bezpečnostním pásem na předním sedadle namísto mne. Zanedlouho pak už sedíme v jiném autě, které nás převáží na nedaleké letiště.
Nikde nic dlouho netrvá, všechno jde rychle. Zběžně nám prohlédnou všechna zavazadla. Jarda má sebou kapesní nožík, ale nad takovým žabikuchem jen mávnou rukou. Asi Jarda na žádného teroristu nevypadá. Vzápětí se nám představuje pilot a zve nás do letadla. Trochu si oddechnu, že je to běloch. Ale i tak se svou velkou placatou čepicí vypadá lehce exoticky. Ptá se nás, odkud jsme. Česko ho nepřekvapí a chce upřesnit odkud přesně v Česku jsme. Když mu řeknu, že z Hradce Králové, ví, že je to asi sto kilometrů od Prahy, jen si nemůže uvědomit, kterým směrem. Ale po krátkém rozmýšlení z něj vypadne, že to je severozápadně od Brna. Vida, opravdu to zná.
obrázek Navigace Garmin připravena, můžeme letět
Ale na delší rozhovor už není čas. Dívá se do nějakých lejster, kde má zřejmě pro nás připravený zasedací pořádek. Určený je podle váhy, kterou jsme včera v kanceláři museli přiznat a nahlásit, a ještě ji stvrdit svým podpisem. Ještě, že jsem nemusel přísahat! Než jsem se ale v letadélku stačil pořádně usadit, rozhlédnout, a připravit si foťák, rozjíždíme se. A vzápětí už stoupáme nahoru a letíme.
obrázek Vyschlé koryto řeky Kuiseb
Podle informace pilota poletíme celkem asi 380 kilometrů, přičemž náš vyhlídkový let bude trvat asi hodinu a půl. Nejprve zamíříme na jihovýchod. Letíme nad pouští, trasa našeho letu se přidržuje vyschlého koryta řeky Kuiseb. Na krajinu pod námi je úchvatný pohled. Většinu času teď svítí sluníčko a duny jsou úžasné. V tomhle pozdně odpoledním slunci vrhají nádherné stíny fantastických tvarů. Po přibližně pětadvaceti minutách letu se náš let stáčí na jihozápad. Sluníčko se už schovalo, ale duny pod námi jsou stále překrásné. Je podivuhodné, jaká obrovská poušť se tu kolem rozkládá. Však také jméno Namib znamená v místním jazyce něco jako "nesmírný" a namibijský stát dostal podle téhle pouště svoje jméno. Poušť zabírá rozlohu přes padesát tisíc čtverečných kilometrů, a v šířce od padesáti do sto padesáti kilometrů se táhne podél západního pobřeží jižní Afriky v délce přes patnáct set kilometrů až odněkud z Angoly. My se teď pohybujeme nad jižní částí pouště, která je právě charakteristická svými hlubokými písky a vysokými dunami. Od skalnaté severní části pouště Namib je tahle jižní strana oddělena řekou Kuiseb, podle které jsme letěli nějakou dobu po startu. Ty duny, které se pod námi střídají, jsou některé slušně vysoké. Prý dosahují výšky až skoro 400 metrů a tak jsou tyhle namibské duny snad také nejvyšší na světě. Teď, když sluníčko nesvítí, nevypadají už z letadla tak výrazné a barevné.
obrázek Za sluníčka je na duny fantastický pohled
Ale najednou máme štěstí. Zapadající sluníčko ještě jednou na pár okamžiků rozzáří od západu celou poušť pod námi a nám se tak znovu naskytne úplně fantastický pohled na tyhle nádherné duny pouště Namib střídající se dole pod námi. Nemůžu se na to vynadívat. Trvá to bohužel jen krátce, málem jsem ani nestačil tu nádheru vyfotit. I když je to skoro jedno. Myslím, že žádná fotografie nemůže postihnout všechnu tu nádheru, kterou tu člověk vnímá v celém širokém pohledu a kterou si může zaznamenat jedině snad do své paměti.
obrázek Stoletý vrak lodi Eduard Bohlen je uprostřed písku
Po necelých padesáti minutách letu nad pouští a nad dunami přilétáme k oceánu. Pilot s námi zakrouží nad vrakem lodi Eduard Bohlen. Pěkně z obou stran. To abychom ho všichni dobře viděli. Tenhle lodní vrak patří na Pobřeží koster k těm známějším a taky možná k největším. Loď Eduard Bohlen tu ztroskotala v roce 1909 v husté mlze. Letos je to právě sto let, a je téměř neuvěřitelné, jak ji za tu relativně krátkou dobu dokázala poušť Namib pohltit. Nejen, že lodní vrak je už nejméně z poloviny pohřben pod pouštním pískem, ale v současnosti se nachází uprostřed písku, celých 400 metrů vzdálený od vod oceánu. Je to až fantastické, jak rychlou zkázu a zánik dokáže poušť Namib připravit i pro takovouhle velikou loď. Zkouším vrak z letadla taky vyfotit, ale moc se mi to nedaří. Při téhle rychlosti letadla a přes sklo to jde dost špatně.
Let se teď u Atlantiku stáčí k severu. Vracíme se podél Pobřeží koster zpět do Swakopmundu. Dole pod námi je pobřeží pusté a prázdné. V těchto místech nevede podél pobřeží ani silnice. Letí se nám dobře, letadlo s námi kodrcá jen lehce. Je velké přesně pro nás, pro pět pasažérů. Všichni, až na Radku, zvládáme let i po tom předchozím zkonzumovaném alkoholu celkem v pohodě a bez problémů. Radka vzadu za mnou ale nějaké potíže má. Je jí špatně a čím dál hůř. Nějak jí tohle letadélko a jeho naklánění sem a tam nesedlo. Ale já to v tuhle chvíli ani nevím, jak ona vzadu trpí. Zjistím to teprve až po přistání, co se vlastně za mnou odehrávalo. Já i všichni ostatní si ale náš let užíváme naplno. Ani jsem nedoufal, že po tom vypitém alkoholu ten let takhle dobře zvládnu.
obrázek Nádrže pro těžbu mořských solí a minerálů
Teď už prolétáme kolem Walvis Bay. Nejprve letíme nad velkými podivně zbarvenými nádržemi, ve kterých se z mořské vody získává mořská sůl, případně jiné minerály. A hned zas letíme nad zátokou. Můžeme teď spatřit přístav i molo, z něhož jsme po poledni odplouvali na lodní výlet s ochutnávkou ústřic.
obrázek Umělý ostrov pro těžbu guána
Míjíme přístav a nedaleko za ním zpozorujeme veliký umělý ostrov posazený v oceánu nějakých 300 metrů od pobřeží. Jak se zdá, na břeh vede z ostrova jakási lanovka. "Ostrov tu slouží pro těžbu ptačího trusu, guána, a lanovka odtud usnadňuje dopravu guána na břeh", dozvídáme se od pilota, který nám po celou dobu letu neustále něco ukazuje a upozorňuje nás na zajímavosti, nad nimiž právě prolétáme. Pokračujeme teď dál nad Pobřežím koster, dál ke Swakopmundu. Tady je pobřeží kolem silnice v celé délce posázeno hotely a mnoha dalšími soukromými rekreačními objekty. A teď, právě dnes, na Silvestra, je tu navíc ještě spousta stanů a aut. Všimli jsme si toho už při cestě autem z Walvis Bay do Swakopmundu. Na mnoha místech jsou postaveny vysoké dřevěné hranice. Oslava posledního dne roku, nebo přicházejícího prvního dne roku příštího, tu bude zřejmě bujará. Zapálené ohně budou dnes vidět asi hodně daleko.
Nedlouho potom, co mineme Walvis Bay, už vidíme také Swakopmund. Brzy už budeme přistávat. Za Swakopmundem také letadlo zatáčí nad pevninu. Prolétáme v oblouku kolem nějaké chudinské či černošské čtvrti. Míjíme krásnou asfaltovou přistávací dráhu, abychom přistáli na té obyčejné písečné, ze které jsme se právě před hodinou a půl vznesli do vzduchu. Přistání na písku je však zcela bezproblémové. Náš let už bohužel končí. Byl fajn. Jednoznačně. Určitě pohled na ty nádherné duny shora z letadla stál za ty vynaložené dolary. Uteklo to hodně rychle a vůbec by mě nenapadlo, že jsme byli ve vzduchu celou hodinu a půl. Jsem z vydařeného letu moc spokojený. A myslím, že všichni. Jen chudák Radka je zelená jako hastrmanská dcerka a koulí očima, jako by právě přežila svou vlastní smrt. Jí do řeči zatím moc není. Rozloučíme se s pilotem, který nám ještě nakonec rozdá po jablíčku a česky nám popřeje "Šťastný nový rok". Odvezou nás pak všechny až přímo do našeho hotelu.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3