Asfaltová silnice nás nyní dovede až do Opuwa. Opuwo je malé ale živé správní středisko zdejšího kraje, kraje domorodých Hererů, Himbů, Zembů i několika dalších etnik. Kraje, kterému se říká Kaokoland. U čerpací stanice, pravděpodobně jediné široko daleko, vidíme nějakého Zembu a pár žen národa Hererů. Hererky jsou zabalené do dek a do podobně barevných hadříků mají zamotané i své typické rohy na hlavě. Ty jsou pro tenhle národ jednoznačným poznávacím znamením. A taky při zastávce v Opuwu poprvé vidíme ženy Himbů, které pro nás Středoevropany vypadají mnohem exotičtěji, než všichni ostatní. Himbské ženy jsou celé natřené jakousi červenou hlinkou, a to včetně hlavy a vlasů. Mají dost podivné účesy, zvláštní ozdoby po celém těle, a jako oblečení mají pouze jednoduchou suknici, takže všechny nám ukazují svá odhalená červená ňadra. Ale na žádné dlouhé prohlížení himbských žen teď nemám čas. Jdu s Pepou do místního obchoďáku nakupovat a zapisovat účty. Himbské ženy si tedy mohou prohlížet ostatní, kteří zatím zůstávají v autě.

V poněkud potemnělém a zdá se i poloprázdném obchodě potřebujeme nakoupit naše vlastní zásoby a taky nějaké dárky do himbské vesnice. Něco, co jim tam necháme za to, že nám umožní navštívit jejich vesnici a nahlédnout trochu do jejich soukromí. Pepa nejprve telefonuje své staré známé, himbské královně Elisabeth. Ona bude nejspíš stará známá kde koho. Podle všeho je Elisabeth místní zprostředkovatelka návštěv himbských vesnic, něco jako vedoucí zdejší agentury "Himbo Opuwo". Setkáváme se s ní podezřele brzy, ještě v obchodě. Nebo si nás sama našla? Dostala zprávy, že přijeli bílí turisté? Ať je to, jak je to, každopádně se u nás objevila docela rychle. Určitě musela být kdesi nablízku. Ukazuje se, že to je pro nás docela štěstí. Pepa není líná huba, a tak díky ní nám jeden ze zaměstnanců tohohle jinak skoro snědeného krámu přinese odkudsi zezadu docela levnou svíčkovou z antilopy kudu. Tak to se máme na co těšit! Ňam! Elisabeth ještě poradí a pomůže Pepovi s nákupem pro himbskou vesnici. V našem nákupním košíku tak skončí nějaká mouka, cukr a takové ty podobné věci. A já to všechno zapisuju na společný účet na poslední stránku mého deníčkového notýsku.

Zatímco já s Pepou nakupuju, kolem ostatních se u auta motají hereští a především himbští prodejci suvenýrů. Je jich tady najednou mnohem víc, než když jsme prve před obchoďákem zastavili. Polonahé himbské dámy se slovy "Himba! Himba!" nabízejí svoje náramky, korálkové náhrdelníky, a množství dalších všelijakých ozdob. Mnohé z nich mají také ony samy na sobě. Kromě jiného nabízejí také něco, co vypadá jako nějaký podivný keramický svícen. Když vidí, že se o to zajímáme, a jak se po sobě tázavě díváme, ukazují nám, k čemu že je to dobré. Po chvíli pochopíme. Je to himbský polštář! Taková pevná věc na podložení hlavy, aby se jim nepoškodil jejich pracně vyhotovený a pevný "účes". Ale stejně si myslím, že si ho musí každý den opravovat, a znovu si ho pečlivě natírat oním červeným blátem. Mají ho naprosto dokonalý. Perfektně uplácaný! Nedivím se tomu. Jsou to přece ženské a na svou vizáž si asi potrpí. Jako všechny ostatní.

Himbská královna ovšem romantiku setkání s "domorodými divochy" poněkud nabourává. Elisabeth jako Himbka, čili jak my brzy začneme říkat Himbice, vůbec nevypadá. Její silnější postava nevypadá ničím napatlaná. I když po pravdě musím říct, že její tmavá kůže má rozhodně barvu, která má k červené blízko. Elisabeth má na sobě delší černou sukni, obyčejnou nevýrazně vzorovanou halenku se širokým a hlubokým výstřihem, a barvami hýřící pletený kloubouček. Pepa, který je už zase plný humoru, vykládá u auta zvědavým Himbicím se suvenýry, že jsme z Islandu a bydlíme v ledových chaloupkách. Koukají na nás s otevřenou pusou. Když Pepa skončí svou mrazivou pohádku, naložíme Elisabeth k nám do auta a vyrážíme navštívit himbskou vesnici. Za Himby nejdeme z Opuwa dlouho, je to jen asi patnáct kilometrů. Sem tam už také cestou nějakého domorodce zahlédneme. Královna Himbů nás dovede až do vesničky. Vesnice vypadá spíš jako nějaký napůl kočovný tábor, a když přijdeme blíž, uvítá nás několik himbských žen a dívek. Rozhlížím se okolo, po vesnici obehnané plotem ze zatlučených větví, připadám si, jako bych se ocitl o několik století zpátky.

Himbové, jak vidíme na každém kroku, stále do značné míry odolávají postupující moderní civilizaci. To Hererové jsou v tomto směru již daleko civilizovanějším národem. Možná trochu i proto, že Hererů žije v Namibii přes 200 tisíc, zatímco Himbové se počítají spíše na jednotky tisíc. Nejvýše jejich národ čítá snad jednu či dvě desítky tisíc. Víc určitě ne. Ale je otázka, jestli velikost národa vůbec nějak souvisí s jejich přizpůsobováním moderní době. A vůbec už si netroufám říct, co je v takovém případě příčina a co důsledek. Ať tak či onak, Himbové jsou pro nás, stejně jako pro mnoho dalších turistů, kteří sem přijedou, velká atrakce. Už třeba jen proto, že si téměř úplně uchovali svůj životní styl. A možná to není tak úplně dobře, když jim tu takhle svou návštěvou narušujeme jejich po staletí neměnný způsob života. Neohrožujeme tím příliš himbskou kulturu a národ Himbů vůbec?

Himby, ať už je potkáte kdekoliv, snadno poznáte podle jejich "oblečení". Podle toho, jak vypadají, se jim říká červení lidé. To je asi nejnápadnější a nejviditelnější z toho, co si Himbové stále a po staletí zachovávají. Tito velice zvláštní lidé, kteří svůj domov mají ve zdejší divoké, nespoutané a nesmírně suché a životu nepříznivé krajině, si nemohou často dovolit nám běžný přepych častého mytí. Proto se, ale samozřejmě nejen z tohoto důvodu, namísto mytí natírají směsí červené hlíny a tuku. Ta vytváří na jejich tělech a vlasech onu zvláštní lehce se lesknoucí hnědočervenou vrstvu, kvůli které se Himbům říká červení lidé. Jiný národ zdejšího kraje, Zembové, jsou Himbům sice trochu podobní, ale červenou hlinkou se nemalují. Zato se ale nepřehlédnutelně zdobí, především tedy spoustou korálků. A to všelijakých, od maličkých a droboučkých až po ty docela veliké.

Himbové jsou domorodé africké etnikum a svůj původ mají společný s národem Hererů. Dokládá to i společný jazyk, ve kterém Himbo znamená "žebrák". To není zrovna moc lichotivé označení. Do zdejší oblasti přišly tyto národy ze severu z území dnešní Angoly zhruba v 16. století, a to kvůli složité a problematické válečné době. Zejména odtud, od Opuwa, až na sever Namibie, v té drsné krajině, v jednom z nejméně přístupných a turisticky jen málo navštěvovaných míst, právě tihle Himbové žijí. Jsou dnes prý v Africe už snad jediní, kdo ještě, alespoň většinou, žijí původním způsobem života. Mají poměrně složité příbuzenské a klanové společenství, které v některých případech klade důraz na mateřskou linii, jindy je zase naopak důležitější původ z otcovy strany. Ženy se s dětmi drží většinou ve vesnici, nebo někde poblíž. Věnují se především pěstování a zpracování kukuřice, zatímco muži mají na starosti pastevectví a dobytek. Ten je pro Himby něco jako základní stavební kámen jejich obživy. A kupodivu ani ne kvůli masu. Oni maso vlastně ani příliš nejedí. Spíše konzumují jen rozvařený lůj. Hlavní potravou je pro Himby sice kukuřičná kaše, ale jinak Himbové pijí hodně mléko, vyrábějí z něho něco na způsob jogurtu či tvarohu, tlučou máslo, a mléko či máslo přidávají do hlíny na své domky nebo na své zkrášlování. Proto je dobytek pro Himby tolik důležitý, a proto také stojí ohrádka pro dobytek v samém středu jejich vesnice. Teď je však tahle ohrádka prázdná. Himbští muži jsou s dobytkem někde mimo vesnici, na pastvě. Neuvidíme tu tedy nejen himbský dobytek, ale ani žádné himbské muže. A ještě jedna věc ohledně dobytka: Dobytek a jeho vlastnictví je pro Himby symbolem bohatství, a používají ho také mezi sebou jako platidlo. Může být, že někteří muži jsou z dobytkem ve městě. Za obchodem.

Jedna z mladších Himbic nám uvnitř jednoho hliněného domku předvádí, jak se taková himbská žena připravuje na setkání s mužem. Ukazuje, jak si připravuje vonné masti, jak je používá, a celá se postupně u ohně svůdně navoní. Začíná v podpaždí, a skončí dole v rozkroku. Himbský muž musí být nadšen její červenou krásou a zmámen její opojnou vůní! Vztahy mezi muži a ženami Himbů mají svá pevná pravidla. Žádný Himbo si třeba nikdy nesmí vzít ženu jiného národa. Nicméně u Himbů, jak se dozvídáme, je přípustné mnohoženství. Docela obvyklé je zejména u náčelníka, který je ve společenství Himbů velice vážený. Všem svým ženám se pak takový muž věnuje a pravidelně je střídá, aby žádná z nich nestrádala a nepocítila žádné omezení. Himbové také tolerují předmanželský pohlavní styk. Avšak po svatbě už musí ženy zůstat svým mužům věrné. Pokud jim ovšem jejich muž nepřikáže něco jiného, třeba je nezapůjčí svému příteli. Ano, i tohle je u Himbů možné!

Mladé himbské dívky jsou svým budoucím ženichům prodávány. Běžnou cenou za ženu je prý u Himbů jedna kráva. Často k takovému prodeji dívky dojde už v jejím útlém a nebo dokonce ještě v kojeneckém věku. Dospívající chlapci i dívky se ale stávají definitivně dospělými až po zvláštních obřadech iniciace. U dívek je tento obřad prováděn po první menstruaci, u chlapců nepravidelně a je zároveň spojen s obřízkou. Za zmínku určitě ještě stojí informace, že menstruující himbská žena musí těch svých několik "nečistých" dní prosedět u domečku u jakési jamky. Ostatní ženy se o ní starají a nosí jí tam také jídlo.

Posvátných míst a obřadů mají Himbové mnoho. Jednou z nejdůležitějších věcí je pro ně obřadní oheň, a pochopitelně posvátné ohniště. My jim ho znesvětit nesmíme, musíme se držet dál. U něho se totiž Himbové setkávají se svými předky. Jakési skladiště a především svá obydlí mají Himbové všechna rozmístěna právě nedaleko svého obřadního ohniště. Domky Himbů mají dřevěný základ ze silných větví, ostatní dotvoří a oplácají pískem zamíchaným s trusem. Některé domky vidíme, že dokonce ani žádnou hlínou oplácané nejsou.

Rituály a obřadní tradice Himbů jsou plné všelijakých pověstí a bájí, setkávání se záhrobním světem zesnulých, a nedílnou součástí jejich životního stylu je i voodoo. S tím souvisí množství ozdob, náhrdelníků, náramků a jiných doplňků, které na sobě Himbové nosí. A to včetně malých dětí. Ty nejmenší jsou úplně nahé, a samozřejmě nějaké ty ochranné voodoo náramky a přívěsky žádnému děcku nesmí chybět. Děti jsou špinavé a usoplené, volně se potulují kolem nás, a docela zvědavě nás okukují. Na holé hlavě mají nakratičko střižené vlasy upravené buď do tenkého a úzkého proužku, a nebo něčeho, co já bych nazval, přestože je to na hlavě, drnem.

Himbské ženy se postupně sesadí do půlkruhu. Jedna je těhotná. její břicho napovídá, že porod už nebude daleko. Rodit bude, tak jako všechny himbské ženy po staletí před ní, tady doma ve své vesnici. Jiná Himbice sedící opodál chová maličké děcko, staré nejvýše pár měsíců. Usadí si své mimino na klíně, a dojde i na kojení. Červené ženy Himbů jsou fascinující. Teď vidíme u všech pěkně zblízka, jak jsou všechny vymóděné. Vlasy mají upraveny jako nějaké červené hady, pod silnou vrstvou hlinky se dají tušit buď pletené copy či dredy, konečky svých vlasů mají upravené jako nějaké střapce či bambule. Můžeme také porovnávat jejich ozdobu na vrcholu hlavy, která má u Himbic svůj přesně daný význam. Jedna mladá dívka má spletené dva copy směřující dopředu. Tahle dívka ještě ženou není, to by měla účes z drobných pramínků vlasů ozdobených korálky. Dívka se u Himbů stává ženou až po první menstruaci, kterou musí strávit mimo vesnici, a po následném nezbytném iniciačním rituálu u obřadního ohně. Pak si splete vlasy do silnějších pramenů a má je silně potřené a obalené červenou hmotou. Několik takových tu také vidíme. Ostatní ženy už budou vdané. Ty mají na hlavě koženou korunku, ty nejmladší poněkud jednodušší. Kromě ozdob mají himbské ženy jen jednoduchou krátkou suknici, pravděpodobně také koženou. I ta je napatlaná načerveno. Samozřejmě. Naše Himbice chodí skoro všechny bosé, jen asi u dvou vidím na nohách jakési kožené trepky. Ozdoby, které mají na sobě, také stojí za prohlídku. Některé ženy mají kolem krku mohutný kruh, jiné mnoho tenkých kroužků. Kruhy vypadají jako spletené z korálků a nebo taky splácané červenou hlinkou. Kromě toho jsou Himbice ozdobeny několika korálkovými náhrdelníky, a na nohou i na rukou spoustu náramků a ozdobných spirál. U některých to vypadá skoro, jako by měly kovové podkolenky. Myslím, že nějaké z těch spirál jsou vinuté z nějakých silných drátů. Nenapadá mě, co by to mohlo být jiného. Různé ozdoby mají Himbice ovázány také kolem těla. Spousta z nich bude nejspíš nějaká voodoo ochrana před zlými duchy. Několik žen má vepředu na hrudi zavěšenou nějakou podivnou mušli, prý dokonce jedovatou. Kdepak se tu asi ty mušle vzaly, když jsou Himbové od moře tak daleko ve vnitrozemí? Úplně mě nakonec ale dostane, když zjistím, že populární ozdobou jsou mezi Himbicemi klíče. Prostě klíčky. Takové ty normální od nějakých visacích zámků, nebo kdovíčeho. A u jedné ženy si ještě všimnu i zavíracího špendlíku. Nic ale nešpendlí, zjevně je to také jen ozdoba. Nebo že by to všechno patřilo k voodoo? Píchnou zítra špendlíkem do hliněného panáka a já kdesi uprostřed pouště zařvu bolestí?

Před námi usazené Himbice před sebou rozloží mnoho různých věcí. Tohle je pro zdejší ženy nejdůležitější část naší návštěvy. Teď nám budou nabízet své výrobky, náramky, korálky, a další všemožné ozdoby, ozdobičky a ozdůbky. A my je budeme kupovat. A budeme smlouvat. Ony se nás budou snažit oškubat a my s tím budeme počítat, ale nebudeme se chtít dát oškubat moc. Tady veškeré zákony přírodně žijího národa končí. Teď půjde o kšeft. A o peníze. Tady se už Himbové nedrží svých dlouholetých zaběhaných pořádků a vyžadují od turistů za své výrobky nějaký ten dolar. Himbice, která se rozhodne, že chce obchodovat se mnou, je ještě hodně mladá. Ale obchodnice, jak se ukazuje, je tvrdá a nekompromisní. Ať se snažím jakkoli cokoli usmlouvat, koupím nakonec stejně ze všech nejdráž, i když ale zase utratím ze všech nejmíň. Nejde to. Himbice nechce připustit, aby mi náramky prodala levněji ve větším počtu. A tak když ona nechce jít s cenou dolů, já zase snižuju počet, který jsem ochotný koupit. Je otázka, je-li pro ní lepší prodat každý jeden náramek dráž, ale vcelku za méně peněz. Že by byla natolik líná a nechtělo se jí rychle všechno své zboží prodat a vyrábět další? Ať je to jak chce, v obchodování už civilizace dostihla Himby docela jistě. Líba koupila náramků i dalších ozdob víc, zatímco já si od himbských žen odvezu náramky jen dva. Jeden korálkový a jeden vyřezávaný z kravského rohu. Jarda tomu moc nevěří. Má pocit, že náramek není z kravských rohů, ale z umělé hmoty. Doma si to, jak říká, bude muset ověřit.

Když už obchodování skončilo, zjevně spokojené Himbice nám před odjezdem ještě zatančí. Jedna dívenka, do té doby oblečená jen v látkové sukni, si honem obléká na sebe ještě nějaké oranžové tričko. Jediná je teď oblečená do oděvů z látky a vypadá, jako by sem mezi ostatní nepatřila. Vstane i žena s tím maličkým himbomrnětem. Za pomoci jiné Himbice si to mimino přiváže na záda do popruhu, aby i ona nám mohla zatančit. Tanečku se spolu s ní zúčastní i těhotná žena. Zdá se, že jí její už dost velké bříško vůbec nepřekáží. Nemá s tancováním sebemenší problém. Všechny himbské ženy tak před námi vesele křepčí v půlkruhu a své tanečky doprovázejí rytmickým tleskáním a zpěvem. Bezva. To je panečku Afrika! Tahle Afrika přitom není černá, ale červená! Nakonec si s Himbkami zaskotačí i Vláďa s Radkou. Vláďa se vůbec ukazuje jako úspěšný tanečník. Juchá a křepčí s nimi dokolečka a Himbice jsou jeho předvádenými baletními kreacemi úplně nadšené!

A to už se s Himby a jejich vesnicí začínáme pomalu loučit. Celé to setkání, i tím obchodováním, i tanečkem na závěr, bylo zcela fascinující. Tak nějak jsem se tu na nějakou dobu ocitl mimo prostor a čas. Jako bych nevěděl, kde jsem a kdy jsem. Jsem opravdu Africe? A v kterém století? Himbská vesnice je opravdu velkolepý zážitek, a to i přes rozporuplný pocit z toho, že jako turisté takhle vpadneme do jejich zaběhaných životů, a že tím jejich kulturu také poněkud ničíme. Snad, jak doufám, co nejméně. Přál bych těm lidem, aby zůstali stále sví a na nás turistech pokud možno zcela nezávislí. S tímhle přáním Himbicím zamávám a pak už odjíždíme. Jaroslav si pak ještě dlouhou dobu může vykloubit krk, jak pořád nad těmi Himby kroutí hlavou. Pořád mu nejde na rozum to, jak v 21. století vůbec může někde někdo takhle žít. "To snad není možný!", opakuje několikrát nevěřícně.

Královnu Elisabeth, prostřednictvím které jsme se dozvěděli o životě Himbů mnoho zajímavých informací, teď vezeme zpátky do Opuwa. Líba nabídne královně štamprli slivovice z našeho batohu. Je to už z druhé naší láhve. Tu jsme dostali na africkou cestu od Jardovýho táty. Ten se bude divit, kdo všechno v Africe tu jeho dobrou slivovičku ochutná! Elisabeth tu štamprli popíjí dlouho a po maličkých troškách, a vždycky s pitvorným úšklebkem a nesrozumitelnými zvuky. Ale vypadá spokojeně. Za odměnu dá Líbě vybrat asi pět náramků. Za stovku. To je skoro za stejnou cenu, než na kterou jsem já horko těžko usmlouval ty moje dva. Že jsem se, u sta hromů, vůbec snažil! Taky se královna naučila vyslovovat jméno Líba, i když hned zpočátku z Líby udělala "Rybu". Že bych Líbě začal říkat "Ty moje rybičko"?

V Opuwu se ještě jednou vracíme do obchodu. Nějak jsme předtím při soustředění a přípravě na himbskou vesnici zapomněli koupit pivo. To teď musíme napravit. Naše auto zatím znovu obstoupil zástup Zembů a Hererů s jejich drobnými výrobky. Někdo si tak ještě i teď může nějakou drobnost přikoupit. A když je pivo naloženo, vyrážíme z Opuwa směrem na jih, směrem na Sesfontein.