Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  V Damaralandu nás vítají pštrosi  >>

Vzápětí na otevřené krajině Damaralandu potkáváme tři pštrosí samce. Utíkají pryč od silnice, pryč od našeho auta. Africký pštros dvouprstý patří mezi nelétavé ptáky z řádu běžců. Dvouprstý je proto, že jako jediný z celé ptačí říše má na nohou pouze dva prsty. Je to největší a nejtěžší pták na naší planetě. Jeho výška může o dost přesahovat dva metry, vážit může výrazně přes sto kilogramů.
obrázek V Damaralandu nás vítají pštrosi
Na svém hřbetě unese i dospělého člověka. Přestože pštros nepohrdne sarančaty či termity, drobnými ptáky, plazy nebo savci, k základům jeho stravy patří rostlinstvo. Má nízkou využitelnost při trávení, musí proto každodenně spořádat velké množství potravy. A také vody, kterou si ale v případě jejího nedostatku dokáže získat i z tučnolistých rostlin.
Místní Hererové dokáží z pštrosů zužitkovat naprosto všechno. Především však maso. Ideální porážkové váhy dosahuje pštros někdy mezi dvanáctým a patnáctým měsícem. V té době je jeho maso nejkřehčí a nejlepší. O pštrosím masu se tvrdí, že neobsahuje vůbec žádný cholesterol. Je výrazně červené a dost se podobá hovězímu. A to jak svým zabarvením, tak také strukturou. Pštrosí vejce je také důležitou potravinou. Je tak veliké, že jeho obsah vydá za přibližně pětadvacet vajíček slepičích. Velmi tvrdé bílé skořápky pštrosích vajec Hererové používají na ozdoby, a poslouží také na drobné nádoby a poháry. Kosti pštrosů se zužitkovávají na knoflíky, drobné nástroje, nebo nějaké ozdoby, podobně jako peří. Důležitá je i pštrosí kůže, která je neobyčejně kvalitní, pevná a trvanlivá.
O pštrosech nám Pepa ještě vypravuje, že se na jihu Afriky používají také v diamantových dolech. Tihle ptáci prý cokoli lesklého vidí, sezobnou. A protož mají dobrý zrak, cpou si svoje vnitřnosti diamantama. Musí se ovšem potom pečlivě hlídat, kdy se vyprázdní. A že pštros strká hlavu do písku, jak se o něm říká? Chyba lávky! Ani náhodou. Pštros se jen přikrčí, natáhne krk směrem dopředu, a tím se ve vyšším porostu okamžitě ztratí. Nicméně ke své obraně před případným nepřítelem, kterých je ovšem jen velmi málo, používá především své silné a hlavně rychlé nohy. V případě nebezpečí se začne aktivně bránit kopanci, a nebo použije nohy k pasivnímu útěku. Vždyť na krátkou vzdálenost dokáže vyvinout rychlost až 70 km/hod, a za den běžně urazí vzdálenost mezi deseti a čtyřiceti kilometry.
Projíždíme kolem hererských vesnic, jsou tu však vidět i vesničky kočovných Himbů, vesničky z klacků, hlíny, listí a slámy. Himbové, které jsme navštívili dopoledne, ti už byli usedlí. A podle "šikovnosti" jejich obchodování i na turisty přivyklí. Ty zřejmě naše civilizace za pár let docela zničí. Žijí příliš blízko ní, jsou zvyklí na peníze, i když se zatím živí pořád svým starým způsobem. Svůj dobytek ale hojně prodávají a dřívější směnný obchod v tomto směru nahrazují v poslední době právě směnou za peníze. Himbové jsou nicméně svým původem a svou přirozeností kočovný národ, a tihle kočovní tady v Damaralandu budou opravdu původně přírodní a civilizací nedotčení.
Damaraland, kudy teď projíždíme, je především suchou a pustou krajinou s minimem vegetace. Přesto má svou výjimečnou krásu a půvab. Nacházíme tu písčité a kamenité planiny lemované četnými pahorky a skalnatými horami, kde se dají nalézt prehistorické skalní malby a kresby. Vidíme, že voda je tu opravdu vzácná. Za celý den potkáme tuhle vzácnou tekutinu snad jen asi dvakrát, přestože od rána ujedeme určitě víc než 400 kilometrů. Je to dnes opravdu dlouhý přejezd. Zato ale nádherným krajem, který nás nutí k mnoha zastávkám, abychom neviděli ty překrásné a úchvatné přírodní scenérie jenom přes okna našeho automobilu.
obrázek Panorama hor u křižovatky nedaleko Sesfontein
Za účelem rozhlédnutí se po krajině zastavujeme také nedaleko Sesfontein na křižovatce. Nemůžeme neobdivovat okolní nádherné horské masivy. Zdejší kraj je okouzlující a jsou tu výjimečně nádherná místa. Z cesty na Sesfontein posléze uhýbáme směrem na Palmwag a užíváme si další nádherné pohledy na okolní hornatou krajinu. Každým okamžikem se všechno stále mění. Jednotvárnost předchozích silnic je ta tam. Tady je Namibie stále nová, stále jiná, jeden výhled je hezčí než druhý. Dřív bych nevěřil, jak poměrně suchá a vyprahlá krajina může být krásná a okouzlující. Zkrátka úžasná!
obrázek Vlevo zelený jedovatý pryšec, vpravo dva exempláře stromu moringa
Jedna z několika zastávek se uskutečňuje také kvůli tomu, abychom se podívali na zvláštní endemické stromy, které se vyskytují jen na několika místech národního parku Etosha, a několik dalších právě tady v okolí. Tyhle stromy se jmenují moringy. Mají bizarní lahvovitý silný kmen a jen několik malých jakoby zakrslých větviček. Snad jako by ten strom rostl podobně jako baobab kořeny nahoru. Moringy právě možná někomu trošku připomínají nějaké nepovedené maličké baobaby. Ale spíš vypadají jako podivné vztyčené postavy či sochy nějakých tajemných bytostí. Mně to pak připadá jako trifidi, alespoň jsem si je tak nějak podobně vždycky představoval, když jsem několikrát četl mou oblíbenou knížku "Den trifidů", nádhernou sci-fi Johna Wyndhama. Moringa je skvěle přizpůsobená nepříznivému suchému pouštnímu prostředí, a to právě tím, jak dokáže ve svém kmeni jímat a schraňovat vodu. Zdejší domorodci používají prý všechny části těchto rostlin tedy listy, olejnaté plody i kořeny, jako potraviny. Kůra stromu pak slouží k výrobě hrubých vláken nebo pletení provazů. Kolem jen několika jedinců moringy, které tu vidíme, rostou v mnohem hojnějším počtu nápadné tmavozelené jehličkovité trsy. Pepa nás upozorňuje, že jsou to pryšce, což jsou značně jedovaté rostliny, které Křováci odedávna používali na výrobu oštěpového jedu.
obrázek Drsný Damaraland je krásný a stále jiný
Krajina kolem nás se zase už změnila. Tohle je už opravdu suchá kamenitá polopoušť. Nějaký strom se tady najde jen velmi zřídka. A pokud místy vůbec něco roste, je to jen pár suchých trsů nějakých travin
obrázek V krajině Damaralandu je voda v tomhle období jen málokde
nebo již zmíněných pryšců. Hory okolo dostávají spíše deskový tvar, a na obzoru nedaleko nás začínáme vidět typické stolové hory s rovnou velkou plochou na jejich vrcholcích a v hornatém kraji se střídají z množstvím skalisek bizarních tvarů. Cestou taky přejíždíme desítky řečišť. Až na naprosté výjimky jsou ale všechna koryta vyschlá. Voda v nich bývá jen v období dešťů. A to tady touhle dobou má teprve začínat, zatímco na severu Namibie, u angolských hranic, odkud přijíždíme, by už mělo být v plném proudu. Tedy spíše v plném dešti. Ale my jsme viděli, že to tak nebylo. Období dešťů má letos asi trochu zpoždění.
I tady, v téhle suché a nehostinné krajině, žijí zvířata. Antilopy vidíme po cestě několikrát, tady zrovna na jedné straně na nás civí mí oblíbení přímorožci, na druhé straně zase krásný samec antilopy kudu s nádhernýma dlouhýma šroubovitýma rohama. Pepovi to hned připomene, že kudu si vezeme z Opuwa v termotašce a že bude k večeři. Po chvíli vidíme i několik žiraf, stádečko springboků, a ještě později také několik zeber.
Palmwag je jakési lokální středisko s benzinovou pumpou, kde je kromě ubytovací lodge už jen pár domků. Sotva bychom jich napočítali přes deset. Není tu co řešit, musíme jen naplnit nádrž. Stovky kilometrů na všechny strany je jen pustá krajina, sem tam nějaká ojedinělá lodge, a jinak jen řídce se vyskytující domorodné vesničky Damarů, Hererů či Himbů. Palmwag opouštíme hned potom, co jsme natankovali. Je skoro půl páté a do cíle dnešní cesty, do kempu Xaragu, to máme ještě přes sto kilometrů prašnou silnicí.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3