Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  14. den (28. prosince 2009)  >>
<<  Odjezd Etoshou s naštvaným Pepou  >>

Jarda se ráno navzdory včerejší vydatné večeři zdá být v pohodě. Snídani máme tentokrát v restauraci, a Jarda už jí docela všechno. Pohodová a dobrá snídaně pomalu končí. Všichni jsme spokojení se skvělým včerejším safari, jsme dobře vyspalí a v téhle chvíli ještě vůbec netušíme,
obrázek Ráno při snídani ještě nevíme, jaký nás čeká den
jak černě se bude odvíjet dnešní den. Ale popořádku. Začne to hned po snídani. Pepu hned tady hodně naštvou při závěrečném placení. Téměř k nepříčetnosti. Snídaně tu sice je v ceně ubytování, ale jen ta dnešní. Za ty včerejší balíčky na cestu chtějí zaplatit. Ne zrovna málo. Celých 90 randů za každý, přestože včera Pepovi tvrdili, že je to jen jiná forma snídaně, která je v ceně ubytování. Ale nakonec prý to nebyla snídaně, ale celodenní balíček, nebo co. Pepa je rozčílený a dopálený na nejvyšší míru. Dát mu někdo do ruky zbraň, asi by střílel. Je to nehorázný podraz! Pepa říká, že tohle bude muset zaplatit sám ze svého, že tohle mu cestovka jako náklad neuzná. A tak když odjíždíme z kempu, Pepa se tváří sveřepě, a nemluví ani s námi. A když už se ho na něco zeptáme, jen zavrtí hlavou nebo přikývne, v nejlepším případě něco nesrozumitelně zavrčí.
Míříme znovu k bráně národního parku Etosha. Včera jsme se na tom večer kolektivně domluvili. Nemáme totiž před sebou tak dlouhou cestu, jako předchozí dny. Můžeme proto ještě nějaký čas strávit na safari. Cestou k bráně, a je zvláštní, že stejně jako včera, srazíme autem dva ptáky. Jeden z nich byla myslím malá sova. Není ale šance se jim vyhnout, když znenadání vyletí z vysoké trávy přímo před auto. Zatímco včera Pepa takovou událost komentoval, že mu je těch opeřenců líto. Dnes ale nehne ani brvou. A tak když kolem osmé projíždíme do parku Etosha stejnou branou jako včera, máme kromě zamračeného Pepy za volantem ještě zamračené nebe nad hlavou. Ale neprší. A snad ani nebude.
obrázek Orel okrový sedí na stromě hned vedle silnice
Včera jsme hned za branou viděli žirafu, dnes nám na stejném místě přeběhne před autem přímorožec. Zastavujeme zase u stejného napajedla. Je tu především spousta ptáků. Ale taky jedna samice antilopy kudu, bohužel však zanedlouho odchází. Zatím se k napajedlu blíží z druhé strany dvě žirafy. Zastavují se, rozhlížejí, kousek popojdou, znovu se rozhlížejí. Jsou opatrné, než se napijí. Stejně jako včera žirafák. Od napajedla pak už jedeme jinou cestou, než včera. Vlastně jedeme po té, kterou jsme včera končili. Jenže po ní dnes jedeme v protisměru. Potkáváme zase pakoně, žirafy, zebry, springboky, i velké stádo elegantních přímorožců. Střídají je impaly, vidíme šakaly, i na stromě hned vedle silnice orla. Pomalu projíždíme buší i planinami národního parku Etosha, kde podobně jako včera vidíme na cestě mnoho velkých až patnácticentimetrových černých mnohonožek, jaké jsme poprvé viděli u velkého baobabu blízko zimbabwské hranice. Projíždíme znovu kolem solné pánve, kde jsme včera potkali ono neklidné stádo nervózních slonů.
obrázek Jeřáb rajský, národní pták Jihoafrické Republiky
Dnes už tu po nich zbyla na silnici jen památka v podobě spousty sloního trusu. Ke konci cesty přece jen jednoho slona v houští spatříme. Místo slonů tu dnes pozorujeme jeřáby, které jsme včera zahlédli jen zdálky. Jsou to jeřábi rajští. Tenhle překrásný velký šedobílý pták s dlouhým skoro černým ocasem je národním ptákem Jihoafrické Republiky. Je nádherný. Jako z ráje!
Jezdíme po parku až skoro do samého poledne. Přitom pomalu míříme k severu, kde tamní branou národní park Etosha nadobro opustíme. Pepa s námi stále skoro nemluví. Na naše otázky sice odpovídá, ale jen jedním slovem, případně holou větou. Potkáme tady dva nádherné slony.
obrázek Důstojní chobotnatci na pochodu savanou
Důstojně a klidně si vykračují africkou savanou, zcela v protikladu ke včerejšímu nervóznímu stádu. Sloni přímo před námi přecházejí napříč dvěma silnicemi, které se tu křižují a vytrvale a stejnoměrně kráčí dál k nějakému svému vzdálenému cíli. Vidíme i malé antilopy, dikdiky, jaké jsme už viděli v Krugeru. Tentokrát před námi tolik neutíkají, ale stejně jsou zalezlé hluboko v křoví, kde moc vidět nejsou.
obrázek Maličká a plachá antilopa trávní, pochopitelně schovaná v trávě
Jedna fotka o kousek dál se mi přesto docela povede. Doma ale zjistím, že zrovna tohle není dikdik, ale steenbok, neboli antilopa trávní. Tyhle antilopy jsou taky hodně malé, ale přece jen o něco větší, nežli dikdikové. Nakonec ještě projíždíme jedním menším stádem pruhovaných koníků a Etoshu, tenhle nádherný národní park, po více než třech hodinách definitivně opouštíme. Zážitků si odtud odvážíme hodně.
Kus cesty jsme tak projeli parkem, namísto hlavní asfaltové silnice vedoucí mimo. Určitě to tak bylo lepší. Včera i dnes jsme tu viděli mnoho a mnoho nádherných zvířat. Uprostřed jejich buše, jejich savany, zkrátka v jejich přirozeném prostředí, kde je člověk jen nezvaným hostem, a kde se také podle toho musí chovat. Abych se přiznal, mně se asi národní park Etosha zatím líbil ze všech parků nejvíc. I když to samozřejmě může být jen okamžitý a bezprostřední dojem. Ale určitě by se dalo říct, že, co se druhů různých zvířat týče, jsme tu asi viděli nejvíc. Bylo to bezva a je mi teď trochu líto, že to už skončilo. Klidně bych mohl jezdit po parku ještě dva dny. Ale už to nejde. Zase nás teď čeká něco jiného. Jedeme teď k vodopádům a pak už se za pár dní můžu těšit na poušť Namib.
Pepa je pořád ještě důkladně naštvaný. Skoro nic nám neříká a je celý zaražený. Na naše otázky sice stručně odpovídá, ale nežertuje a na naše žertovné poznámky nereaguje. Naše snaha nějak Pepovi zvednout náladu je marná. Pepa prostě nemá dnes nejlepší den. Ti Němci v Sachsenheimu nám ho dokonale otrávili. Aby nakonec ještě ta blbá nálada nepřešla na nás!

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3