Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Jak pije žirafa a jak se pozná rozzuřený slon  >>

Odpolední safari v tomhle horku bude už kratší, a zvířat už také asi tolik neuvidíme. V dáli za námi se sice už zvolna rodí bouřka, ale před námi je rozpálená bílá prašná silnice. První, co u cesty spatříme, je kostra nějaké žirafy, už jen částečně potažená kůží. Že by v tom vedru uschnula?
obrázek Za námi se schyluje k bouřce
Pak se zadívám na temná mračna a ještě mě napadne, že do ní mohl praštit blesk. Nad terénem přece žirafy vyčuhují víc než dost. Ale nejpravděpodobnější bude, že ji tady cosi nedávno ulovilo. Máme to tedy poněkud smutný začátek odpolední jízdy.
obrázek Vidět pít žirafu, na to se musí čekat
I tohle však k africké divočině neodmyslitelně patří. V přírodě i smrt nutně patří k životu a k jeho zachování a pokračování. Jeden tvor musí zahynout, aby zase jiní mohli žít. Tak už to prostě chodí, tak je to na světě zařízeno.
Zajíždíme k nějakému dalšímu napajedlu a opět se na nás usměje štěstí. U vody stojí žirafák, a zřejmě se chystá napít. My také stojíme a pozorujeme ho. Ale on se dlouho, předlouho jenom rozhlíží okolo. Už už se skoro chystáme odjet, ale nakonec se dočkáme. Žirafák se široce rozkročí, znovu se několikrát rozhlédne na všechny strany, a nakonec sehne svůj dlouhatánský krk k vodní hladině. Pozorujeme ho velmi tiše, abychom ho nevyplašili. Je velmi ostražitý. I v průběhu pití ještě několikrát zvedne hlavu, aby se rozhlédl. A když se znovu přesvědčí, že nebezpečí nehrozí, může v pití pokračovat. Je to zvláštní pohled. Normálně by se mi nechtělo ani věřit, že žirafy mají v tom svém dlouhém krku jenom sedm krčních obratlů, stejně jako člověk. Ale když vidím, co dá žirafě za práci, než se napije, jak se musí rozkročit a pomalu sehnout, už se tolik nedivím. Právě při pití u napajedla jsou žirafy nejzranitelnější. Trvá jim příliš dlouho, než zvednou hlavu, a než si srovnají rozkročené nohy tak, aby mohly začít utíkat. Kdyby na právě pijící žirafu zaútočila nějaká šelma, neměla by žirafa moc šancí se takovému útoku vyhnout. Proto jsou žirafy, a taky tenhle žirafák, u napajedel tolik opatrné. A proto my, chceme-li něco takového vidět, musíme dlouho a trpělivě u napajedla čekat.
Jedeme teď docela jinam, než jsme jeli ráno. Dostáváme se až do samotného centra národního parku Etosha. Právě přijíždíme na okraj již zmíněné solné pánve. Vítá nás tu několik nádherných přímorožců. Odpočívají nedaleko nás na holé a pusté zemi. Asi aby měli dostatečný přehled a cítili se v bezpečí.
obrázek Přímorožec je opravdu nádherné zvíře
Také se jim říká oryx, a nebo ještě gemsbok. To všechno je pořád přímorožec, jedna z nejkrásnějších antilop. Jejich šedavě plavé elegantní tělo vážící až 200 kilogramů začíná za kontrastně černobíle zbarvenou hlavou s dlouhatánskými rohy. Ty jsou kroužkované a pro tyhle antilopy zcela typické. U samic dosahují délky až 120 cm, zatímco samci mají své rohy poněkud silnější a kratší jednoho metru. Můžeme je tu pozorovat docela zblízka. Asi mají tihle přímorožci jistotu, že na téhle holé planině by nám dokázali rychle uprchnout, kdyby pocítili, že jim od nás hrozí nějaké nebezpečí. Od nás jim však nic zlého nehrozí. Fotoaparáty jim neublíží.
Silnice před námi teď vede podél centrální pánve parku Etosha. Hodně daleko vzadu za přímorožci se zdá být voda. Zdá se, že se tam třpytí vodní hladina. Ale netřpytí. Je to jen fata-morgána vznikající nad sluncem rozpálenou zemí. Je podobná té, jaká vzniká na horizontu nad rozehřátou silnicí. Obdivuju Pepu, jak se tu v parku vyzná. Celý den s námi jezdí. Nepoužívá tady navigaci, ani mapu, ale všechny cesty tu zná. Ví, kde je odpočívadlo, kde toalety, ví, kde je jaké napajedlo. A zná taky prakticky všechna zvířata, která vidíme. Já si ani všechno nedokážu zapamatovat, a nestíhám si to dokonce všechno ani zapisovat. To bych zase neměl čas něco vidět a pozorovat. A jak se už za pár okamžiků ukáže, Pepa taky moc dobře ví, jak vypadá rozzuřený a nebezpečný slon.
Najednou se před námi na silnici objeví slon. Kráčí pěkně po krajnici před námi, po pravé straně. U nás by to bylo v pořádku, ale tady jde ten slon v protisměru. Nedivím se mu, ani já si ještě za celou dobu nezvykl, že se tu jezdí vlevo. Zvlášť když nastupuju do auta, pořád se cpu k Pepovi za volant. Před pochodujícím slonem je už na silnici zácpa. Asi jako když nejezdí metro.
obrázek Jako na vyjížďce mezi slony
Slonů jde po silnici víc, a tak se tady auta hromadí. Všichni čekají, až se to stádo slonů, které se tu motá, rozhodne opustit vozovku. A jim se moc nechce. Pořád trochu popojíždíme, sem tam nějakého slona předjedeme. Připomíná mi to procházku se lvy. Je to docela podobné.
obrázek Prchající leopardí želvička zezadu
Tady to je pro změnu taková projížďka se slony. Jen není naplánovaná, a nikdo nás tu nedoprovází a nezabezpečuje. Mezitím musí Pepa dávat pozor, abychom nepřejeli krásné želvičky leopardí, které se pustily napříč silnicí bez ohledu na procházející slony i jezdící auta.
obrázek Mouhutný sloní samec si drbe zadnici o termitiště
Želvy asi vycítily nebezpečí situace, protože na to, že jsou to želvy, vyvinuly značnou a až nečekanou rychlost. Vmžiku nám mizí ve žluté vysoké trávě vedle cesty. Pak zase koukáme, jak nějaká slonice likviduje strom, a nedaleko se sloní samec pere s termitištěm. Rozrývá ho chobotem, drbe si o něj svou sloní zadnici i sloní nohu. Chudáci termiti, jestli v tom termitišti ještě nějací jsou!
Na silnici pak potkáváme další slony. Musíme zase zastavit. Stejně jako auto před námi. Pepa ukazuje před sebe a říká: "Bacha, támhleten slon je nějakej nasranej!". Koukáme vyjeveně dopředu. Před námi stojí bílé auto vlevo u kraje cesty, a jeden veliký slon kráčí po silnici přímo proti němu. Mává přitom divoce ušima a mlátí chobotem kolem sebe hlava nehlava, vlevo, vpravo, dopředu a dozadu, jako by tím chobotem chtěl praštit každého, kdo se přiblíží. Pořád přitom směřuje k bílému autu. Za námi, zdá se, je asi nějaký další rozzuřený slon. V zrcátku vidím, že i auta za námi začínají couvat a uhýbat. Tak! Jsme snad obklíčeni zuřícími a nepříčetnými slony? Pepa se diví, proč "ten vůl před námi" s tím autem pořád stojí na místě. "Na co ten trouba čeká?" Pepa přitom pomalu zařazuje zpátečku, a připraví si nohu na plyn,
obrázek Měl by rychle začít couvat, ten slon není v nejlepší náladě!
abychom mohli začít v případě potřeby rychle couvat. Jinak ale zůstává docela v klidu: "Počkáme, co ten slon udělá s autem před námi!". Přemýšlím trochu, co by slon s tím autem mohl udělat, ale když vidím to malé bílé auto, a za ním tu obrovskou horu masa, co se jí říká slon, myslím, že by asi dokázal jedním mávnutím chobotu zahodit auto do roští. Ale to by možná ještě bylo to lepší. Taky ho za pár okamžiků mohl rozdupat na docela placatou placičku. Dozadu jsem se raději přestal dívat. Stačí mi sledovat tu situaci vpředu. I řidiči bílého auta před námi už konečně nejspíš došlo, že ten slon začíná být nebezpečně blízko a že nevypadá zrovna přátelsky. Rychle zařadí zpátečku a ve spěchu začíná couvat dozadu. A slon kráčí vytrvale za ním jako "Terminátor" neúnavně pronásledující svou určenou oběť. Auto pořád před slonem couvá, Pepa už je také připraven ke startu směr nazpátek. Až teprve za hodnou chvíli se konečně slon rozhodne, že to bílé auto dál pronásledovat nebude, a uhýbá z cesty stranou. Těch neklidných či rozzuřených slonů tu ale je celé stádo. Je rozptýlené kolem nás částečně na silnici, částečně mimo ni. My tak zvolna a opatrně projíždíme dál a myslím, že jsme si všichni ulehčeně vydechli, když jsme slony kolem sebe přestali vidět. Byl to byť krátký, ale přece jenom docela dramatický okamžik. Asi se nám přitom všem trochu zvýšila hladina adrenalinu. Nebo alespoň mě ano. Já to na předním sedadle měl pěkně z první ruky. Sledoval jsem to všechno přímo před sebou. Vytřeštěné zraky budu mít asi ještě celé odpoledne. Tak mě raději teď nikdo nefoťte.
Po rozzuřených slonech teď zase vidíme žirafy a další stádo nádherných zeber. Tohle je sice mnohem klidnější podívaná, ale je to paráda! Etosha je fakt kouzelné místo. Co všechno jsme tu zažili a viděli, A to jen za ten jeden jediný den! Safari tady bylo snad nejhezčí! Nebo mi to tak jen připadá pod dojmem posledních zážitků? No, a proč bych to vlastně měl srovnávat? Vždyť všude to bylo fajn a všude to bylo vlastně úplně jinačí. A je to tak dobře.
obrázek Mandelík fialovoprsý je národním ptákem Botswany
K večeru začíná být čím dál víc zataženo. Je kolem čtvrté a začíná mírně pršet. Jen tak akorát, aby prašná cesta navlhla a zbytečně neprášila. A taky to příjemně osvěží ovzduší, není už takové zbytečné vedro. Ještě pořád pozorujeme zvířátka, a začínáme se vracet zpátky k Namutoni. Ale já už začínám trochu pospávat. A protože mě bohužel nikdo výkřikem "Hele lev!" neprobudí, vydrží mi pochrupávání až do Namutoni. Tady Pepa doplňuje benzin, a pomalu se vracíme do našeho Saského domova. Pořád je zataženo a pořád drobně prší. Zastavujeme krátce ještě u odpočívadla, kde jsme ráno začínali. Nic velkého tu není. Je pár ptáčků. Na stromě najdeme barevného mandelíka. Tenhle druh se česky jmenuje fialovoprsý, a je nádherně zbarvený. Tvrdí se o něm, že je to národní pták Botswany. Pak už branou opouštíme národní park Etosha a přijíždíme zpět do našeho kempu. Cestou koukám do foťáku, jak si zase dneska užil. I můj foťák si užil víc než dost. A nejenom dneska. Tady v Africe už mám od začátku naší cesty nafoceno na tři tisícovky obrázků. Téměř přesně!

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3