Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Pepo, nechceš deštník?  >>

Na severovýchodě se začínají stahovat těžká a temná bouřková mračna. Nad námi zatím ještě svítí sluníčko. Jedeme zase už po naprosté rovině, a nejsou tu dokonce ani žádné domorodé vesnice. Začíná tu pustina. Černá mračna se blíží k nám, možná my přijíždíme k nim. A nebo obojí. Míjíme křižovatku se směrovkou k parku Etosha, a z bouřkových mračen už lítají blesky a křižují oblohu. Přemýšlím, jestli bych se neměl pokřižovat i já. Vypadá to docela strašidelně.
Asi o tři kilometry dál zahýbáme ke kempu Sachsenheim, což v němčině znamená "Saský domov". Majitelé jsou tu Němci, což vzhledem k historii Namibie není nic divného. Když otvírám bránu do kempu, pořád ještě od západu svítí slunce. Nade mnou už je ale úplně černo, přímo přede mnou sjede z oblohy blesk, který na pozadí té ztmavlé k zemi dosahující oblohy působí děsivě a strašidelně.
obrázek Temná obloha věští brzký liják
Když otevírám ještě druhou bránu, už o ni musím prát se silným větrem. Naštěstí ten zápas vyhrávám. Ale rychle za zvuku hromů spěchám do auta. Jestli bude ještě jedna brána, už ven nejdu! Vzduchem začínají poletovat větve a kdovíco ještě. Ale další brána tu naštěstí pro mne už není. Dojíždíme k recepci právě když začínají padat první veliké dešťové kapky. Na recepci Pepa zařizuje naše ubytování. Pak nám ostatním, kteří zatím čekáme v autě, oznámí, abychom zatím počkali. Stejně nic jiného neděláme. Vždyť prší. Pepa zatím vyběhne hledat po kempu, kde přesně jsou chatky, ve kterých budeme bydlet. Jaroslav se ptá odcházejícího Pepy, jestli nechce deštník. Pepa jen v poklusu odmítavě mávne rukou a Jana se obrátí na Jaroslava: "Vždyť žádný deštník nemáš!". Jaroslav suše odvětí: "To snad nevadí, zeptat se přece můžu!". Ale to už je Pepa kdesi daleko za olověnou záclonou deště, který se v mění v pořádný lijavec, a tak se o tomhle Jaroslavově žertíku, který nás v autě všechny rozesmál, celou pravdu ani nedozví.
obrázek Lijavec je pořádný, naštěstí jsem pod střechou včas
Než najdeme právě ty naše chatky, prší už opravdu vydatně. Jakž takž jsme k nim ještě došli, ale jsme už mokří. Opravdová průtrž ale začíná teprve teď. Pravý prudký tropický liják, byť tady tropy rozhodně nejsou. Déšť buší do chodníčku i do plechové střechy. Bubnuje do ní divočeji, než černošská kapela do afrických bubnů. Auto se zavazadly máme kdesi na druhé straně kempu pod přístřeškem. Pepa jde obětavě do trenek a běží pro auto, aby nám ho i s těmi zavazadly a zbytkem členů výpravy přivezl blíž. Za chviličku se vrací. Zapomněl klíčky. I za těch pár vteřin už na něm není suchá ani nitka ani chlup. Pepa znovu mizí v dešťové zácloně, po pár metrech ho v tom hustém lijáku už ani nevidíme. Vrací se s autem i s Jardou i Jaroslavem. Ti ani nestihli před začátkem deště vystoupit z auta, a zůstali v něm schovaní. Bouřka však rychle končí. Stejně, jako rychle začala. Za patnáct minut je po dešti. V kempu ale díky bouřce ještě dlouho nejde proud.
Ubytování vypadá moc fajn. Budeme tu tentokrát dvě noci. Zatím nevidíme, že by se tu dalo někde grilovat. Ale my stejně nemáme co. Obchody budou každopádně zavřené i zítra, po vánočních svátcích přichází na řadu ještě neděle. Narozdíl od doma nám tady takovéhle dlouhé volno moc nevyhovuje. Můžeme sice večeřet v místní restauraci, ale všichni máme ještě dostatek vlastních zásob. Na večeři do restaurace půjdeme nejspíš až zítra. Dnes si tam dojdu jen pro jedno pivko před spaním. A zanedlouho po něm spokojeně usínám za vzdalujících se zvuků odcházející bouřky.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3