Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013
obrázek Safari-automobil patřící kempu Ngina Safaris pro nás představuje změnu

<<  U řeky Chobe přeslonováno  >>

Zatím se v kempu ještě neubytováváme. Měli bychom totiž co nejdříve vyrazit na safari. Tentokrát nejedeme naší toyotou s Pepou, ale krátce po deváté vyrážíme velkým místím safari-automobilem. Jede s námi řidič a jeden místní průvodce. Oba jsou úplně černí, skoro jako dokonalá tma. A není to tady nic výjimečného, všichni zdejší domorodci mi tu připadají nějak černější, než ti, které jsme potkávali dřív. Jsou černější, než bych si býval byl dovedl představit.
Lavičky v našem safari-autě jsou dost nahoře, mám trošku problém vylézt tak vysoko. Zato ale bude dobrý výhled. Začíná být pěkné vedro. Na to, že je Štědrý den, tak rozhodně.
obrázek Sloni před námi, sloni za námi, sloni všude
A tak jsme rádi, že nad lavičkami má auto ještě střechu a že ostré africké slunce nepraží přímo na naše hlavy. Asi půl hodinky jedeme po silnici k bráně Sedudu, kterou záhy vjíždíme do národního parku Chobe. Náš průvodce se chlubí, že tady v parku žije kromě množství jiných zvířat 65 tisíc slonů. Říká, že už šest dní nepršelo a to je pro nás dobře, protože zvířata mají žízeň a stahují se k řece. Proto teď pojedeme víceméně kolem ní a měli bychom slonů vidět víc než dost.
Začátek tomu ale moc nenasvědčuje. Vidíme jen několik impal, jednoho čápa marabu a pár supů. Za chvíli ale přijíždíme k řece, kde potkáváme tentokrát početné stádo impal. A o kus dál to začíná. Tamhle sloni pod stromem, tamhle jdou po cestě, tamhle jsou schovaní v křoví. Úžasné a nepředstavitelné! Nikdy jsem nic podobného neviděl. Sloni před autem, sloni za autem, sloni vedle nás,
obrázek Malá slůňata mají svůj chobot ještě poněkud nešikovný
velcí samci, samice s mladými. Za chvíli už ty slony nepočítáme na desítky, ale na stovky. Jsou mezi nimi i ta nejmenší slůňata, která jsou ještě poněkud nešikovná. Ještě pořádně nevědí, na co mají chobot, a je vidět, že se s ním teprve učí zacházet. Člověk neví, kam se má dívat dřív. Někteří jsou opravdu jen pár kroků od nás a až právě v takovém okamžiku si člověk uvědomí, jak obrovská jsou to zvířata. Však jsou to také největší suchozemští savci.
Sloni tady v Africe žijí ve velkých rodinných stádech, a mají vysoce vyvinuté společenské chování. Velcí samci mohou vážit až sedm tun. Samice bývají menší, i když některé sloní mámy, které vidíme, také dosahují úctyhodných rozměrů. Kly mají v Africe samci i samice, a my s úžasem pozorujeme, jak se ohánějí svým chobotem, orgánem pro slony charakteristickým, a ve zvířecí říši zcela ojedinělým. Dva citlivé výrůstky na konci nesmírně pohyblivého chobotu, takové sloní prstíky, fungují u slonů podobně jako právě naše prsty. Jako sloní hmatové orgány. Jinak chobot slonům slouží k čichání, dýchání, pití, sprchování a taky k podávání potravy do jejich nenasytných úst. Každý slon totiž spotřebuje denně skoro čtvrt tuny potravy. Vypít k tomu potřebuje skoro 200 litrů vody. A protože slon má velice nízkou účinnost trávení, nemůžeme se potom divit, že každý den vyprodukuje kolem 180 kilogramů trusu a přes 50 litrů moči. Vodu, která je pro slony životně důležitá, dokážou vycítit svým vynikajícím čichem na míle daleko. A dokážou ji objevit i pod zemí, kam se pro ní dostanou rytím za použití svých klů. No, zkonzumovat tolik potravy a najít tolik vody zabere slonovi samozřejmě spoustu času. Tolik, že mu na spánek a odpočinek zbydou z každého dne sotva čtyři hodiny. Obrovské sloní uši jsou dalším nápadným a charakteristickým znakem afrických slonů. Umožňují jim velmi dobrý sluch a dorozumívání na velké vzdálenosti. Sloní ušiska jsou silně prokrvená a pomáhají také slonům odvádět z jejich těla množství přebytečného tepla, kterého v horkém africkém podnebí nachytají víc než dost. Nejen nám je tu tedy docela teplo. Slůňata se rodí samicím asi jednou za čtyři roky po téměř dvouleté březosti, a váží po narození přibližně 100 kilogramů. Pěkní bumbrlíčci, že? Jen několik dní po svém narození už slůňata začínají konzumovat rostlinnou potravu, i když je jejich matka kojí skoro po dva roky. Teprve asi v pětadvaceti letech sloni úplně dospívají. Když si takový slon pěkně špacíruje vedle našeho auta, je dobře vidět, že slon je mimochodník. To znamená, že si vykračuje při jednom kroku pěkně oběma pravýma a při dalším kroku zase oběma levýma nohama najednou. Podobně chodí i velbloudi.
obrázek Žirafí krky vyčuhují nad křoviska
A nebo taky žirafy.
Žiraf také několik v okolí zahlédneme. Ale nevidíme je, jak chodí. Vidíme jen jejich dlouhatánské krky, jak vyčuhují zpoza křoví vzhůru k nebesům. Potkáme i nějaké buvoly. Některé na souši, jiné vidíme v řece. Nedaleko od nich jsou ve vodě také dvě početné skupiny hrochů. U životodárné vody je také několik vodních ptáků, vidíme tu třeba egyptské husy, nebo posvátné ibisy. I čápů marabu je tu víc. A jinak sloni, sloni, a zase sloni. Ale ti sloni jsou nádherní a majestátní. Vidíme je na souši i v řece, ke které chodí především pít. Ale nejen to. Sloni se také rádi koupou, sprchují a bahní. Tím se ochlazují a chrání se před žhavým africkým sluncem. Na konci safari jízdy, krátce po poledni, nás ještě pobaví ošklivá bradavičnatá prasátka, která se se svými maličkými selátky prohánějí dokola kolem velkého křoviska, a nebo se v divokém trysku proženou špinavou bahnitou louží s hlasitým daleko slyšitelným kvikotem.
obrázek V bazénu pod žhavým africkým sluncem i pod "vánočním" baobabem
Teprve teď, po poledni, po návratu ze safari, se v kempu Ngina Safaris definitivně ubytováváme. V jednoduchých chatkách, v celkem příjemném bydleníčku, se ale dlouho nezdržujeme. Vyrazíme pár kroků za chatky, kde je místní bazén. To je ale pohodička! Můžu se tu naložit do vody na celé dvě hodiny. Okolí bazénu sice ještě není hotové a úplně dobudované, ale koupačka na Štědrý den s výhledem na nevelký baobab, který prohlašujeme za náš "vánoční" stromek, je báječná. Zbyde mi i trochu času na psaní, abych nezůstal pozadu se svým africkým deníčkem, se svými zápisky.
A pak už nás čeká další safari. Tentokrát pojedeme lodí přímo po řece Chobe. Opět nás vezou safari-autem kousek po silnici, pak zabočíme na úzkou cestu mezi stromy. Následuje rychlé nalodění na malou loďku, loďku právě jen pro nás.
obrázek Sedíme na lodi, a nikdo neví neví, proč neodjíždíme
Čekáme na odjezd, ale nikdo nevíme proč a na co vlastně čekáme. Je nějaký problém. Stojíme tu jako magoři. Dozvídáme se, že prý za jednoho z nás není zaplaceno. Možná je to dáno tím, že dopoledne s námi Pepa nejel, a někde ho někdo škrtnul. Pár metrů od nás nějakou větší loď snad s padesáti turisty začne prohlížet nějaký úředník. A tu druhou vedle ní taky. Kontroluje cestujícím pasy, pěkně jednoho po druhém. Nám naštěstí nikdo kontrolovat pasy nejde, mohli bychom mít taky problém. Vyplnili jsme totiž do papíru čísla pasů ne podle skutečnosti, ale jaká nás zrovna napadla.
Nakonec se vše vyřešilo, čísla pasů nám nikdo nezkoumal. Konečně tedy můžeme vyrazit na řeku. Hraniční řeka Chobe tu kromě svého hlavního toku vytváří i vedlejší kanál, a mezi tím vším je tu ostrov, o který se dohadují obě sousední strany. Botswana i Namibie o něj prý vedou neustálé spory. Když vyplouváme, na ostrově před námi právě hoří vysoké ohně, a vznáší se nad ním hustá temná mračna špinavého dýmu. Nejspíš tam domorodci vypalují trávu.
Stejně jako ráno autem, i začátek safari lodí není nic moc. Náš kormidelník a kapitán v jedné osobě je zřejmě hodně nezkušený. Řeku asi moc nezná, zprvu se plácáme pořád na místě, popojíždíme sem tam z místa na místo uprostřed řeky kde pořád nic nevidíme. A nebo z velké dálky. Jiné lodě zatím projíždějí rychle okolo nás a přesouvají se tam, kde lze vidět zajímavé věci a zvířátka. Trochu k tomu možná přispívají i Radka s Vláďou, kteří pořád na něco ukazují a kormidelník se nejspíš snaží kličkovat za jejich ukazováčky. Já sedím s Pepou vepředu a oba z toho začínáme být už trochu otrávení. Kolem se zatím velkou rychlostí prožene další loď s turisty. Ani jim místo, na kterém my stojíme, nestojí za zpomalení. Párkrát se přiblížíme ke břehu, kde vidíme poletovat několik ptáčků, kteří si v břehovém svahu stavějí hnízda. K hnízdům do břehu vedou až metr hluboké díry. Hnízdí tu především rybařící a vlhy. Trvá to dlouho, než i náš kormidelník konečně pochopí, co se po něm chce. Pak se i my dočkáme toho, že se začínáme pohybovat vyšší rychlostí. Je tak se můžeme dostat na místa, kde lze vidět něco zajímavějšího. Vždycky ale jedeme za jinou lodí, držíme se za ní, náš nezkušený kormidelník se na řece evidentně moc nevyzná. Když nemá za kým kopírovat jeho cestu, asi dvakrát uvázneme na mělčině.
Přesto všechno je ovšem i tohle lodní safari nakonec naprosto skvělé, a vidíme toho spoustu. Na ostrově ve vysoké trávě veliké stádo slonů, před nimi se schovává stádečko impal. Pak jedeme kousek dál po řece, kde vidíme několik velkých sloních stád. Chodí tu pěkně pohromadě k vodě, aby se všichni sloni napili.
obrázek Mezi desítkami a stovkami slonů na řece Chobe se dějí podivuhodné věci
Zůstaneme-li delší dobu na místě, vidíme, jak jedni sloni od řeky odcházejí a jiné žíznivé stádo zase k vodě přichází. Tamhle na svahu vidíme dva mladé dovádějící slony, zatímco jejich dospělejší sourozenci stojí na okraji řeky ve vodě, kde pijí, oplachují se a sprchují. Další se na břehu posypávají pískem. Pozorujeme také početná maličká slůňata. Je opravdu legrační sledovat, jak jsou se svými choboty nešikovná a jak mnohdy teprve objevují, k čemu svůj dlouhý nos vlastně mají. Zajímavá a veselá podívaná!
obrázek Hroch brodící se řekou Chobe
Pak zahlédneme ve vodě krokodýlí oči a krokodýlí hřbet. Pozorujeme taky, raději trochu z dálky, hrocha jak se brodí vodou a vylézá na břeh na pastvu. Pak krásně zblízka pozorujeme pást se jiného hrocha, a pak ještě dalšího. Kolem všech hrochů se dokola prochází několik bílých volavek. Vypadá to, že z hrochů, respektive z jejich kůže, oďubují nějaké vodní cizopasníky. Hroši si okolo poskakujících volavek nijak zvlášť nevšímají a tak bych řekl, že jim to asi dělá dobře. Je to klasický příklad symbiózy naprosto odlišných zástupců živočišné říše.
obrázek Zejozob se svým typicky křivým zobákem
Vodních ptáků tu vidíme vícero druhů. Mimo jiné například zejozoba. Zejozob je větší černohnědý pták s křivým zobákem. Je zajímavý tím, že čím je zejozob starší, tím zeje zejozobovi do zobáku větší díra, tím má zkrátka zobák křivější. A pak vidíme zase další a další nespočetná stáda slonů. Stejně jako ráno je můžeme počítat na stovky. Kdosi vymyslí termín, že v parku Chobe je tu přeslonováno. Ano, je. Těch slonů je tu opravdu nepočítaně a je to úžasný zážitek až téměř do západu slunce pozorovat, jak se u řeky střídá jedno sloní stádo za druhým. Stále je na co se dívat, pořád se tu něco děje, a každičký pohled nabízí něco jiného, něco nového. Sloni jsou prostě úžasní tvorové a každý z nich je jiná neopakovatelná osobnost.
Pak se na chvíli dostaneme mezi hrochy. Jsou ve vodě všude okolo nás. Každou chvíli se někde vynoří z vody hroší oči. A nebo silné funící hroší nozdry mocně naberou do hroších plic nový vzduch, se kterým se mohou na další dlouhé minuty zase schovat pod hladinou.
obrázek Varan, aneb tohohle velkého ještěra jsem neočekával
A zase další desítky a stovky slonů! A tak i po tom poněkud rozpačitém začátku vidíme mnoho a mnoho nádherných zvířat. Včetně několika žiraf a taky třeba afrického varana.
obrázek Krokodýl odpočívající v písku
A musím, přiznat, že jsem tu ani takového ještěra nečekal. Krokodýla třeba ano, ale varan mě tady vážně překvapil. Je to docela veliký ještěr. Zapózuje ještě na chvíli pro naše fotoaparáty, ale zakrátko se vydává dál na cestu k ptačím hnízdům která jsou postavena v dírách na břehu řeky. Z hnízd tenhle plazící se zloděj moc rád krade ptáčkům chudáčkům jejich malá i větší vajíčka. Ještě než definitivně odjíždíme z podvečerního safari na vodě, vidíme jako poslední zvíře nádherného menšího krokodýla ležícího na malém kousku pevné země na bělostně zářícím písku. Sluníčko už je hodně nízko, a než se pak dostaneme zpátky do našeho kempu, začíná se rychle stmívat. A slonů stále ještě nebylo dost, přes silnici přímo před námi přechází další početné stádo. Hned vedle vesnice. To jenom potvrzuje, co nám říkali už na ranní vyjížďce za zvířátky. Že totiž tenhle národní park, narozdíl od třeba pečlivě oploceného Krugeru, nemá vůbec žádné ploty, a že zvířata se tudíž běžně mohou dostávat a taky dostávají do vesnic až k lidským obydlím.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3