Osobní stránky - Lubomír Prause

Z fotografické historie

Facebook Twitter Google+

Něco z historie, aneb z mého fotografického života

poslední aktualizace: 20.10.2010
S fotografováním jsem začínal už jako kluk, ale moje dnes už sklerotická paměť mi nedovoluje rozpomenout se, kolik mi to vlastně bylo. Tenkrát můj táta ještě fotil na takový stařičký přístroj, ale dost ceněný pro svou výbornou optiku Zeiss. Byl to z dnešního pohledu skutečně velmi starožitný kousek, s takovou tou papírovou harmonikou za objektivem. Samozřejmě si už nepamatuju, co to přesně bylo zač. No a já jsem tenkrát také dostal svůj první fotoaparát. Byla to jen taková jednoduchoučká umělohmotná krabička s dírkou, kterou vyráběli soudruzi z Německé demokratické republiky, podobně jako lžičky ve známém českém filmu. Ale dalo se s tím fotit, i když to nemělo žádné zaostřování, žádné nastavení času a clonu to mělo jen na dvě polohy - na sluníčko a na mraky. Fotilo se s tím na černobílý negativní film o dvanácti obrázcích velikosti 6 x 6 cm.
Já jsem pak často s tátou strávil nejeden večer, většinou ale skoro celou noc, v temné komoře, tedy pardon, v zatemněné koupelně, kam jsme směli jen tehdy, kdy už všichni ostatní šli spát. I pro nás to bylo bezpečnější, protože kdyby nám tam někdo zvenku rozsvítil, tak by to neznamenalo jen to, že by temná komora přestala být temnou. Také to mohlo znamenat zničení fotopapírů pro nás tenkrát nezanedbatelné ceny, a v horším případě i zničení negativu. Film sice nestál až tolik peněz, ale zato na něm bývá obvykle vyfoceno něco, co už většinou znova nikdy neuvidíte a nevyfotíte.
A tenkrát jsem se začínal učit. Jak je třeba vybrat záběr s rozmyslem, abych dopředu věděl, co potom s ním, jak ho zpracuju při vyvolávání v komoře. A taky jsem pochopil, že fotografování i následné vyvolávání fotografií ve zvětšovacím přístroji je jen a jen o světle. Že ho různými triky lze přidat tam, kde ho je málo, nebo naopak ubrat tam, kde ho je moc. Kdo dnes ještě ví, že tvrdý a měkký papír neznamená rozdíl mezi krabicí a toaleťákem, ale že jde o druh fotografického papíru, kde tvrdost či měkkost znamená "ochotu" přijímat světlo? A že se vhodnou volbou dal u výsledných fotografií ovlivnit třeba kontrast, který nebyl na negativu úplně nejlepší? Podobně měla na výslednou fotografii vliv například volba intenzity světla ve zvětšováku v kombinaci s dobou osvitu fotopapíru.
Pro ty zcela neznalé věci jenom poznamenám, že zvětšovací přístroj, neboli zvětšovák, bylo zařízení, do kterého se vkládal vyfocený a vyvolaný film. Ten se pak promítal v temné komoře na fotopapíry z nichž následně vznikaly fotografie. Osvícené fotopapíry se koupaly v několika lázních. První z nich byla vývojka, kde osvícené plochy fotopapíru zčernaly podle intenzity světla, kterou byly osvíceny. Následovala oplachovací lázeň, po níž přišel na řadu ustalovač, který způsobil to, že fotky již dále nečernaly, když se dostaly později ven na světlo. Na konci celého procesu se musely fotky důkladně vyprat, vysušit, a podle druhu fotopapíru se třeba ještě leštily, případně ozdobně ořezávaly.
Ta praxe v temné komoře byla neocenitelná. Každý tam sám může vidět, co a jak vyfotil a co se tím pak může nebo nemůže ještě dělat. A hlavně, jak to světlo vlastně funguje. Krom jiného se tam také člověk naučí, že fotografie není hotová tím, že se zmáčkne spoušť. A jakou má člověk radost, když se něco opravdu povede, zvlášť z té jednoduché fotokrabičky! Věřte, že černobílé fotografie mohou být opravdu krásné. Často mohou mít atmosféru, kterou u barevných obrázků prostě nedocílíte.
Můj táta si pak časem pořídil zrcadlovku praktiku, což byl samozřejmě značný pokrok. Já jsem následně, tuším někde kolem svých dvacetin, možná o pár let později, dostal od táty také praktiku, trochu modernější a lepší, než měl on. To už ovšem táta přešel k barvě a fotil na diapozitivy, zatímco já jsem zůstal věrný černobílé fotografii. To mimo jiné znamenalo, že když jsem se oženil a odstěhoval, šel zvětšovák a veškeré vybavení pro černobílé fotografie se mnou. S praktikou jsem se začal učit další důležité věci, jako například jaký je vztah clony, času a hloubky ostrosti, kde a jak je třeba dát čemu přednost. Tohle období mne velmi bavilo. Vždycky jsem rád zpracovával, co jsem vyfotil. I když jakmile přišly děti, bylo na to času hodně málo, a ani koupelna jakožto temná komora nebyla tak jednoduše dostupná. Zvětšovák, všechny ty lázně, míchání vývojky, ustalovače, celá příprava koupelny dala dost práce, než se vůbec mohlo něco začít. A se vším se dalo začít až večer, když všichni už spali. A sotva jsem začal, bylo najednou třeba zrovna přeprat plínku či bylo potřeba něco jiného, samozřejmě velice důležitého. Ale černobílé fotografie jsem se držel dlouho, co to šlo. A pokud jsem měl čas, kterého nevím proč má člověk s postupujícím věkem čím dál míň.
Pak postupně přišlo období, kdy byla normální barevná fotografie. Černobílá fotografie ustupovala, a jak se začala prosazovat barevná, černobílé materiály byly čím dál méně dostupné a stále dražší. Na barvu jsem neměl vybavení, ani chuť si něco pořizovat, protože proces vyvolávání barevné fotografie je mnohem složitější, náročnější a taky dražší. Takže jsem sice dál fotil, ale valnou radost jsem z toho neměl. Bylo to takové nijaké, bez jakékoli možné tvůrčí činnosti. Jen zmáčknout spoušť, vyfocený film pak odnést do sběrny a pak čekat, co mi dají jako výsledek. Prostě nuda.
Až teprve asi koncem roku 2003 se to změnilo. Tou dobou moje praktika už nefungovala, jak měla. Nemohl jsem do ní sehnat baterii, která už se nevyráběla. Na filmech a tím i na fotkách se začaly objevovat světlé pruhy kvůli vymačkanému těsnění. A také expozimetr fungoval jen občas, ba spíše zřídka, takže jsem už musel fotit skoro všechno odhadem. Naštěstí i to mi celkem šlo, už jsem přece jenom nějaký ten rok fotil. A tak jsem se začal, nikterak ovšem intenzivně, rozhlížet, co si koupit nového. Digitální fotografie, které jsem do té doby viděl, mě rozhodně nijak neuchvátily. Kvalita obrázků se mi zdála dost mizerná, takové fotky by se mi zkrátka nelíbily. I když na druhou stranu trend nástupu digitální fotografie byl tehdy již zcela zřetelný. Kupoval jsem v té době také nový počítač a tak jsem pořád tak trochu váhal. Až jsem najednou viděl fotky z fotoaparátu Minolta Dimage Z1, které se mi už docela líbily. Tehdy jsem si řekl, že pokud bude digitální fotoaparát takhle fotit, tak jdu do toho. A bylo rozhodnuto. Nakonec jsem sice nekoupil Minoltu Dimage Z1, ale novější model Z2. To už na věci ale nic nezměnilo. Moje digitální éra fotografování začala. Více se o digitálních fotoaparátech, které jsem používal a používám, můžete dočíst na stránce o fotoaparátech.
S focením na digitál jsem se také začal učit zpracování fotek v počítači. Stále totiž platí, že fotky je potřeba vyvolávat, jen temnou komoru dnes nahrazuje počítač. To někdy moje okolí nechce pochopit, chce vidět fotky hned, zatímco já trvám na tom, že je nejprve musím "vyvolat". Dá to dost práce, stojí to i nějaký ten čas, ale výsledek, se kterým jsem pak mnohem spokojenější, mi za to stojí. Postupem doby jsem si osahal a našel software, který mi pro zpracování fotografií vyhovuje, a který používám. Naučil jsem se určité postupy, co a jak fotit a jak se to následně dá nebo nedá zpracovat. Ale člověk se musí učí pořád, stále je co vylepšovat, stále se objevuje něco nového, čemu se lze naučit. Ledasco se mění, a bohužel ne vždy je to k lepšímu. Já jsem a pořád zůstávám ryzí amatér a samouk. Dá se tím pádem předpokládat, že mnoho věcí dělám úplně špatně.
Na závěr musím hlavně říct, že mne s nákupem a používáním digitálu fotografování zase začalo bavit, snad víc než kdykoli dřív. Doufám, že je to na mých fotografiích, které se pokouším na svých stránkách prezentovat, alespoň trochu vidět. Možnosti fotografování i zpracování jsou dnes přece jenom mnohem větší. Ještě před pár lety jsem si třeba vůbec nedovedl představit, že si někdy sám doma na své tiskárně budu moci vytisknout fotky velikosti A4 v kvalitě, se kterou budu spokojen do té míry, abych mohl říct, že mi nějaký digilab jen těžko udělá lepší. Jen já to určitě můžu příště lépe vyfotit. To každopádně.

Bůh řekl: Budiž světlo.
A bylo světlo.
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3