Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Shledání s trekaři od podzemní řeky  >>

Vracíme se zpátky k přístavu. Koupíme si nějaké drobné občerstvení a hlavně něco k pití. Po pachu krve cítím v krku sucho. Přemýšlíme, kdy bychom tak mohli čekat druhou skupinku, která podle všeho bude muset proti všem původním předpokladům trekovat pěšky i nazpátek.
obrázek Parkoviště v Sabangu už zeje prázdnotou
A jsme taky docela zvědaví, jak u podzemní řeky dopadli, a jestli ji bez vstupenek vůbec viděli. Máme teď takovou klidnou a nevzrušivou chvilku. Parkoviště už zeje prázdnotou. Všichni turisti už dávno odjeli, jen my ještě musíme počkat na Martina a s ním trekující část naší party.
obrázek Tihle už naložili a budou ze Sabangu odjíždět, my pořád čekáme
Můžeme tu zatím pozorovat odjíždějící auta, utichající pouliční ruch, nebo třeba kluky hrající basketbal. A já v pohodě a beze spěchu si můžu do deníčku zapsat dojmy a postřehy z krutých kohoutích zápasů. Když to dokončuju a pohlédnu na hodinky, zjišťuju, že už je skoro pět hodin. To by se podle našich propočtů už trekaři měli každou chvíli vrátit.
A sotva jsem si tu předchozí větu do svého notýsku zapsal, objevuje se na druhém konci přístavu Martin. A za ním všichni ostatní. "Tak co?", ptáme se nedočkavě jeden přes druhého. Ale trekařům moc do řeči není. Samozřejmě museli pěšky i zpátky a mají toho dost. Říkají, že ten trek byl opravdu dost náročný, zvlášť v tomhle tropickém a vlhkém zeleném pekle okolního pralesa. Cestu tam s nimi Martin vybral ještě navíc zřejmě tu náročnější ze dvou možných. Bylo to prý stezka starší, dnes už téměř nepoužívaná, a taky náročnější. Vedla dokonce i po nějakých příbřežních vápencových útesech, kde je vítr a vlnobití málem smetly do moře. Na treku je sice v obou směrech čekalo několik dosti ostrých stoupání, ale když šli nazpátek po té správné a oficiální cestě, čekalo je všelijakých kopečků mnohem víc.
Alča, když scházeli na konci treku k jeskyni s podzemní řekou, se už moc těšila na lodičku a byla hodně ráda, že ty dlouhatánské schody nebude muset šlapat zpátky nahoru. Asi to platilo o všech. Ale my víme, že i zpátky museli všechno šlapat. Jen to v tu chvíli ještě nevěděli. Radka s Milošem měli problém i s vodou. Na zpáteční cestu už jim skoro žádná nezbyla, a tak museli ťapat s žíznivými a suchými papulami. A Radka navíc i o hladu, neboť nějaká drzá opice jí ještě ke všemu ukradla poslední sušenky. Standa s Lenkou to nijak moc nekomentují, ale unavení jsou taky. Jako všichni. Ani nejmladší z nás, Iva, nevypadá, že by se jí ještě někam chtělo jít. Je taky ráda, že už má to zelené peklo za sebou.
Přesto přese všechno ale všichni vypadají spokojeně. Považují se za hrdiny, že to takhle zvládli. "A co podzemí? Podzemní řeka? Co vstupenky?", prší z nás zvědavé otázky jedna za druhou. Na podzemní řeku se dostali. Tam vítr, vlny a rozbouřené moře nevadilo. To, že jim chyběly vstupenky, řešili pak nějakým telefonováním. My zase máme potvrzeno, že jsme nikam neodjeli, a že nám, respektive Martinovi, peníze zase vrátí. Plavba podzemní řekou prý byla hezká a stála za tu štrapáci. Po poklidné hladině propluli dvěma vysokými jeskynními dómy a při skoro dvoukilometrové plavbě podzemím viděli mnoho krásných krápníků všemožných tvarů. A taky prý tam byly stovky netopýrů obývajících tyhle prostory jeskynního systému. No, zážitek prý měli veliký. O to horší bylo jejich následné zjištění, že my jsme tam nedorazili, nedorazíme, a co hůř, oni budou muset pěšky i nazpátek.
A my zase vypravujeme, že jsme bohužel místo toho viděli jen kohoutí zápasy. Nelítostné krvavé představení, které se v dnešní době odehrává snad už právě jenom tady na Filipínách. A říkáme, že jistě stojí za to alespoň jednou kousek zápasů vidět na vlastní oči, když tu člověk je a chce poznávat kulturu, zvyky a život zdejších obyvatel. Alespoň jednou zažít to vzrušené ovzduší peněz a sázek, cítit pach blízké smrti, krve a zuřivé zběsilosti, a sledovat ten nepříčetný lítý boj na život a na smrt až do trpkého konce. Kouhoutí zápasy prostě k Filipínám patří a jejich skutečná a nefalšovaná atmosféra je jinde neopakovatelná. Na to můžete vzít jed!
Chvíli ještě počkáme, než se skupina trekařů posilní a občerství a pak už se našimi auty vydáváme stejnou cestou zase nazpátek do Puerto Princesa. Cestu teď lemují vysoké pískovcové skalní bloky vymodelované do roztodivných tvarů, ostrých vrcholků i srázů. Při ranní cestě do Sabangu, tedy cestě v opačném směru, jsem jich zdaleka tolik neviděl, protože jsem okny auta mohl sledovat výhled na druhou stranu silnice. Krajina začíná zlátnout západem a když přijedeme do Puerto Princesa, do hustého večerního provozu a plných ulic, je už úplná tma a taky už v autě trochu podřimuju.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3