Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Den čtrnáctý, třiadvacátého  >>
<<  Nesnadná cesta na Palawan  >>

Tak nevím. Asi už si začínám na brzké vstávání zvykat. V posledních čtyřech dnech je to už potřetí, kdy ráno musíme z postele nezvykle brzo. Přesto mi to dnes ráno tolik kruté nepřipadá. A to vstáváme o půl čtvrté! Dnes nás čeká další přelet. Tentokrát na ostrov Palawan, na západní stranu filipínského souostroví. Původně jsme měli letět před polednem přímo tam, přímo z Cebu City do Puerto Princesa. Ale už včera nás Martin poinformoval, že náš původní let zrušili a my do Puerto Princesa musíme letět prakticky dvojnásobnou vzdálenost s přestupem v Manile. Máme tak vlastně lety dva. A proto taky musíme takhle časně na letiště. Fuj! Rušení letů bych zrušil! I když, jak říkám, zrovna dnes ráno se cítím být docela vyspalý a nebýt stále bolící pravé nohy, tak dokonce i v pohodě. Někteří jiní ale při srazu v hotelové hale ospale mžourají a svými klátivými pomalými pohyby připomínají zombie právě lezoucí z hrobů.
Když ve 4:15 odjíždíme na letiště, temné ulice Cebu City jsou překvapivě tiché a téměř opuštěné. I tohle město má tedy svůj čas, kdy si potřebuje odpočinout. Přemýšlím nad tím, kam se všichni ti lidé, ať už pěší nebo se svými auty či jinými samohyby, asi ztratili. A kdy? Opustili ulice Cebu City až teď k ránu? Nevím, ale spíš ale už někdy večer. Alespoň Miloš, když večer krátce po deváté na chvilku odběhl z báru "U Špindíry" koupit si nějakou vodu, si už všimnul, že pouliční hluk a shon už není zdaleka tak intenzívní, jako předtím.
I odbavení na letišti může mít stále své překvapující okamžiky a kdykoliv se člověku může přihodit něco nového a zvláštního. V Cebu City nás překvapí tím, že naše bágly váží, rovnají je na váhu úplně všechny na sebe na jednu jedinou hromadu! I když přiznávám, snaží se o alespoň trochu úhlednou pyramidku. Ještě že Hanka letí do Manily jiným letadlem až v podvečer, protože nahoru na tu kupu zavazadel by to její už asi nikdo umístit nedokázal. Na váhu se jim kupodivu fakt všechno vejde, a oni tak nemusejí váhu zavazadel sčítat. Což se jim pravděpodobně nechtělo a asi proto ta pyramida. A nebo sčítat ani neumějí? Koukám, jak při stavění té podivné věže z báglů někteří okolo blednou a mají strach, zda jim to jejich zavazadlo z té výšky nespadne a nebo naopak zda jim ten jejich spodní kufr nerozmáčknou ty horní. Jo, někdo má holt strach o rum! I když je tak levný, přece jen by ho byla škoda. A hlavně asi nikdo z nás nechce, až se bude na Palawanu převlékat, aby voněl jako nějaká rumová pralinka. všechno však nakonec dobře dopadne. Z žádného báglu ani kufru nic neteče, žádná zavazadla nespadla a všechna postupně odjela dozadu do útrob letiště. Tak si konečně můžeme dát téměř povinnou ranní kávu na uklidnění a probuzení.
Let do Manily nijak dlouhý není. Trvá jen asi hodinku. Skončíme na zase úplně jiném manilském letištním terminálu, který ještě neznáme. Asi chtějí, abychom letiště v Manile poznali co nejlíp. O to horší je pak čekání na další letadlo. Musíme tu nějak proflákat víc než tři hodiny. Uvnitř haly je zima, mrazí tu klimatizace a tak si jdeme po chvíli sednout raději ven, před letiště. To čekání je hrozně dlouhé a otravné. A moje bolavá noha mi od rána čím dál víc otéká. Nevím, co s ní. Let má ke všemu ještě dobrou půlhodinu zpoždění. Konečně pak přijde chvíle, kdy nastupujeme do letadla. Další hodinka letu je pak proti předchozímu nepříjemnému čekání jen takovou krátkou a nepodstatnou epizodkou.
obrázek Konečně jsme přistáli na západní straně Filipín, na Palawanu
Tak. Konečně jsme na Palawanu, přesněji vzato v hlavním městě tohohle táhlého ostrova, který na délku měří víc než 400 kilometrů, zatímco na šířku dosahuje v průměru sotva desetinu této vzdálenosti. Přiletěli jsme do hlavního správního střediska Palawanu, do jeho hlavního města, které se jmenuje Puerto Princesa. Puerto Princesa je město s přibližně čtyřiceti tisíci obyvateli, a leží ve střední části ostrova Palawan. Tenhle údaj o počtu obyvatel se však značně rozchází s tím, co najdete jinde. Je to dáno tím, že Puerto Princesa je v širší souvislosti rozlehlé správní území zabírající dokonce až asi čtvrtinu celého Palawanu. A v tak veliké oblasti žije obyvatel pochopitelně mnohonásobně víc. Co je však docela zřetelně a na první pohled viditelné, je to, že když Filipínci o tomhle městě říkají, že patří k těm nejčistším na Filipínách, bude to nejspíš pravda. Asi to tak bude hlavně proto, že starostu města a spolu s ním vlastně celého širokého okolí tu vykonává již po dlouhá léta kdosi opravdu pořádkumilovný, a tvrdí se o něm, že má německé předky. Starosta tu bude asi hodně populární, přestože se v Puerto Princesa prý pokutuje i odhození nedopalku.
obrázek Líba ozdobená darovaným mušličkovým náhrdelníkem
Výsledky jeho snažení jsou okolo ale opravdu viditelné. Puerto Princesa působí přívětivě, vypadá čistě a úhledně, a najde se tu množství jinde téměř nepřítomné zeleně. Puerto Princesa je v tomto směru docela jiná kategorie, než Cebu City, ze kterého jsme časně ráno odlétali. A taky i než jiná města, která jsme na Filipínách dosud navštívili. I když pravda, ta města, o nichž mluvím, byla často zase o hodně větší.
obrázek Zahrada u japonské restaurace Lotus Garden
V Puerto Princesa nás na letišti očekávají jako Martinovu skupinu a příjemně nás přivítají a obdarují náhrdelníky z bílých mušliček. Z letiště nás pak převezou jen sotva kilometr daleko. Vyklopí nás u restaurace Lotus Garden na jedné z hlavních ulic. A zatímco my si tu objednáváme něco k snědku, odchází Martin zařizovat pro nás ubytování. Restaurace Lotus Garden je v japonském duchu a je skvělá. Má zajímavou stylovou a bohatou výzdobu, kolem přístřešku se stoly potěší oko návštěvníka nádherně zelená parková úprava s jezírky, s lotosovými květy a s množstvím barevných rybiček. Já se nechám navnadit na polévku s masem a zeleninou a k tomu si dám ještě tři kusy vepřového na thajský způsob. Zcela nethajsky mi ovšem k obírání těch kotlet přinesou tradičně po filipínsku zase jen lžíci a vidličku.
obrázek Tohle je můj oběd i s nožem
Začínám mít dojem, že všechna filipínská jídla jsou exotická. Exotická přinejmenším tím, že se jedí právě jen vidličkou a lžící. Protože jídla, která nám přinesli, vypadají moc dobře, nedá mi to, abych se nepustil do focení, i když jídlo normálně nikde příliš nefotím. A pak mě tu opravdu překvapí. Než si stačím vyfotit právě to moje thajské jídlo, přinesou mi k mým kotletkám dokonce i pořádný nůž. Sice záhy zjistím, že jako pořádný spíš jen vypadá, protože je dosti tupý. Přesto se však s takovým nožem maso krájí o moc lépe, než na Filipínách obvyklou vidličkou a lžící.
Po dobrém obědě přijde znovu na řadu mikrobus. Odveze nás do hotelu. Je to z japonské restaurace neskutečná dálka. Věřte tomu nebo ne, vezou nás celých 150 metrů! Možná dokonce i o trochu míň. Jak jsme na Palawan museli letět velkou oklikou přes Manilu, tak tady v Puerto Princesa nás vozí jen malý kousek, jen přes pár domů. Všechno tu je blízko u sebe. Teď se jen honem ubytovat, protože už za chvíli pojedeme na výlet! Jakpak pojedeme asi daleko?

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3