Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  A znovu do Manily  >>

Protože jsme ráno zcela pochopitelně museli vyjet se značnou časovou rezervou, máme v Puerto Princesa ještě dost času zastavit u obchoďáku a můžeme tam trochu šopovat. Chceme ještě koupit rum a pár nějakých suvenýrů. Času na to máme dost. Ještě nám zbude. Stejné je to i s penězi. Nejdřív se zdá, že bychom mohli půjčovat kde komu, ale nakonec se ukáže, že utratíme úplně všechno do posledního pesa. Líba dokáže utrácet s neobyčejnou intenzitou i pečlivostí. Necháváme si už jen drobné na cestu na nezbytné občerstvení a pití.
V obchoďáku potkáme Luďka. Přišel za námi s tím, že má cédéčko s písničkou "Anak", kterou má rád Martin a kterou jsme několikrát slyšeli od Elvise nebo i jinde. Je na Filipínách velice známá a populární. Už jsem mezi cédéčky tuhle hezkou filipínskou baladu hledal, ale marně. Koukám, jak obal Luďkova cédéčka vypadá, a vracím se s Luďkem zpátky k regálům s hudbou. Rád bych si tuhle věc taky koupil. Jenže ho tu už nikde nevidíme. I příjemná obsluhující dívka hledá mezi regály, prohledává všechny možné viditelné i tajné šuplíky, ale kde nic, tu nic. Nakonec mi řekne: "Sorry, tahle už byla poslední", ukazujíc přitom na Luďkův disk. No, škoda. Nedá se nic dělat. A tak s Líbou jdeme zase vedle, mezi suvenýry. Vybírám si tady tričko s krokodýlem. Krokodýl je taky symbol Filipín. Můj vztah k filipínským krokodýlům se dá vyjádřit slovy "Přišel, viděl, sežral!". Taky se tu rozhodneme pro jiný suvenýr, pro bůžka rýžových políček Bulula. Je hezký, z černého dřeva a mezi těmi, co tu mají, se nám líbí právě jen ten jediný. Najednou za mnou z vedlejšího hudebního oddělení přiběhne obsluha. Ta milá mladá Filipínka tak dlouho hledala požadované cédéčko, až ho někde opravdu našla. A nyní mi ho vítězoslavně a se zářivým úsměvem přináší. Bezva! To jsem rád! Moje huba se pokusí o podobný zářivý úsměv, ale protože vím, že toho není schopná a na něco takového nemá šanci, alespoň té dívce pěkně poděkuju za ochotu a laskavost. Nejsme jediní, kdo si cédéčko filipínského pop-folkového zpěváka Freddiho Aguilara s písničkou Anak odvezou domů do Čech. Myslím, že ho nakonec máme skoro všichni. Filipínská hudba není špatná a Elvis nám ledasco zahrál a předvedl během těch dní, které s námi trávil. Kdepak on Elvis zrovna teď asi je?
Z obchodního domu už jenom přejíždíme na letiště. Nic zvláštního. Odbavení, půlhodinové zpoždění, dopíjíme poslední zbytky slivovice. Jdeme pak ještě na pivo. Žízeň je ale stejně neuhasitelná. Sedíme u několika stolů v hospodě hned vedle letiště. Někdo si dá pivo, jako já a Líba, někdo zase kávu. Nechám si přitom od ostatních napsat do notýsku kontakty, emaily či telefony. Je konec. Všechno to dospělo ke svému závěru. Filipíny nás teď už jen vyštvou přes Manilu domů.
Do letadla jdeme po nejméně další hodině zpoždění. Čas už ale nějak nevnímám. I když se mi zdá, že letadlo přiletělo ještě o další půlhodinu po posledním ohlášeném zpoždění, je mi to jedno. Sedíme a čekáme. Jestli máme sedět tady a nebo čekat na další letadlo v Manile, to je stejně jedno. Ohlašují další skoro hodinu zpoždění. Čas tu pro Filipínce moc neznamená. Na to nás přece Martin upozorňoval hned na začátku a připravovaly nás na to i propozice k zájezdu. Čas je, až když je. Pro mě teď už čas taky moc neznamená. A tak si ještě dáme džus a pivo a já můžu v klidu dopisovat své deníčkové poznámky. Už se mi nechce ani to. Tahle dovolená, jakkoli byla báječná, už skončila.
Konečně se vytvořila fronta k letištnímu gatu a tak vyrážíme do letadla. Na letištní plochu mezitím padla tma. Tak jako mně na duši. Opakují se už jen známé otravné věci: prohlídka zavazadel, pro jistotu dvojí, zouvání bot, fronta ohrádkami jako pro dobytek. A pak klimatizací vymražené letadlo.
Letíme. Dobrou hodinu v letadle prospím. V Manile se už nikde nezastavujeme. Martin nám ještě zařizuje přesun taxíky z terminálu pro vnitrostátní lety na mezinárodní letiště. A to je vše. Loučení s Martinem už je rychlé: "Moc ti Martine za všechno děkujeme. Bylo nám s tebou na Filipínách moc fajn!", a myslím, že tenhle názor máme zcela shodný úplně všichni.
A zase prohlídka zavazadel, zase mě tu potupně osahávají, znovu chtějí prohlížet kufry. Ty prohlídky jsou hnusné. Skoro bych se nedivil, kdyby někoho inspirovaly k tomu stát se teroristou jenom proto, aby měly nějaký smysl. A pak už další dlouhé čekání na odlet do Dubaje. Utrácíme už úplně poslední pesa za sušené mango a nějakou marmeládu. Dnešní den je dlouhý. Mezitím míjí půlnoc a my odlétáme až po ní.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3