Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Den čtvrtý, třináctého  >>
<<  Balanc! Balanc!  >>

Ráno se všichni scházíme u úplně stejné snídaně, jakou jsme měli včera. Dnes však už musíme být sbalení. Odjíždíme ale až večer, a tak zatím všechna naše zavazadla seskládáme na jeden pokoj, kde mohou do večera zůstat. Teď pojedeme na další výlet. Dnešní cesta je delší. Trvá víc než dvě hodiny. I když jsem se po probuzení i přes pozdní ranní zalehnutí cítil vyspalejší, než včera ráno, stejně i tuhle cestu skoro celou prosím. A kupodivu ani večer a v noci vypité pivo a rum na mě nezanechaly žádné další negativní následky. Když se tedy dobře dospím, je mi skvěle.
Zastavujeme v městečku Pagsanjan u malé vilky nad řekou. Tady je cíl, kam nás dnes měli dovézt, i když nás před chvílí jacísi nadhaněči chtěli poslat jinam. Ale Martin to má pro nás domluvené tady. Přivítá nás žoviální stařík, a zve nás dál, do svého rodinného podniku. Mají tu hezké prostředí, k němuž patří také bazén. Ale ten je teď vypuštěný. Dozvídáme se, že se bazén ještě opravuje po poslednímu tajfunu, který tu zle řádil a zatopil celé okolí vysoko zdviženou vodou. "Měli jsme tu moc a moc vody, podívejte!", ukazuje stařík na venkovní zeď domku, kde je ještě zřetelně patrná čára, která tu zbyla po hladině zdvižené vody. Podívám se za terasu, kde vidím dole pod zídkou řeku, která se jmenuje stejně jako městečko: Pagsanjan. No páni! To musela být pořádná povodeň! Kolik to jen od současné hladiny řeky může být nahoru metrů? Deset? Nebo víc? Nevím, odhaduje se mi to těžko. Ale ten rozdíl hladin je skoro nepochopitelný.
Dlouho se však nezdržujeme a začínáme se převlékat. Stojíme na terase nad řekou a tak můžeme na hladině pozorovat, co nás zanedlouho taky čeká. Nezbytnou výbavou na další cestu jsou plavky. A jinak na sebe něco, co nevadí, když se namočí. A co foťáky? S těmi je to stejné. Ty dobré nám Martin rozhodně brát sebou nedoporučuje. Taková ta levná mejdlíčka, pokud nám nebude vadit, když se nám při nějaké nehodě namočí a přestanou fungovat, ty si snad vzít můžeme. U nás je to jasné. Naše "mejdlíčko" je vodotěsné, a to s námi každopádně může. Větší foťák nechám tady, stejně jako doklady, peníze a další věci.
obrázek Do kánoí nasedáme v plavkách a bez foťáků, může být mokro!
"Kánoe se s vámi normálně nepřevrhne, přihodí se to jen málokdy. Ale musíte počítat s tím, že se to stát může!", uklidňuje nás ještě Martin. Ano. Plavba na kánoích! To nás teď čeká. Martin ještě dodá, že on zůstane tady a naše věci nám tu zatím pohlídá. Můžeme tu tedy klidně nechat všechno. Bereme tedy sebou jen náš vodotěsný foťák a do plavek strčených pár drobných pro odměnu filipínským chasníkům, kteří nás na kánoi povezou. "Vezměte si asi stovku pro každého", radí nám Martin. A ještě se musím namazat opalovacím krémem! Jo, a potřebuju ještě tričko, abych se na sluníčku tolik nepřipálil. Rychle! Ostatní už začínají fasovat přilby na hlavu. Podle nich to vypadá, že spíš půjdeme na stavbu tunelu, než na nějakou vyjížďku na kánoích. Nakonec ještě dojde na plovací vesty. A teprve když i ty máme řádně navléknuté, můžeme konečně jet. Počasí nám přeje. Je slunný den. Den jako stvořený pro výlet po vodě.
Sestupujeme dolů k řece, kde nás usazují po dvou do úzkých kánoí. Hned jak do té naší vlezu, tak se zapotácím. Na takovémhle plavidle mám prostě s rovnováhou potíže. Posadí mě na dno kánoe. Za zády mám opěrku. Nohy musím natáhnout před sebe a mezi ně mi posadí Líbu.
obrázek Svalnatí Filipínci s námi vyplouvají zatím na klidnou vodu
Není to moc pohodlné, ale zjišťuju, že si výrazně polepším, když si svoje nohy pokrčím. Loď se zakymácí, až nabereme trochu vody. "Balanc! Balanc!", slyším za sebou česky, aniž přemýšlím nad tím, že výslovnost tohohle slova je v angličtině prakticky stejná. A ve filipínštině možná taky. Kdo ví...
Vyplouváme. Přiznávám, že na kánoi jsem dosud nikdy nejel. A když jsem se o svých padesátinách do jedné pokusil nastoupit, že mě můj strýček vodák trochu sveze, dopadl jsem do vody jako pytel pilin ještě dřív, než bys řekl "Švec". Vím, že jsem v tom posledním slově předchozí věty napsal velké písmeno. A vím taky proč! Chci tím ale vposledku říct, že na základě tehdy nabytých zkušeností jsem se trochu plavby na kánoi obával. Ale postupně začínám poznávat, že docela zbytečně. Tahle kánoe i plavba na ní je za daných okolností pohodová. Jedeme si jako velcí páni. Nikdo mě ani nenutí k žádnému pádlování.
obrázek Na řece Pagsanjan je živo
Sedíme s Líbou uprostřed vratké kánoe a jenom se vezeme. Jeden Filipínec pádluje vepředu a druhý vzadu. Na to, jak jsou Filipínci normálně malí a drobní, jsou tihle naši docela statní, urostlí a svalnatí. No, jestli tu vozí víc takových, jako jsem já, není divu, že ti chlapci musejí být silní.
Zpočátku je řeka široká a i když jedeme proti proudu, pádlování jim jde snadno. Po pár metrech se zapojujeme do dlouhého "vláčku", který vepředu celý táhne kánoe s motorem. Turistů na vodě je tu víc než dost. Ale nejen turistů. I domorodců. Ti tu mají svoji koupelnu i prádelnu, plaví tu vodní buvoly, někteří chytají ryby. Ale především tu ve vodě dovádějí a cachtají se nespočetná děcka.
obrázek Jak se dostáváme přes peřeje aneb těžce vydělané peníze
Před námi se objevují první peřeje. Motorová kánoe už nahoru po řece dál nepojede. Už asi počtvrté se za mnou ozývá ono "Balanc! Balanc!", jako bych se nesměl v kánoi ani pohnout. Na peřejích nás musí oba Filipínci nejprve odstrkovat nohama, a když přijde prudší úsek, musejí z kanoe dolů. A zatímco my v klidu sedíme, oni přetahují naši loď přes kameny a peřeje. Brodí se přitom po nerovném dně skoro po pás ve vodě. Loď se několikrát nakloní, občas nám do kánoe chrstne i trocha vody.
obrázek Před námi hluboký kaňon a klidná voda
Už vím, proč je dobré mít plavky. V kánoích jsou totiž malé bazénky. Právě mi v jednom z nich plave zadnice! A zase slyším: "Balanc! Balanc!".
Když svalnatí chlapíci vystrkají naši loď přes ty první peřeje nahoru, přijíždíme zase na chvíli na klidnou vodu. Tady zase oba pádlují. Vjíždíme teď do nádherného hlubokého kaňonu porostlého bujnou tropickou zelení odshora až dolů. Na některých místech urputně crčí ze stěn malé i větší vodopády. Kaňon je to dlouhatánský a tak si jeho nádheru můžeme vychutnávat do sytosti. Ten za mnou na mě pořád křičí to svoje "Balanc! Balanc!". "Už s tím dej pokoj, chlape!", řeknu klidně docela nahlas, protože vím, že tady Filipínec mojí češtině rozumět nebude. Proč mě pořád napomíná? Mám tak křivý záda, že vypadám nakloněný k jedné straně? Nebo že bych se tolik vykláněl, když něco fotím? Možná. To bude nejpravděpodobnější, protože Líba a její žlutá přilba mi přece jen dost překáží ve výhledu. A při fotografování dvojnásob. Přitom se s námi loďka sice občas trochu zakymácí ze strany na stranu, jednou se nakloní sem, podruhé tam, na peřejích k nám nějaká voda přes bok třeba i šplouchne, ale není to nic, co by naši plavbu nějak ohrožovalo, nebo hrozilo potopením. Jízda mi naopak připadá docela příjemná a pohodová. Tak proč pořád za sebou slyším to protivné "Balanc! Balanc!"?
obrázek Můžete se podívat, jak nám to sluší: tohle je Líba, za ní já
Klidnější voda se stále střídá s peřejemi. Některé jsou i dost divoké. Na nich párkrát dojde k tomu, že znovu trochu vody nabereme. Sedíme tak sice ve vodě, ale protože je teplo, tak to příliš nevadí, i když voda je tu dost ledová. "Balanc! Balanc!" ozývající se stále za mnou už snad ani nevnímám.
obrázek Před námi je Titanic!
Statní filipínští chlapci si ale opravdu máknou, než nás dostanou nahoru. Trochu pořád fotím, a naši vizáž se nám snaží zaznamenat do fotoaparátu i naši pádlovači. Na několika místech vytahují naši kánoi na bambusové tyče vzpříčené mezi velkými kameny a po nich postrkují loď nad vodou jako po nějakém mostu.
obrázek Ne každý musí pěšky jako Radka a Miloš (a my)
Věřte, nevěřte, jsou místa kde na kanoi normálně jedeme, či spíše jsme jeti (rod trpný je v tomto případě zcela na místě!) do kopce. A ne jen tak ledajakého! V jednom úseku cesty však musíme z kánoe vystoupit. Zrovna však před námi došlo k malé nehodě. Vidíme tu nějaký Titanic. Támhleta kánoe jde právě pod vodu! Vida! Nestává se to, ale může. Potápějící se kánoi obeplujeme a vystoupíme. Kolem těchhle peřejí půjdeme pěšky. Naši svalnatci zatím přetahují naši kánoi nahoru prázdnou. S námi by to asi nešlo. I když po chvíli i s Radkou a Milošem pozorujeme, jak tu jiní svalnatí chlápci jednu loď táhnou nahoru i s pasažéry. Asi si připlatili za nepřerušovanou jízdu. My na horním konci peřejí, nedaleko vysokého bočního vodopádu, pak znovu nasedáme do připravené a už přetažené kánoe. Následuje několik dalších klidnějších míst i divočejších peřejí, ale za pár minut znovu vystupujeme. Tentokrát už jsme u cíle cesty. U vodopádu Magdapio. Od prvního k poslednímu zapádlování trvala naše jízda proti proudu téměř přesně jednu hodinu.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3