Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Manilští živí a manilští mrtví  >>

obrázek Obrázek z Rizal parku v Manile
Vracíme se do Manily. I zpáteční cestu, snad až na pár minut, opět celou prospím. Je to nutné. Jinak bych včera vyrobený spánkový deficit doháněl ještě dlouho. V Manile zastavujeme u Rizal Parku. Tímhle městským historickým parkem v sousedství čtvrti Intramuros vlastně tak trochu pokračujeme ve včerejší prohlídce pamětihodností a významných míst filipínského hlavního města. Pozorný čtenář už jistě ví, kdo byl José Rizal a v jakém je vztahu ke španělské koloniální době. Procházíme se teď parkem od pomníku dalšího z filipínských hrdinů jménem Lapu-Lapu, o kterém se časem ještě možná zmíním, až k památníku Josého Rizala. Přecházíme přitom také šestiproudou vozovku, která celý rozlehlý park rozděluje na dvě přibližně stejně velké části.
Proplétáme se mezi množstvím lidí a vyhýbáme se několika kočárům tažených koňmi. Potkáváme tu mnoho všelijakých postav a postaviček, i důstojně vyhlížejích pánů a dam.
obrázek Slavnostně vyšňořené dívky se na nás usmívají a ještě se nám uklání
K našemu překvapení několikrát potkáváme i krojovaně oblečená děvčata nebo chlapce. Pravděpodobně tu někde měli nějaké taneční nebo folklorní vystoupení. V parku je vskutku živo a lidí je tu jako o pouti. Lavičky kolem chodníků jsou všechny plně obsazené, široko daleko nevidím volnou ani jedinou. Nový příchozí si tu nemá kam sednout a asi i proto mnoho lidí posedává na travnatých plochách parku. Nedělní odpoledne si tu zpříjemňuje mnoho manilských rodin. Manilští obyvatelé si sem zřejmě rádi chodí užívat svého volného času. Často si tu jen tak odpočinou na trávníku, piknikují, popovídají si s přáteli, a jiní si sem přijdou třeba zacvičit.
obrázek Mobil je u mládeže zcela samozřejmý
A někteří, podobně jako my, se jen tak zvolna tímhle příjemným a udržovaným parkem procházejí. Mnoho mladých drží v ruce mobilní telefon a zběsile do něho buší. Tahle technická vymoženost s možností posílání krátkých zpráv už dorazila i sem na Filipíny a nenechává nás na pochybách, že je tady u mladých Filipínců stejně oblíbená a samozřejmá, jako u mládeže tam daleko u nás. Turisty z Evropy při procházce Rizal parkem prakticky nepotkáme. Koneckonců jich dnes mnoho nebylo ani u atraktivního vodopádu Magdapio.
obrázek Za tímhle rybníčkem popravili Josého Rizala
Míjíme teď nějaký malý rybníček, za nímž se nachází popraviště, na němž skončil svůj život Josého Rizala. Za ním procházku Rizal parkem končíme a čekáme u silnice, až pro nás přijedou naše mikrobusy. Na Lenku se najednou oboří jeden z drožkářů, kteří tu postávají a čekají na nějakého zákazníka. Že prý ať ho Lenka nefotí. Že je to jeho kůň a jeho kočár. Fotografovat ho přitom Lenka ani nechtěla. Svůj fotoaparát měla namířený na vedle sedícího prodavače zeleniny. Ale drožkář se na ní ošklivě mračí, hrozí na nás na všechny pěstí, tváří se jako kakabus, a nepokrytě nám i nadává. Ještě že mu nerozumíme. Tohle tedy není ona filipínská přívětivost a vstřícnost, jaká jinak Filipínce provází a s jakou jsme až dosud setkávali. No, ani Filipínci nejsou jak vidno všichni stejní.
Další pamětihodnost Manily, kterou máme v programu a kterou nám teď Martin ukáže, je Čínský hřbitov. Hřbitov prý založila manilská čínská menšina, která neměla povoleno pohřbívat své mrtvé na španělských katolických hřbitovech.
obrázek Velké a luxusní hrobky a mauzolea na Čínském hřbitově
Postupně se původně nevelký hřbitov rozrostl do nevídaných rozměrů a dnes tvoří obrovské město ve městě. Město mrtvých ve městě živých.
Vidíme, že i ve městě mrtvých jsou jedni chudí a druzí bohatí. Pozná se to snadno. Ti nejbohatší, a patří mezi ně například i zakladatel obchodního řetězce Robinsons, tu mají luxusně vypadající hrobky či mauzolea.
obrázek Ne všechny hrobky jsou v tomhle typickém čínském stylu
Jsou veliké, vystavěné dokonce i do několika poschodí, a uvnitř se prý nachází nejen toalety a sprchy, ale také ložnice nebo kuchyně s jídelnou. V mnohých nechybí ani klimatizace. Hrobky pro mrtvé jsou vybaveny tak, jak se o tom leckterým živým obyvatelům Manily může jenom zdát. Má to ale svůj důvod. Když sem pozůstalí a potomci za svými zesnulými přijedou a když už sem jejich rodiny vážily mnohdy dalekou cestu, mohou tu několik dní se svými pohřbenými pobýt a mají tu k tomu uvnitř k dispozici všechno potřebné vybavení. Možná jsou uvnitř hrobky zařízení lépe, než v nějakém hotelu. Prý v několika takových hrobkách žijí pozůstalí i natrvalo, ale moc jich tu asi nebude. Kdopak by chtěl bydlet na hřbitově? Kromě těch nejluxusnějších se tu samozřejmě nacházejí i mnohem obyčejnější hrobky. I jejich výzdoba je někde jen jednoduchá, jinde až umělecky ztvárněná a většinou v typicky čínském duchu. A taky jsou tu hroby s mramorovými deskami či náhrobky, které jsou opatřeny vysokými kovovými konstrukcemi i s několika lavicemi. Jediný jejich smysl, který mě při pohledu na ně napadá, je ten, že i k těmhle hrobům se sjíždějí rodiny pozůstalých, a na konstrukci pak nejspíš natáhnou velkou plachtu a vytvoří si tu tak kolem hrobu vlastně jakýsi obytný stan.
obrázek Jednodušší hrobky s konstrukcí pro zakrytí plachtou
Kolem hrobu asi na čas vyrostou plátěné hrobky. No a co ti úplně nejchudší mrtví? Ti bývají pohřbíváni do malých výklenků v okrajové zdi Čínského hřbitova, kde prostor stačí právě tak jen na uložení urny s popelem a malou nádobku s květinami. Chudí moc místa nemají.
obrázek Čínský hřbitov je město s vlastní bránou a pojmenovanými ulicemi
To všechno vidíme, když se pomaličku procházíme po téměř liduprázdných uličkách čínského města mrtvých. Na druhý konec ani nedohlédneme. Je to obrovský hřbitov, který opravdu stojí za vidění. Hřbitov má nejen vlastní vysokou vstupní bránu se zřetelně typickými čínskými střešními tvary, ale i ulice jsou tu všechny pojmenované. A nejen to. Na pozemku některých staveb se nacházejí i prostory, které vypadají jako dvorky či nádvoří, a dostaneme se i na náměstí s vysokým monumentem v jeho středu. Opravdu, jako bychom byli v nějakém živém městě. Jen ty živé tu potkáváme zcela výjimečně. Zato těch zesnulých je tu zřejmě víc než dost.
obrázek Za touhle zdí chudých mrtvých je slum chudých živých
Na zdi s výklenky pro urny chudých, která je snad až čtyři metry vysoká a která dole město mrtvých ukončuje, vidíme ostnatý drát. A za tím drátem se nachází město živých. A taky chudých. S Čínským hřbitovem na téhle straně sousedí chudinská čtvrť. Jeden z manilských slumů. Honosným hrobkám nad námi v nápadném protikladu tam za ostnatým drátem vévodí polorozpadlé barabizny a roztodivné přístřešky podivně poskládané do několika poschodí a úrovní. Zrovna můžeme sledovat přímo před námi holubník, v němž se právě pohybuje jeden obyvatel slumu. Stojí tak na samém vrcholku pyramidy složené ze všech těch otřesně poskládaných zdí, zákoutí, místností, teras a dalších prostor tamní chudinské čtvrti.
obrázek I sem pohřbívají ty chudší
Ještě než tenhle ponurý Čínský hřbitov opustíme, snaží se Iva skrze mříž postrčit tam zavřenému pejskovi nějakou vodu. To zvíře vypadá hodně zuboženě a zdá se, že tam uvnitř hrobky je zavřené už dlouho. Na Ivu skoro nereaguje a ani voda psíka nevyprovokuje k tomu, aby se snažil zvednout. Možná už je tom tenhle pejsek tak špatně, že se už ani zvednout nedokáže. Kdo ho tu jenom mohl takhle zapomenout?
Když už končíme naši návštěvu Čínského hřbitova, Martin nám venku navrhuje, zda bychom místo mikrobusy nechtěli přepravu k našemu hotelu absolvovat metrem. Tenhle nápad je bez dlouhého rozmýšlení všeobecně přijat. Mikrobusy nás tedy dovážejí jen nedaleko, k nejbližší zastávce metra. Manilské metro je ale docela jiné, než takové jaké známe z naší matičky Prahy. Manilské metro totiž nejezdí pod zemí. Je nadzemní, čili celé je postavené ve výšce nad okolními cestami a silnicemi i nad celými manilskými čtvrtěmi. Často trať metra podpírají sloupy postavené uprostřed několikaproudé pozemní komunikace a manilské metro tak v některých místech kopíruje silniční nebo dálniční systém.
Před nástupem do metra nám Martin radí, abychom si své batohy drželi raději na břiše před sebou a měli tak o nich přehled. A abychom si pro jistotu vyprázdnili kapsy. Lepší je nemít v kapsách vůbec nic. Všichni Martinovy bezpečnostní pokyny raději pečlivě dodržujeme. V metru bude asi živo!
Nikdo pak nemáme s ničím žádný problém. V metru není nikde žádná velká tlačenice a nikde nepotkáme nic a nikoho, co nebo kdo by jakkoli ohrožoval naši bezpečnost. Jízda probíhá docela v poklidu. Díky tomu, že manilské metro jezdí ve výšce nad zemí, vidíme cestou přes několik zastávek pár špinavých manilských čtvrtí. Čtvrtí tolik podobných těm, jaké mají všechna taková obrovská velkoměsta takzvaného třetího světa. Bohužel se však ven můžeme dívat jenom stejně špinavými a zaprášenými okny. Foťák proto celou cestu metrem ani nevytáhnu z brašny. Špinavé velkoměsto se mi špinavými okny prostě fotografovat nechce.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3