Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Večerní manilské radovánky barona Prášila  >>

V osm večer máme sraz před hotelem. Jde se na pivo. Kdo tedy chce. Nejdeme úplně všichni, ale jen takové jádro: Já s Líbou, Miloš s Radkou, Karel, Luděk a pochopitelně průvodce Martin. Martinův oblíbený bar má, jak jinak, otevřeno. Radka s Milošem si dávají večeři, protože ji dřív nestihli. My ostatní zatím lemtáme jedno pivo za druhým. Žízeň je velká. Piva nám chladí nám na stole v zapůjčeném kyblíku s rychle tajícím ledem a postupně se nám dokonce kyblíků nashromáždí několik. Začínám mít dojem, že ze stolů se tu až do našeho odchodu nic neuklízí. Asi proto, aby bylo jasno, kolik a co jsme tu měli. Na druhou stranu ale musím přiznat, že talíře od jídla nám ze stolu všechny postupně sklidili.
Přítomné dámy ovšem posléze dostanou chuť na rum. Asi proto, že filipínský rum je považován za něco, co by se na Filipínách rozhodně mělo ochutnat. Martin ale nesouhlasí s tím, že by se rum měl kupovat tady v hospodě. Stačí tu prý koupit jen Coca-colu! Zvedne se
obrázek Při zakončení dne v Manile se pár piv vypilo a pak se začalo s rumem
a za pár chvilek přinese odkudsi z nějakého nedalekého obchůdku rum. Rum tady na Filipínách stojí doslova jen pár šupů. Tedy pesos. A když pak začne lahvička rumu putovat dokola kolem stolu, moje chuťové pohárky si k překvapivě dobrému pivu San Miguel poprvé zaznamenávají i chuť překvapivě dobrého filipínského rumu. Je skutečně skvělý! Není proto divu, že Martin za chvilku odbíhá pro další třetinkovou lahvičku dobrého rumu značky Tanduay a že i ta je zanedlouho přičiněním celého našeho kolektivu kdesi hluboko v našich útrobách. Jen my pánové k rumu pořád připíjíme pivo, zatímco naše dámy cucají Coca-colu. Příjemně si přitom celý večer povídáme. O všem možném. O cestování, o cestovních kancelářích a jejich klientech, především však o cestovatelských zážitcích. Čas přitom běží jako splašený. V hospodě je stále živo, a tak tu poměrně snadno vydržíme až přes půlnoc.
Asi jsme toho vypili docela dost, protože při placení jsme nějak nevěděli, kolik toho kdo z nás měl. Nějak se přihodilo, že na mě zbylo placení jako na posledního, jenomže já najednou už neměl co platit! Ani za Líbu, ani za sebe. Celý náš účet už je zaplacený! Divné. Buď nám tu toho dost museli zapomenout napsat, nebo všichni museli zaplatit o hodně víc. Nezdá se mi to vůči ostatním fér, ale prý ať to neřeším a jsem rád, že toho naopak nemusím platit mnohem víc. No dobrá, tak platit nebudu. A takhle se mi tedy na Filipínách stalo, a myslím, že se mi to přihodilo asi vůbec prvně v životě, že jsem z nějaké hospody odcházel bez placení. Stejně to ale nemůžu nechat jen tak být. Něco s tím uděláme. Příležitost se určitě najde.
Po celý den, a ještě i teď večer, nám všem střídavě chodí zprávy o zemětřesení v Japonsku, o tsunami, které prý Filipínám hrozí. Všichni nás bombardují dotazy, co my, jestli jsme živí a zdraví a tak. Je to klasika. Tady je všechno v klidu, nikdo tu s ničím nestraší, nikdo tu nic neřeší. My se tak jenom od nás dozvídáme, co že se tady někde hrozného děje. Ale zprávy jsou zatím velmi kusé. My jen víme, že na Manilu žádná tsunami nepřišla. Alespoň zatím.
Martin nám sliboval, že nás vezme do nějakého hampejzu, abychom poznali taky ještě jinou tvář večerní Manily. A teď je na to přesně ta správná chvíle! Sice se touhle dobou už zcela jistě jedná o Manilu noční, ale zdá se, že ta je ještě živější, než Manila večerní. Jdeme za Martinem. Daleko to není, jen několik ulic stranou. Vstupme tedy do temného příšeří seznamovacího lokálu. Jeho jediným účelem totiž je, aby si sexuchtiví pánové mohli vybrat a domluvit nějakou partnerku, a nebo taky partnera, pro které se však při podobných "námluvách" obvykle používají podstatně hrubozrnější výrazy.
Uvnitř je dost nabito. Holek je tu na výběr hodně, i když asi leckterá z nich bude chlap. Podle Martina jich prý tady není tolik, jako v Thajsku, ale chodí to tu podle všeho podobně. Martin má v Cebu City mezi transvestity několik kamarádů a má od nich ohledně toho velmi dobré informace. Naše dámy, Líba s Radkou, už z venku musely dovnitř přijít sólo a bez nás. Jinak, kdyby tu poznali, že patří k nám, nikdo by se nám nevěnoval. Líba s Radkou tak spolu zamíří doprostřed potemnělého lokálu. U stolků tam nejsou žádné židličky a možná proto tam není tak přeplněno. Líba s Radkou si u jednoho ze stolků postojí a povídají si. A určitě po očku pozorují okolní dění a hlídají nás. Mě a Miloše určitě. Neobjednávají si nic. Nikdo si našich dam ani nevšímá, nikdo po nich nechce, nikdo je tady neobtěžuje. Pro nikoho asi nejsou zajímavé. Občas se po nich taky snažím hodit očkem, abych věděl, co se kolem nich děje. Ale moc to nejde. Kolem mě je to hlava na hlavě a ještě spíš tělo na tělo. A kromě toho taky nechci vypadnout ze své role. Je přece potřeba, aby to alespoň trochu vypadalo, že tu jsem za tímtéž účelem, pro jaký je tenhle lokál provozován.
My, pánové, jsme se zatím protlačili uličkou horkých a upocených těl k nějakému napůl volnému stolku. Personál podniku od něho nejprve rozežene několik děvek, abychom se tu my mohli pohodlně usadit. Objednáme si pochopitelně pivo, což je stejně tady víceméně nutnost. Dvě holky, kterým bylo dovoleno zůstat u našeho stolu sedět, se dají do řeči s Martinem. Ale když se na něho záhy nalepí jiná, rychle vyklízejí pozice. Další holky teď za námi přicházejí odkudsi zezadu. Za Karlem dokonce dvě. Nějak si nás mezi sebe rozdělily. Ohlédnu se na holku, co se přilepila na mě. No páni! Jak vypadá, co dělá, jak se na mě lepí, to si raději nechám pro sebe, protože neumím zamezit nezletilcům návštěvu na mých webových stránkách a nechci být obviněn z narušování mravní výchovy mládeže. Někdo vzápětí říká, že tady si prý na tyhle holky můžeme beztrestně sáhnout. Kamkoli. Například v Praze za to prý hrozí facka, ale tady je to v pohodě. Já na tyhle holky ale šahat rozhodně nebudu! Stačí mi, jak ony tu ošahávají mě. Mám pocit, že tady si spíš můžou beztrestně sáhnout tyhle holky. Jasně to cítím. Sápe se po mě nejen ta, co u mě sedí. Rozhlédnu se okolo. Karel se poněkud tajemně a přitom dosti zřetelně usmívá. Asi je na tom podobně. Mně to ale spíš vadí a tak se rychle pouštím do nějaké konverzace. Ta holka, co si sedla ke mně, se o takovou nezávaznou rozmluvu už taky dost dlouhou chvíli pokouší, zatímco já se pořád nějak nemůžu vzpamatovat. Nejsem holt na něco takového zvyklý.
Začíná rozhovor. Ta moje holka mezitím už ví od své sousedky a kolegyně, že tamten vedle je prý z Česka. A já na to: "Jasně, to je kámoš!". A dodám: "Kámoš zpoza hranic.", kterýmžto okamžikem se stávám excelentním baronem Prášilem. Nevím vlastně pořádně proč, ale začal jsem si neskutečně vymýšlet. Asi proto, abych se soustředil na něco jiného, než na kolem mě ovinuté kypré a žhnoucí tělo lačné prostitutky, která je na mě přilepená jako vosa na medu. Kdyby náhodou znala trochu zeměpis, tak jí vzápětí řeknu, že jsem Rakušák. Doufám přitom, že na mě nezačne s němčinou a že stejně ani pořádně neví, odkud jsme. Rozhodnu se jí vyzkoušet, když se mě při nezávazné řeči o počasí zeptá, jestli tady na Filipínách není moc vedro. "Ne", řeknu. "Kdepak! Vedro je u nás v Rakousku", přičemž dodám: "Tady na Filipínách je mi zima!". A vzápětí vidím, že ta holka je úplně vedle. Vůbec neví, která bije. Sežrala mi to i s navijákem. Jí můžu říct teď už cokoli. Pro jistotu si hned přisadím, že normálně žiju v Jižní Africe, kde je teprve pro mě to správné teplo. A že tam teplo je, to je vlastně pravda. To přece znám. Sám sebe tak nečekaně přistihnu, že mluvím pravdu! Ať práším, a nebo ne, tu holku to všechno hrozně zajímá. A nebo se alespoň tak tváří. Netušil jsem, že by se na mě mohla přimáčknout ještě víc, ale jí se kupodivu podaří. Přitiskne se a přilepí se na mě jako rozcucaný bonbón na deku. Jako by jí taky byla děsná zima. "Brr!!", oklepu se, protože mi připadá podobně odporná, jako lejno přilepené k botě. Ale ona by asi ráda trochu víc lidského tepla, samozřejmě, že za nějaký ten mrzký peníz. Ale já o to tvoje teplo holka nestojím. Ani omylem. To máš tedy smůlu!
Následuje pár dalších nesmyslů, které vypustím z úst. A nebo taky ona. Raději občas zatočím své zraky k puštěné televizi, protože můj vrozený stud hraničící s nevinností mi nedovoluje se příliš rozhlížet okolo. A té mojí prostitutce se mi taky zrovna nechce koukat do očí. Dostávám od ní otázku, jestli mám rád fotbal. Asi proto, že v televizi zrovna nějaký fotbalový zápas běží. Odpovídám, že ne. "V Jižní Africe je populární ragby. To mám rád, a dřív jsem ho hrával!", dodám vzápětí. A už to jede znovu: "Teď hraju ale hodně golf a kvůli němu jsem vlastně tady, v Manile!", vymýšlím si, jako by se nechumelilo. Opět jsem pocítil teplou dlaň, jak se mi snaží dostat mezi nohy. Ledabyle ji odstrčím. Stejně ani nevím, které děvce ta ruka patří. I když mám dojem, že ta moje si mě tu dosti hlídá a žádnou jinou ke mě nepřipouští. Pak nastalo chvíli ticho. Prostitutka skoro oněměla. Asi úžasem. Jenom mi není úplně zřejmé, nad čím tolik žasne. Teď se ale vzpamatovala a začíná mi doporučovat nějaké golfové hřiště.
Už mě to tady přestává bavit. Miloše nejspíš taky, protože jako správný šéf začíná velet k návratu. Karel si ovšem zrovna objednal druhé pivo. To první, za stovku, to tu byla taková nepsaná povinnost. Karlovi je tady evidentně dobře. Usmívá se a koupil po drinku i svým dvěma holkám. Já jsem na žádost té mojí, abych jí taky koupil drink, odpověděl otázkou" "Proč?", a aniž bych čekal na odpověď, se slovy "Ráno jdu brzo hrát golf, musím už jít spát. Na mojí jachtě mi už dávno rozestlali!" se začínám za Milošem vší silou prodírat k východu. Těch roztoužených a sexulačných těl, která přitom potkávám, je snad ještě mnohem víc, než když jsme sem vcházeli. V některých místech lokálu je tak husto, že tam není téměř k hnutí.
Naše dámy na nás opravdu dávaly pozor. Vycházejí z hampejzového podniku ven prakticky současně s námi. Jen na Martina a na dvěma holkama obluzovaného Karla musíme ještě chvíli čekat. Karel ještě dopíjí svoje pivo a Martin musí zaplatit. Už jsou skoro dvě hodiny. Karel s Martinem však vycházejí brzo za námi a teď už všichni rychle zamíříme na hotel. Já musím přece honem ještě dopsat svůj filipínský deníček. Tyhle poslední zážitky z hampejzového lokálu bych do rána určitě zapomněl. Přece jen jsem toho dnes večer dost vypil. Při dopisování deníčku se pak divím, co všechno jsem v angličtině dokázal vymyslet a říct. Po nějakém tom pivku a troše rumu mi ta angličtina jde, jak se zdá, obzvlášť snadno. Než na hotelu všechno důležité i nedůležité do deníčku dopíšu, Líba dávno spí. Žjóva! Už jsou tři hodiny! Neměl bych posledních několik odstavců zařadit už k zítřku? Ne, neměl, usoudím nakonec. Teď je ještě včera. Tedy dnes. Zítřek bude, až se vyspím. Ale moc se tentokrát nevyspím. Vstávat musím už za tři hodiny. Hrůza!

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3