Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Den druhý, jedenáctého  >>
<<  Manila nás vítá  >>

V letadle mířícím z Dubaje do Manily už s Líbou sedíme spolu. Hodně pospáváme. Vždyť je přece noc. Ale máme pocit, že pořád něco jíme, a hlavně, že nás pořád kvůli jídlu někdo budí. Každou chvíli něco nosí a nenechají nás v klidu vyspat. A tak když přistáváme na mezinárodním letišti v Manile, nevíme ani, jestli jsme vyspalí nebo ospalí. Ať tak či onak, unavení jsme určitě. Máme za sebou přibližně šestihodinový let z Prahy do Dubaje, asi tři hodiny čekání na další letadlo a zhruba osmihodinový let z Dubaje do Manily. Uff! Ale teď už jsme tady. Jsme na Filipínách.
A protože letadlo z Dubaje do Manily bylo obrovské, odpovídá tomu i doba čekání na zavazadla. Čekají na ně stovky lidí. Naše malá česká skupinka se tu mezi nimi ztrácí, ale snažíme se zůstat pohromadě. Většina Filipínců kolem nás se postupně ověšuje spoustou lepenkových krabic. Pokud si všímám, tak hlavně s elektronikou. Asi je pro ně někde v Dubaji mnohem levnější. Filipínci jsou tu k rozeznání na první pohled. Snědší pleť, černé vlasy, nemají tak úplně typicky asijské šikmé oči, a jsou nápadně malého vzrůstu. Řekl bych, že pokud měří nějaký Filipínec 170 centimetrů, klidně o něm mohou říkat, jaký je to čahoun.
Odbavení i díky tomu, že na Filipíny nepotřebujeme žádná víza, jde rychle. Alespoň tedy vzhledem ke stovkám lidí, kteří se tu za tímtéž účelem hromadí. Průvodce Martin, který nás bude mít celou dobu na Filipínách na starosti, nás má čekat před letištěm. I přes ty neskutečné davy lidí se s ním setkáme bez problémů. Přesně podle pokynů, které nám ještě v Praze rozdala Radka. Martin vypadá sympaticky už na první pohled. Žije na Filipínách několik let, a průvodce taky rozhodně nedělá poprvé. Tak to snad bude pohoda. Martin nepracuje v roli průvodce jen pro China Tours, ale zřejmě pro leckterou českou cestovní kancelář, které nějakou poznávací cestu po Filipínách pořádají.
Jsme tedy v Manile, hlavním městě Filipín, a zároveň taky na největším filipínském ostrově Luzon. O ostrovy nemají Filipíny nouzi. Luzon je jedním z přibližně sedmi tisíc filipínských ostrovů, z nichž ale jen něco před dva tisíce má vůbec nějaké jméno. A jen pouhých pár stovek jich je obydlených. Co ještě základního lze zmínit o Filipínách nebo o Filipíncích? Na Filipínách žije zhruba devadesát miliónů obyvatel, což z Filipín činí dvanáctou nejlidnatější zemi světa. V této ostrovní zemi je obyvatelstvo složeno z mnoha různých národností a etnik. Podobně jako velká část latinské Ameriky jsou Filipíny jakožto bývalá španělská kolonie převážně katolickou zemí, i když to neznamená, že by tu jiná náboženství neexistovala. Jsou ale jasně menšinová.
Zatímco křesťanství Filipínám španělští kolonizátoři vnutili tak, že dnes filipínští katolíci patří k těm vůbec nejortodoxnějším, o jazyce už se to říci nedá. Úřední řečí je na Filipínách kromě filipínštiny angličtina. Filipínci Američany velice milují, a to zejména proto, že Američané Filipíny dvakrát osvobodili. Poprvé byly Filipíny osvobozeny na konci devatenáctého století, a sice od španělské nadvlády, když Spojené státy pomohly Filipíncům v národně osvobozeneckém boji. Potom zde ovšem Američané nastolili svou vojenskou vládu, která se udržela i proti odporu mnohých Filipínců až do druhé světové války, dokonce v letech 1935 až 1941 se staly Filipíny jedním z přidružených amerických států. No a podruhé byly Filipíny za druhé světové války osvobozeny od japonské okupace. Američané tak na Filipínách platí za osvoboditele, a to navzdory své nesporné půl století trvající koloniální nadvládě. Proto tedy Filipínci zbožňují Američany i cokoli, co je americké. Amerika je pro ně zemí zaslíbenou, rájem, kam by se všichni chtěli dostat. Filipínci prostě milují Ameriku, milují fastfoody, a milují taky třeba basketbal, který je jednoznačně na Filipínách národním sportem číslo jedna. A to i přes to, že je to sport pro dlouhány, což Filipínci v žádném případě nejsou. A také je láska k Americe jeden z důvodů, proč se španělský jazyk na Filipínách neudržel, a místo ní tu všichni mluví angličtinou. Tou se tu mluví dokonce mnohem víc, než filipínštinou, tedy druhým úředním jazykem. Angličtina tu zakořenila velmi důkladně. Určitě své sehrává i to, že domluvit se angličtinou, než jednotlivými dosti rozdílnými filipínskými jazyky a dialekty, je zkrátka mnohem snadnější a jednodušší. A tak, pokud budeme hovořit o počtu obyvatel, jsou Filipíny třetí největší zemí světa, kde se hovoří anglicky.
Po druhé světové válce začaly Filipíny velice rychle propadat do nepředstavitelného chaosu, až si díky tomu vysloužily nelichotivé označení "Divoký východ". Úpadek zastavil až diktátorsky vládnoucí Marcos. Tenhle neblaze proslulý prezident byl později, po zavraždění vůdce tehdejší opozice Aquina, donucen uprchnout se země, když byl obviněn z pokusu o falšování výsledků voleb. Jeho útěk se podařil zcela typicky diktátorsky. Kromě něho opustil Filipíny i ne zrovna malý zlatý poklad. Na prezidentský stolec pak byla v roce 1986 doslova katapultována vdova po senátoru Aquinovi. Corazon Aquinová a zejména její nástupce generál Ramos museli čelit několika pokusům o puč, ale především se jim alespoň částečně úspěšně podařilo se vypořádat s dvěma zděděnými základními problémy země. S katastrofálním stavem energetiky a krvavým ozbrojeným odbojem muslimské povstalecké národně osvobozenecké fronty na jižním ostrově Mindanao. S mnoha problémy se Filipíny a jejich politická reprezentace potýkají dodnes a jako o jednom z nejvážnějších se dnes mluví o korupci. Tak s tímhle problémem jsou na tom podobně jako my, že?
A co ještě k Filipínám dodat? No, to ostatní určitě všichni vědí. Třeba že Filipíny patří do vulkanického pásma pacifického ohnivého kruhu a že je tu tedy množství sopek a s tím související sopečné aktivity. Všichni si jistě vzpomenou na obrovský výbuch sopky Pinatubo v roce 1991, který je pokládán za největší erupci celého dvacátého století. Na Filipínách však také bývají časté ničivé tajfuny. Na ty teď ale naštěstí není sezóna. Možná někdo neví, že Filipíny přišli ke svému jménu podle španělského krále Filipa II a to jen už asi dva roky poté, co k břehům Filipín připlul portugalský mořeplavec ve španělských službách Ferdinand Magellan. Bylo to v roce 1521. To jsem kupříkladu já nevěděl. A to nejen proto, že i přes svůj pokročilý věk si tuhle dobu nepamatuju. No, a málem bych zapomněl na ještě jednu věc, kterou Španělé navzdory Spojeným státům Filipínám zanechali. A tou je název filipínské měny, což je peso. Tady se pochopitelně jedná o peso filipínské. No. A tímhle by mohla skončit taková moje stručná charakteristika země, do které jsme právě přiletěli. Tak milé Filipíny, jsme tady, a těšíme se! Jakoupak svou tvář nám teď ukážete?
Z manilského letiště se teď dopravujeme na hotel dvěma nacpanými mikrobusy. Dopravní ruch okolo nás, či spíše nával, odpovídá tomu, že jsme přiletěli do desetimilionové filipínské metropole. I když... I když, nepočítají-li příměstské aglomerace vzniklé sloučením dalších asi sedmnácti měst s centrem Manily, má Manila jen asi kolem dvou milionů obyvatel.
obrázek Jeepney je typické filipínské vozidlo, někdy více a jindy méně vymóděné
Jezdí se tu však běžně po až šestiproudých silnicích, a na některých to vypadá tak, že by pět pruhů na silnici ani nestačilo. Prý je takový provoz pro páteční odpoledne zcela typický, informuje nás Martin. Za okny mikrobusu teď poprvé vidíme zdejší typická vozítka místní dopravy. Jsou jich tisíce. Jezdí jeden za druhým a a troubí jako jeden za všechny a všichni za jednoho. Říká se jim jeepney (čti "džípny") a jsou to malé plechové autobusky, původně možná nějaké americké a nyní přestavěné jeepy. Samozřejmě, že se dnes ve velkém vyrábějí přímo tady na Filipínách. Jeepney jsou každopádně pozoruhodné a jejich záplava v manilských ulicích rozhodně vypadá jedinečně, neopakovatelně, a i na nás působí dosti exoticky. Ve většině případů jsou jeepney krásně a barevně a především originálně vyzdobené.
obrázek Před manilským hotelem Manila Manor
Někdy i hodně divoce vypadající malování bývá doplněno množstvím trumpet a houkaček, světel a nebo naprosto nepotřebných zrcátek všemožných tvarů a velikostí. Rozhodně je na téměř každém z nich na co koukat a co obdivovat. Mám tady trochu problém s tím, jaký mám u jeepney používat rod. Zda ženský či mužský. Střední mi nějak nesedí, ale jinak váhám. Nakonec volím rod mužský, tedy "ten jeepney". A pokud na to v zápalu psaní nezapomenu, nebudu to skloňovat. Doufám jenom, že mě kvůli tomuhle mému rozhodnutí nějaký pedantický češtinář nevyhledá a nepřetáhne holí.
Kdesi uprostřed Manily se ubytováváme ve velikém hotelu jménem "Manila Manor", který se zvedá v mnoha patrech vysoko do výšky. Dáme si sprchu na probuzení a osvěžení. Kupodivu nám to docela svědčí. Můžeme proto neprodleně vyrazit na krátkou procházku velkoměstem. Díky sedmihodinovému časovému posunu vpřed a taky dlouhému letu je už skoro večer. Je příjemné teplo, možná někde ke třiceti stupňům.
obrázek Obrovský superobchoďák Robinsons obklopený výškovými budovami
To je sice na březen docela dost, ale čekal jsem tu větší vedro. Tohle je celkem příjemné. Procházíme teď samotným centrem Manily. Okolo nás se zvedají do výšky mnohé mrakodrapy, některé ještě o mnoho vyšší, nežli je náš hotel. Jen pár kroků od něho nejprve zajdeme do obrovitého obchoďáku Robinsons. Martin nám tu k zahánění hladu doporučuje zdejší fastfoody. Je jich tu neskutečné množství. Prakticky celé jedno patro! Když jsme se ptali Martina, co je takové typické filipínské jídlo, dozvěděli jsme se, že v těchhle fastfoodech je typicky filipínské vlastně všechno.
obrázek Manilská ulice vedoucí od našeho hotelu
Dobrá. Tak tedy vzhůru do jídla! Ale co mám dát? Nakonec si vyberu něco, co vypadá jako guláš. A k tomu pochopitelně rýži. Přidám si ještě nějaké maso na špejli. To je výborné, opravdu mi chutná. Líba si objednává krevety a nějaké, podle jejích slov nepříliš podařené, nudle.
Moc jsem hlad ani neměl. Cítím se spíš přejedený a tak se mi už ani moc na další procházku nechce. Ale jdu. Za několika ulicemi se najednou ocitáme na nábřeží v zátoce Manila Bay. Zdejší pobřežní promenáda lemovaná palmami i pouličními stánky, většími i menšími, nás vyzývá ke krátké procházce. Přestal jsem už fotografovat, protože mezitím padla na Manilu tma. Nicméně promenádu u Manilské zátoky osvětlují barevná světla z takových podivných nejspíš betonových sloupů, které se podél pobřeží táhnou daleko do daleka. Zastavíme-li se na chviličku uprostřed promenády, vidíme v dálce po pravé straně světla přístavu a za nimi nejchudší část města, přístavní slum. Naproti tomu na opačné straně zátoky můžeme spatřit světla nejluxusnější manilské čtvrti s přepychovými hotely. Přejít pak zpátky do města přes rušnou třídu s dvakrát čtyřproudou silnici vyžaduje značnou dávku odvahy, a nebo musí být člověk rozeným hrdinou už od malička. Všechno tu jezdí o sto šest a že by chtěl někdo kvůli nějakým opěšalým turistům byť jen trochu přibrzdit, na něco takového to tady rozhodně nevypadá.
Hrdinský kousek přechodu přes silnici se nakonec podařil. A když už byla řeč o hrdinství, vzápětí se s námi Martin zastavuje na malém náměstí s fontánou a právě se sochou jakéhosi filipínského hrdiny. Martin nás začne seznamovat s tím, jak že to tady na Filipínách s těmi národními hrdiny je. Filipínci totiž prakticky žádné hrdiny nemají. Dá se říct, že nějaké si prostě museli vymyslet, a nebo je přijmout z jiných národů. Jednoznačně nejznámější z filipínských národních hrdinů je José Rizal. Po něm se na Filipínách pojmenovává skoro všechno. Myslím, že na Filipínách není jediné město, kde by neměli Rizal Street, Rizal park a mnoho dalších po Rizalovi pojmenovaných míst. José Rizal by literát se znalostí mnoha jazyků, mimo jiné i věhlasný lékař, vystudovaný v Evropě. Ale především byl jednou z hlavních postav filipínského hnutí odporu proti španělské koloniální nadvládě. Alespoň je za takovou postavu považován. Za své vlastenecké aktivity byl Rizal nakonec roku 1986 popraven. Nejspíš ale je tak, pro výstrahu, protože mu žádné kontakty s vůdci tehdy probíhající revoluce a osvobozeneckého hnutí ani nebyly dokázány. Tím se stal José Rizal definitivně národním hrdinou a mučedníkem, a výročí jeho smrti se dnes na Filipínách slaví jako národní svátek.
Posléze mineme starý španělský kostel, a potkáváme několik žebráků a především žebravých děcek. Martin s námi večer zamíří na pivo do své oblíbené hospůdky, který se jmenuje Rendezvous a inzeruje se jako "bar & grill" s nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou otevírací dobou. Pivo San Miguel, vyráběné na Filipínách s licencí, je docela pitné a třetinka přijde na necelých patnáct korun. Příjemná cena za pivo. Jenomže mně se už při druhém pivu začínají nestydatě klížit oči S Líbou proto jako první sami zamíříme na hotel. I když nám Martin cestu popsal a do hotelu nebylo daleko, přesto jsme trochu po noční Manile bloudili. Za pomoci mapy a mobilní navigace jsme se přece jen nakonec do hotelu "Manila Manor" dostali bez potíží. Venku u hotelu se koná nějaká diskotéka, nebo tu spíš hraje nějaká živá hudba. Vyluzují dost šílený kravál, jako by hráli hned za oknem, přestože máme pod našimi okny několik pater manilského smogového vzduchu. Slyšíme je na našem pokoji natolik dobře, že bychom si při té hudbě klidně mohli zatancovat. Únava z letadla, z časového posunu i z nevyspání nám nakonec dopřejí sladkého spánku dostatečně. Ať se v Manile za okny děje, co chce!

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3