Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Bambusová ponorka pod vodopádem Magdapio  >>

obrázek Vodopád Magdapio v celé své kráse
Už podle názvu této kapitoly muže čtenář usoudit, že naše dnešní dobrodružná plavba ještě zdaleka není u konce. A má pravdu. Ale my to v téhle chvíli ještě netušíme. Vystoupili jsme z kanoe a díváme se před sebe. Na místě, kde jsme zastavili, vidíme vodopád Magdapio ještě trochu v dálce a za několika velikými kameny nebo spíš skalami. Musíme popojít trochu blíž, projít kolem těch obrovských balvanů. Tam teprve můžeme spatřit vodopád v celé jeho kráse. A vodopád je to opravdu krásný. A mohutný! Před námi je hladina klidnější vody, takové malé říční jezírko, které tu zřejmě vyhloubila padající voda. Do jezírka se v zadní části s burácivým řevem valí dolů vody vodopádu, jenž se řítí z výšky několika metrů zprava z jakési skalní rozsedliny. S obrovskou silou dopadá voda na říční hladinu rozsévajíc kolem sebe hustá neprůhledná oblaka vodní tříště. O vodopádu Magdapio se v propozicích cestovky tvrdí, že se stal kulisou pro některé scény filmu "Apokalypsa". Kdysi jsem ten film viděl. Už je to ale hodně dávno, a z filmu si proto už skoro nic nepamatuju. Každopádně je prostředí vodopádu Magdapio vskutku nádherné.
Lidí je tady kolem vodopádu hodně. Na nedělní výlet vyrazilo i mnoho Filipínců a dnešní podařené počasí k tomu přímo vybízí. Už cestou bylo vidět, kolik podobných lodí jelo před námi i za námi, a mnoho jsme jich ještě potkali, když jsme se z výletu vraceli. Určitě jich bylo několik desítek, a myslím, že se nespletu, když usoudím, že jsme jich nahoru a dolů mohli potkat dobrou stovku. Provoz kánoí je opravdu značný.
obrázek Pod vodopád se jezdí na voru nebo ponorkou?
obrázek Lidičky se zmenšují, vodopád hrozivě narůstá
Teď přímo dole pod námi, na okraji onoho jezírka, teď vidíme ty, kteří sem k vodopádu byli dopraveni před námi. Ti právě teď nastupují na bambusový vor, na kterém se postupně šikují do řad za sebou a vedle sebe jako nějací vojáci na přehlídce. Ale oni se jen musí vejít na vor. Ale probůh! Tohle není vor, to je ponorka! Už teď přeplněný vor se skoro potápí. A nasedají další. Kam? Aha! Dozadu se ještě vejdou! Vor tam nekončí, jen jeho konec už je asi půl metru pod vodou a proto není ani vidět. Dokonalé ponorné plavidlo! Když už se zdejším vodopádovým námořníkům zdá, že svůj vor mají dostatečně obsazen a že pasažéři mají své zadnice dostatečně hluboko ve vodě, odlepí se ponorný vor od břehu a vydává se na svou dobrodružnou plavbu. Posunuje se podél napjatého lana stále blíž a blíž k vodopádu. Za vydatného jekotu osazenstva smíšeného s hukotem padající vody se bambusová skoroponorka posune až těsně k vodopádu, kde se pomalu začíná ztrácet za závojem zdvihající se husté vodní mlhy. Teď teprve, když je možnost srovnání, je vidět, jak je oproti ponornému voru vodopád obrovský a vysoký a jak jsou ti lidičkové na voru maličcí. Vodopád Magdapio má sílu!
Vor nám pak zmizí z dohledu úplně. Zřejmě ho zatáhnou až dozadu za vodopád. Objeví se za pár minut a již dříve zespodu a teď už i shora promočení turisté jsou přivlečeni zpátky k přístavišti u několika velkých kamenů čouhajících z vody. Ani si, sám zřejmě dost vyděšen, nestačím všimnout, jak moc jsou ti, co z voru vystupují, vyděšení nebo naopak nadšení. Tázavě se dívám na Líbu, jestli se nebojí, jako tenkrát v Africe raftingu na Zambezi. Ale ne. Tohle není ani Zambezi ani rafting. Teď bude řada na nás!
Je čas nasedat na ponorný vor. Rozhodně nejsme mezi prvními, vor je už nejméně z poloviny obsazen. Nějak se nás tu snaží srovnat. Sedím znovu za Líbou, na levé straně. Ti vepředu jsou sice skoro na suchu, ale o nás se to v žádném případě říci nedá. Celou svou zadnici mám ve vodě. Část voru, kde sedím, je už dobrých dvacet centimetrů po vodou.
obrázek V plavkách a s úsměvem dřepíme Alča, Líba a já po pás ve vodě na potápějícím se bambusovém voru
Vodu mám skoro po pupík. Líba přede mnou je na tom jen nepatrně líp. Na silných bambusových klaccích se mi vůbec nesedí pohodlně, zvlášť když sedím na voru nakloněném dozadu a nohy mi míří v šikmém úhlu z vody nahoru. Je to s námi nějaké nakloněné. Proč tu nikdo neříká "Balanc! Balanc!"? "To bude teda jízda!", říkám si potichu spíš jen sám pro sebe. I foťák připevněný smyčkou k ruce musím mít ve vodě, jak se musím opírat, abych se na ponorce udržel. Vodotěsný foťák tu je opravdu zapotřebí. Fotil jsem s tímhle Líbiným foťákem už na peřejích při plavbě sem, a mám ho sebou i teď. Jakýsi starší Filipínec sedící vedle mě si všimne mého foťáku. Asi mě má za blbce cizince, začne na můj foťák ukazovat a přestože jeho filipínštině vůbec nerozumím, je zřejmé, že na mě žaluje šéfovi ponorky, že mám sebou foťák. Zamávám s ním tedy dopředu na šéfa voru a ubezpečuju ho, že můj foťák je "waterproof", tedy vodotěsný. Je to jasné. Řekne onomu žalobníčkovi pár filipínských slov, aby mu to vysvětlil. On se na mě udiveně podívá, zatímco já si ho už moc nevšímám. Mám dost starostí sám se sebou, se svou namočenou zadnicí a s tvrdým bambusem, který mě už všude tlačí. V plovací vestě, která je mi dost malá, se mi navíc velice špatně pohybuje. Ještě že jsme alespoň ty přilby teď nechali na břehu! Tu si jeden z posádky vzal náš foťák, aby nás vyfotil. Usmívat se!
obrázek V blízkosti mohutného vodopádu se už nelze ani pořádně nadechnout
Ale to už jsme na cestě pod vodopád Magdapio. Šlachovitý šéf ponorného voru už má dávno navlečeny silné rukavice a silou svých paží postupně přitahuje po silném laně vor stále blíž a blíž padající vodě. Pořád sedím hluboko ve vodě. Líba se mě drží za nohu, já se po chvíli musím zase držet Líby, jinak bych se skácel na někoho dozadu. Hukot vodopádu stále sílí. Vody ve vzduchu přibývá. Skrze vodní tříšť už přestává být cokoliv vidět. Najednou se ocitám přímo pod vodopádem. Ta voda má obrovskou sílu! Kvůli ohlušujícímu burácení vodopádu tu už člověk neslyší vlastního slova a teď těsně vedle té padající vodní stěny mají drobounké kapičky ve vzduchu takovou intenzitu, že se nemůžu ani nadechnout! Stříkající voda to prostě nedovoluje. Všichni odvrací hlavu od bouřící vody. Jsou na tom asi podobně. Zkusím na chviličku hlavu otočit zpátky. Vidím však jen vířící bílou stěnu. Voda mi okamžitě vlétne do nosu i do očí, ostře mě řeže do tváří, a její tlak nevydržím ani několik málo vteřin. Musím rychle odvrátit hlavu zpátky ke skále. Tak je to sice přijatelnější, ale jen o maličko. Je teď už úplně jedno, jestli někdo sedí nebo nesedí ve vodě, jestli ji má po pás a nebo po prsa. Tahle voda nás všechny promáčela velmi důrazně a taky velmi důkladně. Líp, než jakékoli masážní trysky v relaxačním centru.
obrázek Jediná použitelná fotka z jeskyně za vodopádem, na níž Líba pořád ještě ječí
Průjezd do jeskyně za vodopádem trvá jen pár vteřin, ale ty vteřiny jsou nezapomenutelné. Je to ale síla! Ta hřmící voda je jako šílená! V jeskyni pak už je trochu slyšet, jak kolem mě všichni křičí a vřískají. Uvnitř už voda tolik nebouří, ale i Líba pořád ještě ječí a něco huláká. Ale já ji vůbec nerozumím. Nedlouhou chvíli v jeskyni postojíme. Skrze padající vodu není ven vidět vůbec nic. Před jeskyní je jen bílá vodní zeď. Jeden z posádky bambusové ponorky vezme náš foťák a fotí nás tu. Jenomže jsem mu nestihnul u foťáku zapnout blesk, a tak se proto v přítmí jeskyně fotky nepovedou. Jakž takž použitelná zůstane v mém archivu jen jedna jediná. Alespoň že tak.
Vyplouváme nazpátek. Pochopitelně zase skrz vodopád. A stejně jako prve, jedna půlka voru ječí, a ta druhá nemůže popadnout dech. "Že to byl ale bezva zážitek?", obracím se na Líbu, když vystupujeme spolu s ostatními z ponorného voru u spodního okraje jezírka promočení skrz na skrz snad až pod kůži.
obrázek Všichni se z voru dostali živí a zdraví a bohatší o velmi intenzívní zážitek
Líba se usměje a jen nesrozumitelně cosi zamumlá. Zdá se mi, že to zní docela souhlasně. Celá ta vyjížďka pod vodopád tím podivným ponorným vorem tam i zpátky netrvala snad ani deset minut, ale díky intenzitě prožitku se nám to oběma zdálo mnohem delší. Něco takového jsme tedy nečekali! Tahle výprava k vodopádu je fakt senzační!
obrázek Znovu na kanoi, tentokrát na zpáteční plavbě
Pak už se vracíme k naší kánoi, aby na nás naši filipínští chlapci příliš dlouho nečekali. Jízda kánoí nazpátek je pohodovější. Především pro naše pádlující průvodce. Už se s námi zdaleka tolik nenadřou, jako nahoru. Kánoe s námi v poklidu sjíždí po proudu dolů, a i divoké peřeje sjíždíme k mému údivu zcela bez problémů. Jen jednou nabereme přes bok trochu vody, a jen asi na dvou místech protlačují lodivodi naši kánoi přes bambusové tyče vzpříčené mezi kameny. Přes stejné tyče, přes jaké nás předtím strkali i nahoru. Na mírnější vodě musejí ještě párkrát zapádlovat, ale oproti cestě proti proudu to už mají mnohem jednodušší. Dokonce ani ono "Balanc! Balanc!" se už skoro neozývá. Téměř teď už nefotím a jen si tu plavbu překrásným kaňonem užívám. Jeho hloubka a strmé prakticky kolmě stěny tvoří nádhernou a jedinečnou kulisu k celé naší plavbě.
Zpáteční plavba je mnohem kratší, než jízda nahoru proti proudu. Za pouhou půlhodinku jsme úplně dole, na široké řece, kde nás zase kousek popotáhne motorizovaná kánoe. Když pak s poněkud ztuhlými nohami vstávám a vrávorajíc vratkou kánoí vystupuju na břeh ("Balanc! Balanc!"), jsem nadšený. Tohle byl opravdu úžasný zážitek a báječná a trochu i adrenalinová záležitost.
obrázek Ohlédnutí na řeku Pagsanjan
Martin nás přivítá nazpátek a nabízí nám sprchu. Nechápeme. Všichni se ptáme, na co by nám teď byla. Proč bychom ji měli právě teď potřebovat? Copak jsme toho sprchování a vody měli málo?
Příjemnému a usměvavému panu domácímu vracíme přilby i plovací vesty. Za odměnu nás pozve k připravenému obědu. Stejně jako včera ho zaplatí Martin a stejně jako včera namísto některé budoucí snídaně, jichž máme v ceně zájezdu několik. Jestli to takhle půjde dál, vyčerpáme všechny snídaně do půlky zájezdu a pak zůstaneme už jen o chlebu a vodě. Tedy pardon. Na Filipínách zůstaneme o rýži a vodě. A nebo o hladu. Rýže je k hubenému, zato však steriody nedotčenému, kuřecímu stehýnku a vepřovému stejku od kosti k dnešnímu obědu samozřejmou samozřejmostí. Mně rýže nevadí, i když ji máme pořád. A zvlášť tuhle asijskou rýži, tu prostě miluju. Mohl bych ji pořád, stejně jako doma můžu pořád náš chleba. No, a po vskutku dobrém obědě se s bodrým a vitálním staříkem a jeho rodinou rozloučíme.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3