Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012
obrázek Tak se na tý střeše srovnejte a popojedem!

<<  Rýží do termální lázně  >>

Vyrážíme. Jedeme stále tropickou hornatou krajinou a mineme i několik vesnic. Zatímco já dole v autě nemám moc šancí, abych za jízdy někudy něco vyfotil, Líba může na střeše fotit, jak chce. Jenomže nemá pořádně nabité baterky a tak má za chvíli po focení. Zpočátku jedeme spíše cestou, později však už hlavně necestou. To když betonovou silnici vystřídá příšerná hrbolatá polňačka, po které auto poskakuje jako splašená kobyla. "No, tak jakpak se vám nahoře jede teď?", ptáme se, když nám několikrát zastaví, abychom se rozhlédli a i my zevnitř auta si mohli udělat pár fotek. Ale všichni jsou pořád hrdinové. Prý pohodička. A že proč vůbec zastavujeme, oni už viděli všechno! A tak jen na pár místech pokoukáme na krásné zelené terásky rýžových políček poskládaných do strmých strání okolních kopců i dole pod naší silnicí. Jsou to krásné výhledy, ale to nejlepší teprve přijde.
obrázek Boží výhled od lanovky na rýžové terasy Hungduan
To nejlepší se objevuje hned, jakmile zastavíme na příští vyhlídce na rýžové terasy. Z Banaue sem do oblasti Hapao nám cesta trvala skoro dvě hodiny. Ty terasy pod námi jsou opatřeny jménem Hungduan, jak praví velká cedule připevněná na zeď. A cedule praví také to, že právě tyhle rýžové terasy jsou zapsány do seznamu kulturního dědictví organizace UNESCO. Nedivím se. Výhled dolů do údolí je opravdu boží. Vyhlídka, u které jsme zastavili, slouží zároveň jako základna malé nákladní lanovky pro dopravu potřebných věcí odsud dolů do údolí nebo naopak. Údolí pod námi je celé vyplněné nespočetnými rýžovými terasami, které se vinou od protékající říčky až do vysoko do stoupajících strání. Okolní tropická zeleň byla tady dole v údolí člověkem zlomena a poražena, když je upravena do nespočtu vzájemně se dotýkajících rýžových políček, maličkých i větších, z nichž každé jedno tvoří samostatnou terasu v jiné výši, než jsou terasy a políčka sousední. Je to vskutku nádherný pohled. Těch rozličných teras a terásek jsou tam stovky. Ne stovky! Těch musí být snad tisíce. Ty by snad nikdo ani spočítat nedokázal!
obrázek Úžasné scenérie se střídají jedna za druhou
Když se dostatečně pokocháme a vyfotíme všechno, co jsme vyfotit chtěli, popojedeme nad tímhle údolím ještě o trochu výš. Odtud pak nastoupíme na výšlap. Na výšlap přímo mezi ona políčka, rovnou mezi terasy. A to právě do onoho údolí, do něhož jsme před chvíli o kousek níže hleděli. Nejprve projdeme po široké polní cestě, vystoupáme kousek nahoru k několika domkům. Odtud jdeme dále po vrstevnici po úzkém z části betonovém chodníku a po pravé straně se nám otevírají mezi bujnou vegetací sporé výhledy na rýžová políčka terasy v údolí nepříliš hluboko pod námi. Ale pokud se zeleň trochu rozestoupí, jeden fantastický výhled střídá druhý.
obrázek Na úzkém chodníku je třeba být opatrný, jinak by se člověk snadno mohl octnout v rejži
Druhou polovinu dnešní pěší vycházky už jsme přímo mezi políčky. Procházíme po terasách, po hrázích rýžových polí. Chvíli tu jdeme po kamenech, chvíli máme pod nohama pohodlný betonový chodníček. I tak se ale musíme držet na úzkém prostoru širokém sotva na to, aby se na něm člověk mohl postavit s nohama u sebe. Kdyby se na té hrázi člověk zapotácel a upadl, čeká ho hluboké bahno, ve kterém se rýže pěstuje. A to je napravo i nalevo, jen v nestejné výšce. Na jedné straně je bahno hned, na druhé o několik metrů níž. Hráze kolem teras, po kterých jdeme jsou vysoké různě. V prudších svazích jsou vyšší, jinde nižší, ale vždycky jsou tak důmyslně sestavené, aby všechna políčka měla dostatek vody. Ta musí protékat v uměle vybudovaných potůčcích a skrze všechna políčka tak, aby žádné z nich nebylo na suchu. Takovýhle dokonale vybudovaný vodní systém živící vodou ty tisíce políček je opravdu obdivuhodný. Neskutečná záležitost!
obrázek Sem tam jsou tu taky schody, vlastně jsou skoro všude
Rýžová políčka jsou teď většinou všechna krásně zelená. Jenom ojediněle vidíme husté rýžové semeniště, ze kterého se už vzrostlé sazeničky brzy budou rozsazovat do okolního bahýnka. Na většině políček už je rýže rozsazená a i když je ještě malá, už jí nic nebrání ve zdárném růstu. Místní rýžoví zemědělci už jistě očekávají bohatou budoucí úrodu. Zatím musí jen zajistit, aby všechna políčka měla dostatek vody. Postupujeme mezi rýží stále údolím směrem nahoru. Je-li někde mezi terasami delší úsek do kopce, nebo schodiště vedoucí k hořejším terasám, trochu se zadýchám.
obrázek Sem tam narazíme na prudkou zatáčku
Alespoň pár schodů je skoro všude a leckde mají stupně dost vysoké. Celkově ale stoupáme údolím jen mírně. Protože chodníčky jsou někde jen z kamenů, nebo jsou na některých místech hodně uzoučké a navíc prudce zatáčí, musím se po celou dobu dost soustředit na to, abych někde nešlápl vedle, neuklouzl a nebo neztratil rovnováhu. Po úzkém mostku přejdeme přes říčku, která protéká středem údolí. Ta za dešťů jistě bude dosti divokou horskou bystřinou. Po dalších schodech vystoupáme kousek nahoru a podél betonového zavlažovacího náhonu se přes další a poslední mostek dostáváme až k termálním pramenům.
obrázek Jak se lze i s několika Filipínci poskládat do termální louže
Tyhle termály, k nimž jsme došli, jsou vlastně jen taková větší louže. Nachází se v bezprostředním sousedství říčky, proti jejímuž proudu jsme sem doputovali. Voda v louži je báječně teploučká, někde až horká. Koupačka je to príma. Někteří příliš teplou lázeň řeší namočením ve studené vodě říčky, která jim poslouží k ochlazení rozehřátých těl. Já si ale nechám ochladit jen nohy po kolena. Dál nevlezu. Nějak se mi do ledové vody nechce, i když zas až tak úplně ledová se nezdá. Bazének s teplou lázní je mnohem lepší! Je sice maličký, ale při troše snahy se do něho vejdeme všichni. Po horké koupeli se ještě jednou osvěžíme a Martin nás seznamuje s Filipíncem Elvisem. Jeho jméno má své opodstatnění, ale to poznáme až večer.
obrázek Za tímhle ne tak úplně bezpečně vypadajícím mostem bydlí Martinův kamarád Elvis
Elvis je dlouholetý Martinův kamarád a bude se tady v oblasti Banaue a v okolí o nás starat.
obrázek Rýže, rýže, rýže a balanc, balanc!
S Elvisem pak po zídkách hrází rýžových políček scházíme terasami postupně zase dolů. Jdeme úplně jinými cestičkami, více po druhé straně říčky, a nakonec přijdeme k Elvisovu domku, který mu slouží především jako základna pro turisty toužící procházet rýžovými terasami třeba i několik dnů. Dáme si tu pivo a dostáváme skvělou horkou polévku. V ní je všechno důležité: nudle, vajíčko, cibule a možná nějaká rozmixovaná zelenina. Rýže kupodivu nikoli. Polévka je výborná a moc nám přijde k chuti. A k duhu mi přijde i krátký odpočinek, než se zase pustím na další cestu. Po Elvisově polévce se mi ani nikam nechce, ale je třeba se dostat zpátky k autobusu. Tuším, že ještě přijde spousta schodů do kopce, protože jsme sem k Elvisou domku sešli údolím hodně dolů. Zatím jsem všechno zvládnul. Nikde jsem naštěstí do rýže nezapadl, i když na pár místech se muselo balancovat na opravdu úzké hrázi, kde přitom spodní políčko a rýží a hlavně bahnem bylo až o čtyři metry dole pode mnou. Možná i níž. Jako bych zase slyšel ono "Balanc! Balanc!", i když už nepluju na žádné kánoi, jako včera. Jenže včera bych jen spadl do vody, zatímco tady do bahna. A byl bych v rejži!
Tak vzhůru na další cestu. Do kopce! Okolní políčka a terasy, to je prostě nádhera! Něco tak úžasného se hned tak někde nevidí. V těch terasách a políčkách, v samotné jejich výstavbě a v důmyslném způsobu jejich zavlažování, musí být uloženo spousta práce. Práce, dřiny a potu. A potím se tady i já.
obrázek Jeden z posledních pohledů na terasy Hungduan
Po nedlouhé cestě jakž takž po rovině mezi terasami přicházejí prudké schody nahoru. Poslední ohlednutí za tím jen těžko představitelným stavebním dílem, jakým tyhle více než 2000 let staré terasy nepochybně jsou, a pustím se vzhůru! Ty schody nahoru mi dají dost zabrat. Za chvíli už funím jako přetopený parní kotel a schodů mám plné zuby. Naštěstí ale nejsou příliš dlouhé. Výstup po schodech, i když hodně vláčný, mi nakonec trvá jen pár minut. A teď si můžu oddechnout. Jsem nahoře.
Na zpáteční cestu do Banaue máme jiný jeepney. Ale ani tenhle není takový ten klasicky filipínsky nazdobený či chromovaný a s velkým motorem vpředu. Je bohužel docela obyčejný, stejně jako ten předchozí. Líba opět končí na střeše, jinými slovy v kuřáckém kupé. Tentokrát už nahoře nemá takovou idylku, neboť s postupujícím večerem je přece jenom poněkud chladněji. Já sedím uvnitř na lavici, a ať dělám, co dělám, zavírají se mi oči. Ať se sebevíc snažím, stejně usínám. Jsem rád, že nejsem na střeše. Odtamtud bych určitě brzy spadnul. Zvlášť kdybych tam taky usnul. I přitom pospávání se mi zdá, že cesta nazpátek do Banaue je mnohem delší. Asi opravdu je, protože převážná část cesty vede do kopců. Nebo mi tak aspoň připadá. Možná už vidím kopce úplně všude. A tak nakonec začínám pochybovat, jestli se vracíme stejnou cestou, protože i ta příšerná silnice pod naším jeepney vypadá mnohem hrbolatější a děsivější, než ráno. S vyklepanou zadnicí si říkám, že taková masáž to přece ráno nebyla! "Možná to bude tím autem!", říkám si a lituju ty nahoře na střeše. Ti hrdinové tam teď sedí celou hodinu a půl a tentokrát bez jediné zastávky!

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3