Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Den šestnáctý, pětadvacátého  >>
<<  Vzhůru do vzdáleného El Nida  >>

Ráno u snídaně nás stejně jako včera obtěžovalo hladové žebrající a mňoukající kotě. Po jídle ještě musím nechat na hotelu malý pálivý krokodýlí bobek, abych ho zbytečně nevláčel přes půl Palawanu. Dnes nás totiž čeká dlouhý přejezd až někam na sever tohohle protáhlého ostrova. Máme být připraveni na šest hodin jízdy, a nějakou zastávku na oběd. Všichni jsme k odjezdu v určenou dobu připraveni a tak uvažovaný odjezd v osm hodin se uskuteční přesně na čas. Podle řidiče pojedeme tři hodiny prvních asi 200 kilometrů a pak zbývajících 60 kilometrů ještě další tři hodiny. První půlhodinku však strávíme v dopravní zácpě a teprve když Puerto Princesa a jeho centrum je za námi, mohou se auta trochu rozjet.
obrázek Při krátké zastávce u moře (Villa Leonora Beach)
O cestě tropickým Plawanem mohu napsat jen to samé, co jsem psal včera. Domky, vesničky, rýže, palmy, políčka, banány, buvoli a tak. A ještě temně zelené horské pásmo, táhnoucí se podél naší cesty téměř celým ostrovem. Kus cesty je od nás ve větší vzdálenosti, jindy zase dosti blízko.
Na protažení a malé občerstvení si uděláme zastávku v jakémsi resortu u moře a později, kolem jedenácté, v městečku Roxas. Tady nám Martin ukáže vietnamskou restauraci vhodnou na jídlo, kde si můžeme dát nějaký oběd. Velká část z nás ale hlad nemá a tak se jdeme jen tak projít.
obrázek V městečku Roxas pracují švadlenky přímo na ulici
Je to vlastně asi naše první procházka tak malým filipínským městečkem, kdy ještě není tma nebo nedlouho před setměním, a kdy taky nespěcháme za Martinovýma "lážo plážo" se procházejícíma nohama. I za tu krátkou půlhodinku, kterou tu jsme, je na co se dívat a co fotit. Ať už pouliční ruch, různé stánky a prodejničky, jejich majitele, nebo dívky jdoucí ze školy či pouliční švadlenky a jejich starobylé šicí stroje. Vůbec těch, co pracují přímo na ulici, je tady hodně. Jak říkám, spousta zajímavých věcí. Procházka po městečku Roxas je v každém případě veskrze příjemná.
obrázek Zavřená brána do staré španělské pevnosti Santa Izabel v městečku Taytay
Další a tentokrát trochu delší zastávku máme v městečku Taytay. Název svého městečka tu mají velkými písmeny vyvedený na stráni nejbližšího kopce, podobně jako nad Hollywoodem mají veliký nápis Hollywood. Tohle městečko však vypadá dost maličké, spíše by se mohlo mluvit o vesnici. Vůbec mám tady na Filipínách často problém určit, co je už městečko, a co je ještě vesnice. Vězte tedy, že kdykoli se zmíním o nějakém městečku, mohl by ho někdo jiný nazývat vesnicí a taky to vlastně bude správně. Ale ať už je Taytay městečkem nebo vesnicí, v každém případě tady mají pobřežní pevnost, na kterou se jdeme podívat. Martin tuhle pevnost představuje jménem Casa Rosa, ale přímo na ní, na její bráně, je nápis, který jde vyložit jediným možným způsobem: "PEVNOST SVATÉ IZABELY". A ještě tam je rok 1667. Je to tedy úctyhodně stará a vzhledem ke svému věku i dosti zachovalá stavba! Brána vedoucí dovnitř je ale zavřená. Budeme proto muset chvíli počkat, než se dostaví správce s klíčem. Šel ho vůbec někdo shánět? Snad ano.
obrázek Podivná stavba tam vzadu...
Zatím se rozhlédneme po okolí. Naproti pevnosti, přímo přes travnaté prostranství, které možná někdy bývalo parkem, vidíme několik chatek jakéhosi ubytovacího resortu. Další resort s o něco většími domky stojí nad ním na kopci. Oba však vypadají na to, že v nich žádní turisté nejsou, a možná už dlouho nebyli. Naprostá většina zdejších domků jsou jen nízké rákosové chýše. Vyšší stavby v Taytay jsou dvě. Kostel a pak prapodivná asi třípatrová budova připomínají spíš nějakou věž. Je architektonicky tak podivná, že vypadá, jako by ji postavilo z kostiček malé děcko, které svými ještě ne příliš šikovnými ručkami nedokáže pořádně kostky rovnat na sebe. Pravděpodobně to měl být nějaký netradiční a pro některé turisty přitažlivý hotel, ale budova nyní evidentně chátrá. Pokud to z dálky dobře vidím, vypadá naprosto vybydleně, podobně jako u nás některé domy, v nichž se usídlilo takzvané méně přizpůsobivé obyvatelstvo.
obrázek Rybářské domky v Taytay
Po nízké nábřežní zdi patřící ještě k pevnosti dojdeme až k rybářským domkům. Chudě vypadající chýše zdejších rybářů jsou postaveny ze dřeva a rákosu a z větší části přímo nad vodou, nad mořskou hladinou. Některé části téhle rybářské čtvrti v Taytay mi silně připomínají rybářský slum, který jsme viděli předevčírem v Puerto Princesa. Jenom se mi zdá, že zdejší rybáři mají svoje lodičky přece jen větší a v poněkud lepším stavu. Zajímavé je, že kolem rybářských chýší je mnohem živěji, než v ospale a nudně působící Taytay v okolí pevnosti Santa Izabel.
obrázek Odpadky pevnost sežerou!
Pomalu se k ní vracíme. Pohled na tu pevnost ze strany, na hradby obrácené k moři, už nesvědčí o tom, že pevnost je až tak dobře zachovalá. U pevnostní hradby se na hladině sem a tam pohupuje obrovská kupa odpadků a zdá se, že ta hromada smetí na celou stavbu působí velice agresivně. Asi nebude dlouho trvat, a odpadky a bordel v moři celou tu pevnost odspodu doslova sežerou. Jak vidno, už se do ní na několika místech dokázaly pořádně zakousnout. Fuj!
obrázek Kaple v pevnosti Santa Izabel
Přicházíme teď k bráně pevnosti. Někdo, kdo má klíče, se už dostavil. Brána je otevřená a tak můžeme dovnitř a vystoupat po schodech nahoru. Pevnost zhruba čtvercového půdorysu je v rozích opatřena čtyřmi mohutnými baštami. Nahoře v pevnosti na téměř rovném prostranství stojí uprostřed malá kaplička s neobvyklým oltářem, který je tvořen zánovním dřevěným křížem a několika kusy velkých dřev. Vypadají jako nějaké samorosty, které nejspíš důkladně ohladilo a opracovalo moře, než je vyvrhlo na břeh.
obrázek Bašta pevnosti a výhled na moře s několika ostrůvky na obzoru
Kolem kaple na moře míří docela zachovalá a historicky vypadající a stará pevnostní děla. Stejná byla už dole před bránou. Ale kdoví, nejsou-li to jen nějaké novější repliky. Od zdí, z věžiček, bašt a nebo střílen nahoře v pevnosti, některých polorozbořených, jiných ještě jakž takž stojících, je hezký výhled na moře a na několik ostrovů na obzoru. Ale taky na městečko Taytay i na přístav, který přímo pod pevností začíná svým širokým betonovým molem. A v neposlední řadě vidíme i již zmiňované rybářské domky. Všechno tady máme jako na dlani. Moře v Taytay rozhodně ke koupání není. Vypadá hodně špinavé. Však už jsem se zmínil, že u zdí pevnosti se na hladině drží rovnou celé smetiště.
Než ospalé Taytay opustíme, ještě bych se rád zmínil o jedné věci. Souvisí s tím, o čem jsem se zmiňoval, když jsme do Taytay přijeli. Totiž s tím, že je někdy obtížné poznat, co je město a co vesnice. V případě Taytay je to o to zvláštnější, že tohle místo bývalo po zhruba 200 let hlavním městem celého Palawanu. Přitom třeba předchozí městečko Roxas vypadá jako město každopádně daleko víc. Tohle Taytay je opravdu proti němu vesnice.
Další krátkou zastávku máme na vyhlídce nad zálivem Mpalampaya Sound. Ten "Sound" v názvu zátoky nemá nic společného se zvukem, jak by vás snad mohlo napadnout, ale tohle slovíčko má v angličtině také význam úžiny či průlivu. A do názvu se tohle slůvko dostalo proto, že tenhle záliv je do ostrova Palawan opravdu hluboce zaříznutý a téměř uzavřený úzkým průlivem. Zátoka Mpalampaya Sound, zasahující téměř čtyřicet kilometrů hluboko do Palawanu, je údajně rybářským rájem. Na ryby je to prý nejbohatší místo na celých Filipínách.
Už dávno teď jedeme po prašné silnici, která práší opravdu vydatně, přestože jedeme mnohem pomaleji. A když nás předjede například cisterna, musíme skoro zastavit, protože nějakou chvíli není vidět ani na krok. Miloš si na zastávkách pochvaluje, jak mu po cestě naše autíčko hezky vyhrává Sweety, Metallicu, Queeny, Škorpíky a další známé a věhlasné rockové kapely. Je to pravda něco jiného, než bezpohlavní americký popík, jakým nás na Filipínách krmí prakticky ve všech hospodách. Já bych to nicméně nejraději úplně vypnul. Tady vzadu v autě slyším sice nějaký zvuk, ale rozhodně ne příjemný. Co nebo koho hrajou vůbec nemám šanci rozeznat. Slyším tu nanejvýš nepříjemné chrčení a prskošení reproduktoru, které spíš než nějakou muziku připomíná praskání suchého roští pod stokilovým divočákem. Inu Miloši, užij si tu hudbu alespoň ty. Tady vzadu to není nic jiného, než chrastění a prskání s pár ojedinělými tóny, které se jen výjimečně slijou do nějakého souvislého taktu.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3