Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Večerní bohapustá žranice a ďábelské tance  >>

Teď nás čeká už jen poslední večer a poslední noc. A pak cesta domů. Komu se chce? Mně tedy rozhodně nikoli. Vůbec se na tu dlouhou štreku netěším. Všechno mi to uteklo tak strašně rychle! Ani nevím jak. I když jsem dnes z toho koupání a šnorchlování docela unavený, domů se mi fakt nechce a klidně bych tu ještě zůstal. Líba se vyjadřuje v tom smyslu, že tohle byla ta nejnáročnější dovolená, na jaké jsme byli. Já si to tak úplně nemyslím. Myslím, že některé předchozí byly možná náročnější, ale my byli o pár let mladší a taky jsme asi byli v lepší kondici. Já alespoň určitě. Mně zase naopak připadá, že žádná z těch předchozích cest nám neuběhla tak hrozně rychle. Nicméně tyhle pocity jsou asi hodně relativní. Jsou hodně ovlivněny bezprostředním dojmem, a čas je jistě patřičně zkoriguje.
Pobyt na Filipínách nám tedy už končí. Zůstanou však krásné vzpomínky, fotografie, i deníček, který teď po návratu do "podskalských" chatek s trochou smutku a špetkou nostalgie dopisuju. A vlastně ho už skoro končím, protože jako vždycky se mi cestou domů už nebude chtít moc psát. Ale dokončit to budu muset. Ke každé cestě přece patří i návrat.
Teď je ale před námi ještě poslední večer. Martin pro nás na večer něco chystá. Máme prý s hladem vydržet, nemáme večeřet a jako vstupenku na Martinovu "akci" si máme opatřit velké, to jest litrové, pivo. To uděláme hned a Martin nám ho nechá někde vychladit. V určenou hodinu pak vyrážíme s Martinem do města. Projdeme kousek El Nidem, zabočíme do ulice, která je souběžná s městskou pláží, až dojdeme k domečku společnosti "Arman V."
obrázek Před námi se zjevuje naše dnešní večeře
Tedy té, která nás tu dva dny vozila na loďce po okolních ostrůvcích a plážích. Hned vedle mají naše vychlazené pivo. A už vidíme to překvapení! Před námi se najednou z potemnělé uličky zjevuje celý do zlatova grilovaný čuník!
Je to opravdu překvapivé, neboť něco takového asi nikdo nečekal. Už chápeme, proč jsme neměli večeřet. Velikost tohohle selátka je úctyhodná! A taky je nám naprosto jasné, proč bylo jako vstupenka určeno pivo. Je pro nás a bude se nám k téhle večeři skvěle hodit. Nejdřív ovšem musíme vyfotit, čuníka bez Martina, i čuníka s konečně se usmívajícím Martinem. Až dodnes nám moc úsměvů nerozdával. Že by byl rád, že se nás zítra zbaví? Tak. Ještě poslední fotka a strůjci dnešní grilovačky z "Arman V." můžou začít prasátko porcovat.
Protože jsme na Filipínách, máme i tohohle čuníka po filipínsku. Tedy s kotlem rýže, lžící a vidličkou. Takže ho jíme rukama a maso trháme zubama. Je měkoučké a jde to snadno. Tady je ten čuník udělaný trochu jinak, než u nás doma. Tady ho nejprve předpečou či uvaří a pak teprve grilují, zatímco u nás se při grilování postupně okrajuje. Ten náš způsob je zřejmě lepší a prasátko po česku je chutnější, ale i tady v téhle podobě je to opravdová a zničující žranice. Rýži už po chvíli začnu zcela vynechávat. Stůl, který je tu pro nás prostřený, se nachází před domečkem "Arman V." a prakticky na ulici. Vcelku zajímavé atmosféra netradiční večeře pod hvězdami! S hubami mastnými až za ušima si nemůžeme nevšimnout těch mlsných až závistivých pohledů některých kolemjdoucích, zejména z řad turistů. Vypadá to, že vegetariánů mezi nimi mnoho nebude. Ostatně mezi námi taky není ani jeden. To je evidentní.
Kostičky, kůrčičky, nebo křupky rozdáváme okolo somrujícím pejskům. Zejména Alča se jim jako vždycky snaží přilepšit co možná nejvíc. Tahle psiska okolo nás se dnes přežerou. Určitě. Jako my. Já už nemůžu a začínám hlasitě funět. Je toho akorát dost. Taky nás už pomalu přestávají zásobovat dalším nakrájeným masem. Jistě si i oni sami dali s námi nějaký ten kousek. To celé sele jsme přece my nemohli sežrat! Nakonec však vyprázdníme i ten nejposlednější talíř, na kterém ještě nějaké maso zbývalo. Sice pomalu, ale přece jen všecičko zmizí. To já už ale dávno jen ztěžka oddychuju. Uff!
Jediné, co by se mi teď chtělo, je složit bříško do klidu a jít do postele. Ale noc je to tady poslední a je ještě mladá. Téměř kolektivně zamíříme opět do baru Balay Tubay. Už potřetí. Tam zkrátka hezky hrajou, a bylo nám tam dobře. I dnes tu hraje náš starý známý folkař a dnes je snad ještě míň folkový, než předtím. Klidně a přitom skvěle zahraje lecjaké rockové kousky a s přehledem ze sebe vysype i Nírvánu. Umí! A dnes je v Balay Tubay zase ta předvčerejší kapela. Teprve po chvíli si všimnu, že ten včerejší hubeňour za baskytarou hraje taky v týhle kapele. Předminulý večer jsem ho nějak nezaregistroval. Seděl jsem totiž většinu času zády k jejich malému pódiu a on se taky nejspíš celou dobu schovával za tyčkou od mikrofonu, což u něho vskutku není žádný problém. O moc širší, než ta tyčka, on rozhodně není. I tahle kapela se mi s postupujícím časem zdá být o dost lepší, než předminulý večer.
Dnes je tu taky k našemu překvapení plno. Ty dva večery předtím tu s námi byly nejvýše jeden či dva osamělé páry a dnes je celá hospoda skoro plná. Z party u vedlejšího stolu začnou dvě děvčata tančit. Ale nikdo se k nim nepřidá. Až když to začne vypadat, že si půjdou sednou, nastoupí náš tanečník Martin a postupně vyzve k tanci prakticky všechny ženské z celé hospody.
obrázek V Balay Tubay tančí všechno, co má nohy (tedy i já)
Dokonce se na chviličku přidá i šéfová tohohle bezva lokálu, ale brzy jde zase obsluhovat žíznivé hosty. Zábava se teď dokonale rozjela. K tanci se odhodlá i parta droboučkých až křehkých Filipínek. Jenom já jsem úplně tuhej, podobně jako byla včera Líba. Jsme nějak divně rozfázovaní. Na rozdíl ode mne je ona dneska v pohodě. Objednám druhý drink a vzápětí udělám z nouze cnost. Přidám se k tančícím, abych se trochu probudil. To se vcelku podaří. Ukazuje se však, že na ostrově Pinagbuyutan to dnes nebyla poslední koupačka. Tady se za dvě minuty na parketu koupu taky. Ve vlastním potu. A kapela, když vidí, jak se roztančily i drobounké Filipínky, hraje, jako by ani nepotřebovala odpočinku. Když si pak zakřepčíme na párplovskou "Smoke on the Water", musím si už jít sednout.
obrázek Tanec je mámení ďábelské a já už si musel sednout
Tričko bych mohl začít ždímat a moje čelo je orosenější, než Luďkovo čerstvě přinesené pivo. Asi to bude tím, že je tu plno lidí, silně zakouřeno a to a zvláštní málo větrané vedro rozhání nejvýše několika ventilátorů fungujících pohříchu poněkud sporadicky. Tanec ale splnil svůj účel, kvůli kterému jsem se mu oddal. Přece jenom jsem se probudil. Teď už ale půjdu tančit tak nanejvýš, až začnou hrát Rammsteiny. Ale na ty už nedojde. Naštěstí. Tanec je mámení ďábelské!
Dopíjíme s Líbou pomalu náš drink, a zjišťujeme, že už se blíží půlnoc. Další pití si proto už nedáme a chystáme se k odchodu. Opět tak odcházíme mezi prvními. Většina ostatních tu zůstane myslím do jedné. Jenže to já bych dneska už asi opravdu nevydržel. Jsem nějak příliš vyšnorchlován. A možná i vytančen. Musím už jít spát.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3