Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012
obrázek Krása výhledu nedaleko El Nida v oparu

<<  V ráji na konci světa se tančí  >>

Už se blížíme k cíli dnešní cesty, do El Nida. Jsme už opravdu nedaleko, do cíle zbývají prý asi tři kilometry. Přece ale ještě jednou zastavujeme na jakési vyhlídce. A stojí to zato. Výhled na záliv Jihočínského moře pod námi je úchvatný. Vysoké strmé vápencové skály se tyčí do výšky a všechny ty špičaté ostrůvky široko daleko se ztrácí v mlžném oparu tím víc, čím jsou blíž ke vzdálenému obzoru. Siluety těch blízkých se zase zrcadlí v hladké a klidné mořské hladině. Jsme už skoro na konci Palawanu. Samotný ostrov Palawan je přitom daleko na západním okraji filipínského souostroví, a mně připadá, že jsme přijeli na kraj světa. Vypadá to tu ale nádherně. Skvostně. Dokonce i Luděk, který je velký patriot na svoje Máchovo jezero, pronese památnou větu: "Musím uznat, že je to tady hezčí, než na Mácháči!". Ano. O El Nidu se často píše, že patří k nejhezčím destinacím na Filipínách, a možná nejen na Filipínách. Při pohledu na ty desítky nádherných ostrůvků okolo já s tímhle názorem rozhodně nehodlám polemizovat. Nádhera! Mořský ráj to na pohled!
obrázek Vchod k našim chatkám pod skálou
Pak už jedeme jen několik minut a zastavujeme na okraji El Nida pod vysokou skálou, kde se ubytováváme v příjemných zahradních chatičkách. V každé chatičce jsou dva pokoje a těch je tu celkem dvanáct. Včetně Martina tedy obsazujeme víc než polovinu zdejší ubytovací kapacity. I kdybychom tu nebyli sami, budeme tu mít určitě klid a pohodu. Strávíme tu tři noci, tři poslední naše filipínské noci, a proto si všichni přejeme, aby nám tu bylo příjemně a hezky. Zatím to klape. Hned na začátku nás překvapí tím, že tu mají nejlevnější pivo, co jsme kde na Filipínách měli. Termosky s horkou vodou máme před každým pokojem na stole, za sáček s kávou, pro kterou si můžeme dojít, chtějí pouhých deset pesos. No bezva! Mají tu ve stejné cenové relaci i rum? Jestli ano, tak to by tady téměř čtyřdecková láhev stála míň, než kolik u nás v hospodě stojí jedno štamprle. No uvidíme. Ubytování je ale jinak skromné, takže tu není ani wifi ani klimatizace. Ale taky třeba záchod nemá prkénko, splachuje se z kbelíku, a neteče tady ani teplá voda. Ale za to je tu moc hezké prostředí. Každá chatka má velkou zastřešenou terasu pro příjemné posezení. A náš pokoj s rákosovými či bambusovými stěnami je taky luxusně prostorný. Rozhodně mnohem větší, než v jakých tu ve svých domcích bydlí místní obyvatelé. První dojem je tedy vcelku kladný. A ten vysoký útes přímo nad námi bude navíc dobré vodítko, abychom sem "domů" odkudkoliv z městečka trefili.
obrázek V restauraci u pláže s výhledem na moře
Jakmile jsme všichni ubytovaní, ještě rychle dopít pivo, vzít si plavky, a hned jdeme s Martinem dolů do městečka. Projdeme jen pár set metrů hlavní ulicí a jsme najednou u vody. Martin se nám tady snaží říct pár základních informací, které nám ale stejně dobře mohl říct kdekoli jinde. Jen bychom ho jinde o něco líp slyšeli. Takhle skoro nic nevím, a taky nevím, o co jsem přišel. Stojíme na dlouhé pláži lemující zátoku. Podél pláže na obou stranách soupeří o přízeň turistů hospůdky a bary, které, jak se zdá, rozhodně nemají přeplněno. Je zamračeno, zataženo, a tak místo koupání se jdeme po pláži kousek projít. Protože je zrovna příliv, pláž je teď hodně úzká, hospody jsou blízko, dosahují skoro až k vodě, a tak nám netrvá příliš dlouho, než do jedné z restaurací zapadneme. Má jméno Seaslug's a sejdeme se tu skoro všichni. Někteří už jsme docela hladoví. Objednáváme si proto jídlo. My s Líbou máme chuť na stejčky. Mimochodem dražší, než včerejší krokodýl v Puerto Princesa. Tady přímo u hlavní městské pláže v El Nidu budou ceny asi nejvyšší. Lemtám zatím pomalu pivo, naslouchám šumění příboje a rozhlížím se zátokou po moři lemovaném těmi nádhernými špičatými skalnatými ostrůvky a bělavými útesy. Před námi na moři kotví desítky loděk, většinou docela malých. Všechny mají stejnou konstrukci, a jakou jsme se potkali už na Luzonu na jezeře Taal nebo na Panglau v Alona Beach. Pokud někomu tyhle loďky připomínají brouky na vodě, tak tady asi má tenhle hmyz hnízdo. Je tu boží výhled. Všimnu si, že všichni tu sedíme docela tiše, každý s nás vnímá zdejší atmosféru, vstřebává ji do sebe a nikdo ani nedutá. Hlady to ale nebude. To nás takhle dostala ta zdejší jedinečnost výhledu a nálada téhle hospůdky, kde sedíme sotva pět metrů od dorážejícího, ale nikoli silného, příboje.
obrázek Jedna z postranních ulic El Nida
A všechny nás během té brzké večeře asi napadá, že tohle krásné El Nido, poslední naše destinace na Filipínách před návratem domů, snad bude i ta nejkrásnější a nejsladší tečka na závěr. Je to paráda!
Při návratu z pláže pak procházíme nevelkým městečkem. Ve dvou bočních ulicích vidíme malé domky domorodců prostřídané s krámky a obchůdky, s hospůdkami, bary a restauracemi. A pak poněkud oklikou přicházíme nazpátek do Cliffside Cottages, našeho malého resortu přiléhavého jména, které jasně signalizuje prostředí, v němž se nachází. Tedy domečky pod kolmým vysokým skalním blokem, který se zvedá jen pár kroků za našimi chajdami. Dám si teď sprchu. Klidně studenou. Stejně je vlastně docela teplá. Po sprše si jdu na chvíli lehnout do postele. Mám pocit, že si potřebuju alespoň na pár okamžiků umístit svou bolavou nohu do vodorovné polohy.
Na osmou večer máme Martinem rezervovaný stůl v restauraci s živou hudbou. Martin, který sem nejspíš jezdí docela často, tu má i nějaké přátele, a to i mezi hudbu vyluzujícími umělci. Hospoda krásně a mile znějícího jména Balay Tubay je vskutku zvláštně vyzdobená. Jako bychom tu seděli v domku rybáře, který tu z dlouhé chvíle nastražil sítě na mořské panny. Ale tenhle rybář taky poslouchá muziku, sleduje dění ve světě, a má za kamarády malíře. Hospoda je totiž kromě různých rybářských artefaktů ještě u stropu vyzdobena dlouhou řadou portrétů hvězd hudebního, ale i duchovního nebo politického nebe. A tak tu vedle Boba Marleye či členů Beatles najdete taky papeže Jana Pavla II. a matku Terezu, a nebo amerického prezidenta Obamu či dokonce Billa Gatese. A taky jsem poznal Einsteina. Je pravda, že když se tak rozhlížím ze své ratanové židle od velkého a těžkého dřevěného stolu, mnoho z těch portrétů ani nedokážu identifikovat. Pamatovat si tváře, na to nemám zrovna nadání.
K našemu posezení nám tu opravdu hraje živá hudba. Plnohodnotná elektrická tříkytarová kapela s bicími se v hraní střídá s folkařem, který se sám doprovází na akustickou španělku a dovede zahrát i na foukací harmoniku. Obojí je docela obstojné. Ti první hrajou reggae, bigbít, něco folku, a nebojí se ani rockové muziky. Občas jim sice při některých Beatles sem tam ujede nějaká ta nota, ale folkař, hrající hodně Dylana nebo Baezovou, mě zase příjemně překvapil tím, že velice hezky vystřihl taky Queeny. Ta muzika do téhle hospůdky sedí.
Ti, kteří odpoledne neměli na pláži u příboje pořádné hody, si objednávají večeři tady. My ostatní, co hlad už zase skoro dostáváme, ale zůstáváme jen u drinků. Těšíme se na zítřek, kdy nám začne dvoudenní relax a připíjíme si na tenhle nádherný kout Filipín, kde si připadáme jako někde na konci světa. Pokud ovšem píšu, že s Líbou máme jen drinky, nepočítám Líbě jako jídlo obrovskou ovocnou mísu, kterou tu na posezení smlsne. Opička už zase potřebuje banány.
Zrovna, když hrajou Beatles, se Martin už neudrží, a jde se čtyřmi našimi děvčaty rozjet krátkou taneční show. Skoro mám chuť se přidat, ale při pohledu na svou oteklou nohu zůstanu raději sedět. Sleduju jen taneční rej a několik obličejů, které se objevují venku za okny, aby se podívaly, cože se to uvnitř Balay Tubay děje. Osvícení podivným mihotavým světlem za uprášenými okny vypadají jako přízraky z onoho světa. Počet udivených zvědavců za okny postupně přibývá, ale Martinova taneční show po pár písničkách končí. Kdo zaváhal a nebyl tady v tu správnou chvíli, už nic neuvidí. Potom, někdy kolem jedenácté a mezi prvními, já a Líba platíme a odcházíme do posledního našeho filipínského pelíšku. To mi připomene, že už brzy nám naše dovolená bude končit. Škoda. Nějak rychle to uteklo.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3