Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Když je v Cebu hlad a žízeň  >>

Najednou zapadneme do nějaké temné zašmoulané špeluňky. Téměř kolektivně si dáme pivo. K jídlu tu totiž vůbec nic nemají. Na nějaké restaurace si v téhle královně měst prý moc nepotrpí a moc jich tu tím pádem ani není. U piva se rozdělujeme podle zájmu na zakončení večera na tři party. Ta první skupina už chce dnešní večer skončit a tak se záhy vrací nejkratší cestou na hotel. Je to jen přes dvě nároží. Jde s nimi i Hanka, která už zítra odlétá domů. Vidíme se s ní tedy naposled. Mezi námi působila sice tak trochu samotářsky ale protože s námi už pokračovat nebude, loučíme se s ní: "Tak ahoj!". Líba a Alča s Ivou zatouží po nějaké masáži. Martin prý ví o místě, kde dávají thajské masáže za pouhých 120 pesos. No nekupte to! A tak zmíněná dámská část výpravy společně s Martinem vytvářejí druhou masážnickou partu a odeberou se někam... Někam! Někam prostě šli. No a co třetí parta, do níž patřím já, Miloš s Radkou, Luděk a Karel? My máme hlad! Jdeme hledat něco k snědku! Na hlavní ulici nedaleko našeho hotelu pak najdeme jedno takové jakž takž přijatelné rychloobčerstvení. Jmenuje se "U kohouta". Dlouho se nemůžu rozhodnout co si mám dát, až si nakonec, když jsem u kohouta, vyberu kuře. A udělal jsem dobře. Je se žampiónovou omáčkou a s rýží a opravdu mi chutná. A k tomu se za 60 pesos s Milošem podělíme o litrovou láhev pivka. To už ale bohužel zdaleka tak dobré není.
Přesto vcelku spokojení a najedení teď už definitivně zamíříme na hotel. Ploužíme se docela líně setmělým městem. Kličkujeme po přeplněných chodnících podél nekonečné šňůry spěchajících aut, mezi kterými naleznete taky motorky, jeepney, taxíky i různě velké náklaďáky, které se nepřetržitě valí ulicemi sem a zase tam. Odevšad a všude. Naštěstí to na hotel nemáme daleko.
U recepce se ještě domlouvám s Radkou a Milošem, že bychom si mohli zajít do zdejšího baru na rumíček. Bar je jen o patro níž, než náš pokoj. Napíšu tedy na dveře pro Líbu vzkaz, že kdyby se mi vrátila, tak mě najde v báru, kde houstne dým, a šupajdím o patro níž. Záhy však zjistím, že tady žádný dým nehoustne. Jednak je tu úplně prázdno a jednak se tu nekouří. Což ale neznamená, že bychom si rumíček nemohli dát. Na naši objednávku reaguje obsluha poněkud překvapeně. Tři plechovky s kolou nám donesou, rum taky asi mají, ale začnou na něj shánět tři stejné sklenky. Marně. Nepovedlo se. Radka nakonec dostane sklenku úplně jinou. Ale to ještě netušíme, že tohle je teprve začátek celé večerní šou! Když s Milošem rum dopijeme a svou objednávku rumu zopakujeme, naše sklenky nám seberou a aniž nám je jakkoli umyjí, či alespoň opláchnou, jednoduše do nich nalejou za barem další rum. A když nám je přinesou zpátky ke stolu, jen Bůh a vševědoucí Jezulátko ví, jestli máme každý tu svou. Ale co? Přinejhorším si s Milošem skřížíme naši jedovatou slinu. A tak pocucávám svůj druhý rumík a pomalu a škodolibě se začínám těšit na situaci, až za mnou přijde ještě Líba a bude chtít taky rumíček. Jsem zvědav, jak to dopadne.
No, netrvá to dlouho a Líba je tu. A rumík si pochopitelně chce dát taky. Obsluhující Filipínka má ale neuvěřitelné štěstí, že Radka právě svůj rum dopila. Může jí tedy sebrat sklenku, nalít do ní další dávku rumového moku, a přinést ji zpátky na stůl. Pochopitelně proč by sklenku myla, když ji nese ke stejnému stolu? A na náš stůl, asi proto, že Líba přišla za námi později a rum si nezaslouží, postaví sklenici s rumem před Radku. Miloš pro ní okamžitě natáhne svou dlouhou ruku a okatě a nápadně přemístí sklenici před Líbu, zatímco já se nějakou chvíli nezmůžu ani to, abych významně povytáhl obočí. Obsluhující špindíra jen vykulí oči a zaculí se jako Měsíc týden před úplňkem. Já bych se tedy na jejím místě asi hodně začervenal a pak se několik hodin tiše styděl v koutě.
Jak že se to tady jmenuje? Cebu Bussines Hotel? Přejmenoval bych to jinak. Mělo by se jmenovat "U špindíry". A pokud můžu radit, anglicky by to mohlo být třeba "Slattern's Hotel". Soudě podle jména, neměl by tohle být hotel v centru pro byznysmeny a obchodníky? No, to už asi dávno není, co býval. Každý byznysmen, který tady zažil takovouhle podobnou obsluhu, když tu se svými partnery zapíjel uzavření vzájemné obchodní smlouvy, sem už jistě podruhé nepřišel a tomuhle hotelu se jistě začal širokým obloukem vyhýbat. Ale co? Pro turisty to je asi pořád dobré. Vždyť to jsou jen nějací Evropani! A voda je drahá, tak jaképak zbytečné mytí, že?
Asi jen málokdo by věřil, jaký to může být zážitek, zajít si v Cebu City v hotelu na rum, že? Po tomhle vskutku zajímavém šláftruňku s dojemně spořivou obsluhou už jdeme raději rychle spát. Hodina, kdy budeme zítra vstávat, je opravdu krutá. Na spánek se už těší i úspěšně zmasírovaná Líba. Masáž prý "dobrý". Jako když se zeptáte dětí, jak bylo ve škole. Ale bude se jí po masáži spát určitě dobře. Mně zase po tom rumíku.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3