Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Magellan, Cebu a filipínské křesťanství  >>

Přesunujeme se nejprve mikrobusem. Projedeme ostrovem Panglao, potom přes most na Bohol a to už jsme vlastně v Tagbilaranu. Jenomže tentokrát nemíříme na letiště, ale do přístavu. Tady nás čeká nalodění na plavidlo, které nás doveze na ostrov Cebu do města Cebu City. Loď je to rychlá a plavba vcelku nudná. Patří společnosti SuperCat a tahle "superkočka" nás za necelé dvě hodiny vyklopí v Cebu City vzdáleném něco přes sto kilometrů. Čas strávený na cestě lodí využiju nejen k opětovnému krátkému zdřímnutí, ale především k popisování zatím prázdných listů mého poznámkového notýsku. Na to je právě tady výborná příležitost.
Cebu City a ostrov Cebu nás přivítají tím, že když vplouváme do přístavu, vidíme za oknem část jakéhosi vraku lodi, jak tu bezmocně vypíná svou příď nahoru k nebi, jako kdyby šlo o prosbu o pomoc. Naše "superkočka" ale naštěstí vrak není. Ke břehu přirazíme bez potíží a vylodění je rychlé.
obrázek Ulice Cebu City u našeho hotelu
Následuje cesta dvěma mikrobusy do hotelu uprostřed města. Je to veliká několikaposchoďová nárožní budova a jmenuje se příznačně: Cebu Bussines Hotel. Teď rychle vybalit jen to nejnutnější a honem dolů do haly za Martinem. Cebu City na nás čeká a času na něho máme málo.
S Martinovýma dlouhýma nohama mi procházka připadá tak trochu jako zběsilý úprk městem před valící se tsunami. Nevíte proč mi tsunami tak často vytanou na mysli? No nic. Martin nás zkrátka nešetří, i když on si jde pořád to svoje "pohodové lážo plážo". Není to poprvé, co mám s tímhle Martinovým "pohodovým" tempem potíže. Stačí se jen jednou někde zastavit, abych třeba něco vyfotil, a ocitám se v tu chvíli beznadějně na konci naší skupinky.
obrázek Dřevěné domy hned vedle hlavní ulice, i to patří k "perle" filipínských ostrovů
A když se zastavím o kus dál znovu, mám obavu, aby mi všichni naši nezmizeli někde v davu nebo za nejbližším rohem. A tak za ostatními většinou jen tak vlaju jako ten nejposlednější praporek na samém konci vlajkoslávy.
Filipínci tohle svoje Cebu City s pýchou nazývají "Královnou jižních měst", údajně prý pro jeho krásu a neopakovatelnou atmosféru. Má-li však být město Cebu City perlou filipínských ostrovů, je to každopádně perla spíš černá nebo matná. A rozhodně ničím neoslňující. Alespoň na nás Cebu City určitě nepůsobí nijak příjemně ani přívětivě. Na první pohled tohle město vypadá jako naprosto šílená špinavá díra, o které by se dala říct spousta dalších vesměs nelichotivých přívlastků. Rozhodně to však není díra ospalá. Tolik lidí, vozidel všeho druhu a patřičného rámusu se v ulicích hned tak nevidí. Při přecházení křižovatky se mezi námi motají auta a motorky, my se zase pleteme mezi ně. Často na sebe musíme na druhé straně počkat, protože všichni najednou se přes ulici prostě nedostaneme. A kdyby tu nefungovaly semafory, asi by se přes ulici nedostal vůbec nikdo. Neustále tu kličkovat mezi všemi lidmi, auty i motorkami není fakt nic jednoduchého. Musíme být docela ve střehu, abychom tady nepřišli k nějakému úrazu. A to nám přitom zezadu ještě občas přišlápnou sandál žebrající děcka, nebo se nám pod nohy připlete natažená ruka úpící žebravé stařenky.
Milionové a možná i dvoumilionové Cebu City je druhé nejvýznamnější a největší filipínské město a je taky nejstarším městem, které Španělé na Filipínách založili. Už jsem se kdesi na začátku svého povídání zmínil, že Filipíny objevil mořeplavec Ferdinand Magellan. Jen pro pořádek bych měl uvést, že tohle jméno můžete také často vidět napsané jako Magalhaes a nebo i Magallanes. Je to pořád tentýž Ferdinand, Fernao či Fernando, jenom napsaný v různých jazyzích. Já používám latinské jméno, ta zbylá dvě jsou portugalsky a španělsky. Právě u břehů ostrova Cebu, tady někde u Cebu City, Magellan přistál. I když je pravda, že ještě předtím přistál u mnohem menšího filipínského ostrova Homonhon na východ odtud. Filipíny, které tak Magellan objevil, bylo taky to poslední, co objevit mohl. Tohle přistání mělo pro Magellanovu výpravu zcela fatální důsledky. Vládce Cebu jménem Humabon se s Magellanem rychle spřátelil a přijal ho s náležitými poctami a s respektem. Poté Magellana požádal, aby mu pomohl porazit jeho dávného nepřítele a strašlivého válečníka vládnoucího na sousedním menším ostrůvku Mactan. Magellan v tom viděl možnost presentovat tady svou neporazitelnost a nechal se proto snadno přesvědčit. V nastalé bitvě, do které vyslal netakticky jen několik málo svých nejobávanějších hrdlořezů, ovšem zcela podcenil možnosti a důvtip obávaného náčelníka Lapu-Lapu a jeho armády z ostrova Mactan. Zpočátku to sice díky síle španělských zbraní vypadalo na naprosté zmasakrování mactanských bojovníků, ale vše se obrátilo v okamžiku, kdy oni postřehli, že Španělé jsou nezranitelní jen na místech, kde jim příslušnou část těla kryje nějaké brnění. Mactanští pak začali útočit na nohy Španělů, kteří od toho okamžiku byli rychle zahnáni na ústup. Mnoho jich bylo zraněno a i sám Magellan později svým zraněním podlehl. Tak. Tolik o Magellanovi a jeho poslední bitvě, která pro jeho protivníka Lapu-Lapu znamenala, že se dostal mezi těch několik málo filipínských národních hrdinů.
obrázek Kaple s Magellanovým křížem
A král Humabon, když poznal, že Španělé nejsou nezranitelní? Pozval asi tři desítky těch nejvýznamnějších na hostinu, při které je zrádně nechal pozabíjet. A ti ostatní pak raději zvedli kotvy a prchli.
obrázek Replika původního Magellanova kříže
Nejprve se při úprku městem Cebu City zastavíme před radnicí u Magellanova kříže. Je to prý replika kříže, který tu vztyčil sám Magellan. Taky se tvrdí, že ho tu vztyčil na památku toho, že na tomhle místě cebuský král Humabon přijal křesťanství a nechal se pokřít i se svou ženou, se svými syny a s dalšími asi osmi sty poddanými. Okolo této repliky byla později postavena kaple a Magellanův kříž je tak dnes jedním z nejdůležitějších symbolů křesťanství na Filipínách. Martin nám tu řekne několik zajímavostí z historie, z nich většinu jsem už nějak sepsal. Ve fotografování mi tu zoufale překáží nějaký mladý asijský pár. Celou dobu se tu střídají ve focení.
obrázek Vyfotit Magellanův kříž bez týhle baby se nedalo
Fotí ona jeho. Desetkrát. Pak on ji, taky desetkrát. A pro jistotu ještě znovu. Znovu desetkrát. Popojdou dva metry a nacvakají dalších dvacet fotek. Vyjdou ven a fotí. Vlezou dovnitř ke kříži a zase fotí. A stavějí se přitom všude zrovna mně do cesty a tam, kde bych udělal rád nějakou fotku taky já.
obrázek Bazilika Santo Niňo
Za pár okamžiků pak dojdeme od kapličky Magellanova kříže ke kostelu Santo Niňo, jinak též bazilice Svatého Jezulátka. Hned v sousedství starého kamenného kostela, jehož současná podoba pochází z první třetiny 18. století, je oplocené obrovské prostranství. Něco jako náměstí. Ale při bližším pohledu zjišťuju, že je to venkovní svatostánek, neboť ta vysoká stavba vzadu nebude nic jiného, než obrovský oltář! No, do tohohle svatostánku se tedy vejde hodně věřících, to mi věřte! Obracím však svou pozornost zpátky k historické kamenné stavbě.
obrázek Hlavní oltář v bazilice Santo Niňo
Uvnitř právě probíhá mše, ale soška Svatého Jezulátka z Cebu, jedna z nejstarších a nejváženějších křesťanských památek na celých Filipínách, není umístěna na hlavním oltáři, ale v jedné z bočních chrámových lodí. Interiér kostela je vskutku krásný a zážitek z návštěvy kostela s množstvím modlících se Filipínců je veskrze silný. Tu atmosféru nedokážu asi žádnými slovy náležitě popsat a raději se o to ani nebudu pokoušet. Jezulátko z Cebu si můžeme taky prohlédnout, i když i před ním stojíme uprostřed davu lidí. Všichni se tu v zástupech modlí a klanějí ke svému Jezulátku, k nevelké sošce s korunou na hlavě a bohatě zlatem zdobeným purpurovým pláštěm. Lidí je jich tady mnohem víc, než na právě probíhající mši. O to podivnější je pak venku náraz na světskou realitu, když přímo před vchodem potkám prodavačku,
obrázek Svaté Jezulátko z Cebu
se kterou mává ze strany na stranu obrovský balík nafukovacích balónků a hraček. Naprosto šílené tvary a zběsilé barvy, které svázané poponáší před kostelem z jednoho místa na druhé, mi k duchovnímu poslání a starobylosti kostela nějak napasují. Snad ještě tak o nějaké pouti. Ale pouť je vlastně původně taky církevní slavnost. Pouť jako slavnost, to mají v každé obci tehdy, když podle liturgického kalendáře má svátek patron místního kostela. A pouť ve významu putování? To původně bývala právě cesta někam na takovouhle slavnost.
Filipínci prý taky dobře znají naše Pražské Jezulátko a někdy ho považují za jakési dvojče svého Jezulátka z Cebu. A myslím, že o Pražském Jezulátku i o tom svém z Cebu vědí mnozí Filipínci víc, než my Češi u nás doma. Pražské Jezulátko pochází původem ze španělské Sevilly a váže se k němu dlouhá křesťanská pověst popisující způsob, jakým vzniklo. Pražskému karmelitánskému klášteru na Malé Straně ho mnohem později věnovala šlechtična Polyxena z rodu Lobkowitzů, když předtím Lobkowitzové vlastnili tohle Jezulátko po dlouhá léta jako svůj rodový poklad. Jezulátko z Cebu pak má historii trochu prostší. Magellan věnoval sošku malého Ježíška královně Cebu jako poděkování či odměnu za to, že ona spolu s celou rodinou přijala katolickou víru a nechala se pokřtít. Možná proto, že domorodé obyvatelstvo začalo na Filipínách s přijetím křesťanství tak záhy, už v roce 1521, je křesťanská víra na Filipínách tak hluboce zakořeněná a pevně se uprostřed okolních muslimských a buddhistických zemí své víry drží. Jen na jihu Filipín, převážně na ostrově Mindanao, se nachází výrazně početnější muslimská komunita. Již jsem se zmiňoval, že právě kvůli jejich separatistickým tendencím není ostrov Mindanao pro nás turisty příliš bezpečným místem.
obrázek Večerní obrázek parku před Metropolitní katedrálou
Naše procházka pak pokračuje takovou parkovou pěší zónou Cebu City. Martin nám říká, že tím jsme vlastně prošli všechny městské parky, které tu mají. No, v tom případě tu tedy moc zeleně nemají. A je pravda, že jsem cestou po Cebu City taky vlastně nikde nic zeleného neviděl, kromě malého kousku oploceného trávníku mezi kaplí Magellanova kříže a městskou radnicí. Martin ale samozřejmě přehání. Několik maličkých parčíků s pár stromy se tu jistě ještě najde. Ani tenhle park ale není nijak rozlehlý.
obrázek Interiér Metropolitní katedrály v Cebu
Po pár krocích jsme z něho venku a ocitáme se, už téměř za tmy, na dláždění před Metropolitní katedrálou. Nechceme tady zůstat nijak dlouho a bohužel i tady se uvnitř katedrály právě odehrává mše. Proto naše nahlédnutí do interiéru katedrály je velice rychlé a krátké. Přesto venku zatím na Cebu City padne tma úplná a tmoucí. Soumrak se tady mění v temnotu jaksi dost nečekaně a děsivě rychle. Asi by se dalo říct, že až zákeřně. A tak zase pěkně, jako pestrobarevné vlající praporky, následujeme Martina uličkami cebuské metropole k hotelu a odtamtud ještě vedlejší ulicí o kousek dál. Kdoví, kudy a jakými temnými uličkami jsme se od Metropolitní katedrály k hotelu vraceli. To ví pravděpodobně jen Martin a možná ještě Svaté cebuské Jezulátko.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3