Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Den šestý, patnáctého  >>
<<  Batad, automobilům nepřístupno  >>

obrázek Výhled na rýžová pole, kde vody je a musí být spousta
Ráno po snídani jdeme zakoupit několik pohledů, které chceme poslat domů našim blízkým a kamarádům. A taky jsme se rozhodli, že je třeba nahradit rum, který jsem nám rozbil. Najít obchůdek, kde prodávají takový náhradní rum, je snadné. Cena pětatřiceti pesos, kterou tu za lahvičku chtějí, je neuvěřitelná! Vždyť je to asi patnáct korun. Rum je tu levnější než pivo! Pokud milujete rum, přestěhujte se na Filipíny. Pro milovníky rumu jsou Filipíny zemí zaslíbenou!
Na dnešní cestu nás veze ten samý červený jeepney, jakým jsme se včera vraceli z rýžových teras Hungduan. Jediným nezmarem, který se i po včerejšku rozhodl dnes cestovat na střeše, zůstal Luděk. Dnešní jízda je o dost delší, než ta včerejší. A jestli jsem si včera do notýsku poznamenal, že jedeme cestou necestou, dnes už to bylo krom prvních pár kilometrů víceméně po Banaue opravdu pouze to druhé. Chvílemi to dokonce vypadá, že náš jeepney poskakuje uprostřed koryta nějakého potoka.
obrázek V takovém orlím hnízdě bych já asi bydlet nechtěl
obrázek Odvážná Líba nad propastí a rýžovými terasami
Párkrát někde zastavujeme na vyhlídkách, samozřejmě opět na terasy a rýžová políčka. Luděk si přitom moc pochvaluje jízdu na střeše a nedá na ní dopustit. Líbí se mu i svěží horský vzduch a skvělý výhled, jaký tam nahoře na střeše našeho jeepney má.
Jednu ze zastávek máme taky u neuvěřitelného "orlího hnízda", u malé chaloupky, kterou tady postavili vedle silnice vysoko nad propastí. Hluboce do hor zaříznuté údolí je v dolní části zastavěno fantasticky poskládanými rýžovými políčky. Tady ještě všechna rýže neroste.
obrázek Rozesazování rýžových rostlinek
Několik domorodců tam dole pracuje na tom, aby nově vyklíčené rostlinky rostlinky rýže ze semeniště řídce rozsadili do okolních políček. Uvnitř domku je hospůdka či spíše malý krámek. Ze strany ta dřevěná a zčásti plechem pobitá chajda vypadá podepřená jen jedním trámem,
obrázek Dřevěná soška rýžového bůžka Bulula
který hrozí, že při prvním neopatrném doteku pošle nekompromisně celý domek dolů do propasti. Moje váha nedovoluje ani posadit se na lavičku, která je postavená podobně na propastí. A tak na ní vyfotografuju jenom Líbu, která věří stavitelům filipínských laviček natolik, že se odváží si sem sednout. Je to trochu odvážně vyhlížející posezení. Ale stejně tak asi vyžaduje notnou dávku odvahy bydlet a nebo prodávat občerstvení v onom domečku nad propastí. Ve skále za silnicí pak vidíme malého dřevěného bůžka. Nedozvím se jeho jméno, ale navzdory filipínskému ortodoxnímu křesťanství si zdejší obyvatelé hor, převážně z kmene Ifugao, stále udržují ve svém vědomí tuhle modlu jako posvátného bůžka ochraňujího jejich rýžová pole i rýži a její úrodu. Jméno tohohle bůžka zjistím až zadlouho doma, až při zpracování svého deníčku. Tomuhle bůžkovi říkají Bulul. Nějaké tyhle bůžky různého provedení, malé i větší, si je tady možné koupit jako suvenýry ve zdejším krámku.
Zjišťujeme taky, že v noci asi pršelo. Místy je docela mokro a někde se vyhýbáme velikým kalužím. Jedeme stále výš a výš do hor. Skončíme někde ve výšce asi 1350 metrů nad mořem, přičemž poslední úsek cesty mi už připadal jako jízda po volném neupraveném a jen velkými koly aut uhňahňaném terénu.
obrázek Nádherné panoráma Filipínských Kordiller
V sedle mezi dvěma horskými údolími vystupujeme. Martin ukazuje dolů na druhou stranu, než odkud jsme přijeli. Tam dole, hluboko v údolí, ale pořád ještě ne na jeho dně, vidíme malou vesničku.
obrázek Nejhořejší část vesnice Batad, hodně přiblížená zoomem
"To je Batad", praví Martin, a dodá: "Tam dolů teď půjdeme a budeme tam taky jednu noc přenocovat!". "No nazdar!", říkám v duchu. To je teda nářez! Na nocleh mimo Banaue jsme připravení, copak o to. Ale celou tu hrůznou cestu z kopce dolů, kterou tam asi klidně dojdu, budu muset nazítří zase absolvovat zpátky! Dolů, a tím pádem ani nahoru, už žádná auta nejezdí. Silnice, ba ani žádná širší cesta, do Batadu nevede. Automobilům nepřístupno! Mám z té zpáteční cesty strach.
obrázek Nevím, je-li ten strom přeslička či plavuně, ale u Batadu roste budoucí uhlí
Nedovedu si představit, jak celou tu hloubku zítra zase vystoupám nahoru. Líba mi radí, ať to teď zbytečně neřeším. Zítra je zítra a dnes je dnes. Má pravdu. Obavy tedy nechám na zítra. Teď jdeme dolů. Dolů do Batadu.
Cesta, která dolů vede, se zdá být čím dál tím prudší. Zpočátku, nějakých prvních pár desítek metrů, je ještě relativně široká. Pak mineme nějaký velikánský bagr. Ten má zřejmě tuhle širokou, ale kamenitou a nepříjemnou cestu, na svědomí. Tenhle bagr tady zřejmě původní nepříliš širokou cestičku rozšiřuje a postupně se zakusuje do údolí stále hloub a hloub. Za bagrem se totiž už klikatí jen úzká stezka pro pěší. Kolem cestičky se rozkládá hustá zelená a neproniknutelná džungle, v níž mě zaujmou nějaké vysoké rostliny podobné kapradinám. Nebo spíš přesličkám či plavuním? Nevím. V tomhle opravdu odborník nejsem. Několik si těch přesliček vyfotím a s myšlenkou, že tu asi roste budoucí uhlí, a že z batadského údolí může být za nějakých pár miliónů let třeba uhelná pánev, pokračuju v sestupu. Batad je občas mezi zelení na dohled, ale přesto se nezdá, že bych se k němu nějak moc rychle přibližoval.
obrázek Nad Batadem je kousek chodníku z betonu
Na několika místech se docela obyčejná vyšlapaná cestička změní v betonový chodník zhruba stejné šíře, zejména když už se dostaneme níž a blíž k Batadu. Dolů mi to celkem šlape. Jen jednou klopýtnu a natáhnu se po svahu jak široký tak dlouhý. Foťák zachraňuji tím, že pod sebe dám lokty bez ohledu na následky. Naštěstí za kamenem, o který jsem klopýtl, už žádné další šutráky nebyly, a tak jsem nic nerozbil.
obrázek Tahle horská políčka jsou neuvěřitelná!
Můj pád možná vypadal hrůzostrašně, ale upadl jsem do měkkého a tak dokonce nemám ani nic odřeného. Naštěstí. Nemám tak šrámy nejen na foťáku, ale ani na těle, ani na duši. Za pár minut na tuhle příhodu zapomenu, a tak tak si na ní vzpomenu dole v Batadu, když si doplňuju svoje zápisky.
Krátce po poledni dorazíme dolů do vesnice, když jsme před tím minuli několik malých uzoučkých rýžových políček postavených na neuvěřitelně prudkých svazích kolem malého potůčku. Jak probůh takhle v horách může někdo zemědělčit, když sem nic nelze dopravit jinak, než pěšky? V Batadu nejprve procházíme po jakémsi výběžku svažujícího se kopce. Přestože jsme už sešli hluboko dolů, střed vesnice Batad vidíme mezi políčky kdesi hluboko pod námi. Ještě nahoře na svahu s rýžovými políčky se ubytováváme v jednoduše zbudovaném hotýlku Simon's. Na terase si dám zasloužené pivko a zahledím se dolů. Je to neuvěřitelná krajina! Pod terasou hotelu Simon's zeje obrovitá díra. Hluboké údolí je dole pode mnou vyplněno snad tisíci rýžových teras a políček. Uprostřed nich je centrum vesničky Batad tvořené nevelkým prostranstvím s kostelíkem, které je obklopeno několika domky a chýšemi zdejších obyvatel. A okolo terasy všude, kam se člověk podívá. Úžasné! Táhnou se do vysoko do svahů, ale i na druhou stranu směrem dolů do údolí. Tam vzadu však hloubka údolí ještě nekončí. Před protějšími svahy je ještě jakási hrana, za níž se batadské údolí ještě mnohem strměji svažuje kamsi dolů, kde můžeme tušit, nikoli však vidět, protékající bystřinu. A všude kolem se tyčí zelené a zdánlivě neproniknutelné horské hřbety.
obrázek Neskutečný výhled z Batadu na jeho centrum, které je ještě hluboko a hluboko pod námi
Po nedlouhé chvilce odpočinku a malém občerstvení z vlastních zásob si ještě u hotelového personálu objednáváme jídlo na večer, abychom ho měli už připravené, jakmile se vrátíme z odpolední vycházky.
obrázek Náš hotel a terasa u něho, naštěstí nebahnitá a nerýžová
Pak už nám Martin z hotelové terasy ukazuje naši další cestu. Cestu zase dolů. DOLŮ!?! Kudy, to odtud zatím není vidět. Ale projdeme prý tam dole středem vesničky, zastavíme na tam na tom malém hřbetu na protější straně. Zdatnější jedinci tam mohou sestoupit dále k vodopádu, ostatní půjdou kratší cestou nahoru přes terasy zpátky na základnu Simon's. No. Mám se na co těšit! I přesto, že určitě budu patřit mezi ty "ostatní", je na čase abych někde v sobě začal hledat alespoň trochu sportovního ducha! Nějak ho ale nemůžu najít. Asi se ve mně schoval do toho nejzazšího koutku mé nebohé duše. Terén na chození, takhle strmé cesty dolů a nahoru se stovkami schodů, je pro mne opravdu hrozný.
obrázek Občas musíme projít někomu přes dvorek
Ale na druhou stranu je tady nádherně. Něco takového se opravdu jen tak někde nevidí. Už asi podruhé musím říct: "Úžasné!". A možná to řeknu ještě mockrát. Vypadá to tady ještě mnohem působivěji, než terasy Hungduan, na kterých jsme byli včera. Málo platné, je to prostě tak. Jsme tu mnohem výš, uprostřed hor, a rýžových políček je tady v Batadu snad ještě několikanásobně víc!
Přesně ve 13:00 vycházíme. Jdeme všichni za sebou. Jinak to nejde. Cestičky ve stráni, schody, i hráze mezi políčky, po kterých jdeme, jsou natolik úzké, že se předbíhat ani vyhýbat nedá.
obrázek Sestup je v některých místech dosti náročný
A když, tak jen velmi opatrně. Jdeme pořád dolů. Schody. Někomu přecházíme přes dvorek. Znovu schody. Neopírej se o plot! Cestička, zase schody, sem tam políčka a rýže. Schody. Elvis nám ukazuje zblízka vážku, kterou chytil. Schody, vysokánská zeď, schody, schody a pode mnou rýže. Dolů! Tyhle schody jsou vytesané jen do hlíny. A ochozené skoro dokulata. Tady kdyby sprchlo, je z toho klouzačka. Šílený sešup! A zase schody, terasy a rýže. Pro změnu vysokánské schody. Sotva na ně vylezu! Kudy vede další cesta? Skrze ten domek? A další schody! Kolik jich už bylo?
obrázek Některé pohledy opravdu stojí za to plahočení
Nikdo je nepočítá. Ani by to nešlo. Pod námi je teď mnoho úzkých políček, vysoká hráz a pod ní hluboké bahnité rýžové políčko. Vypadá hlubší, než širší. A zase schody a schody. Další stavení. Maličké. Asi jen bouda na nářadí. A rýže a schody. Jdeme dál a dál. Některé pohledy na políčka a okolní hory, když se můžeme rozhlédnout, jsou ale neskutečné a fantastické.
obrázek Cestičky a schody jsou místy docela zajímavé, že?
Rozhodně to stojí za to plahočení po schodech a stráních. Postupně se teď naše cesta napřimuje, políčka se zvětšují a rozšiřují. Už nescházíme z tak prudké stráně. Schodů ale moc neubývá. Jen vedou tu nahoru na zeď, a o kousek dál zase dolů na jinou hráz. V některých místech schody tvoří jen několik podlouhlých kamenů trčících ze zdi hráze. Po těch se ani nedá normálně jít. Spíš se po nich lze jen tak pomalu posunovat. Hodně mi to připomíná incké terasy a incké schody na úplně opačném konci Zeměkoule.
obrázek Terasy dole pod námi vypadají nekonečné
Terasy a ta políčka dole vypadají nekonečná. Všude je tady třeba být velice opatrný. Na každý krok. Cestička po hrázích políček je uzounká. Chvílemi sice betonová, ale jindy jen hliněná nebo kamenitá. Sestup dolů je proto na mnoha místech doslova krkolomný. Obávám se, abych tu někde nespadl. Stačí jen jednou špatně šlápnout, a letím dolů. Buď dolů po chodníku a kamenech a nebo do rýžového bahna. Někde dokonce stačí, aby kdokoli udělal jediný chybný krok, a poletíme dolů všichni, kteří jsme pod ním. No, ale podařilo se! Konečně jsme dole. I tady je třeba být obezřetný. Dlouhý kus cesty směrem ke středu vesnice jdeme jen po úzké hliněné hrázi. Teď ještě půjdeme kousek po trošku širším pohodlném betonovém chodníčku a budeme uprostřed vesničky, uprostřed Batadu. Konečně dole!
obrázek Hlavně abych nezakopl třeba o vlastní nohu!
Ale to, že jsme dole, to mi tu nějak nesedí a svrbí mě u psaní tužka. A doma i klávesnice mého počítače, když to píšu. I uprostřed Batadu, uprostřed vesnice, pořád můžeme hledět ještě někam jinam dolů. A to další dolů je pěkně daleko. I dole pod námi ještě jsou desítky či stovky dalších zdí, hrází, teras a políček. Na vzdálené hraně svahu tušíme další propast. Někde tam přece musí téct potok, když je tady nějaký vodopád. A další domky, občas tu je také k vidění nějaká palma. Je to vskutku skvostné údolí, a není divu, že rýžové terasy v Batadu jsou také pod ochranou organizace UNESCO. A přestože už mám dnes nohy docela oťapané a děsím se cesty nahoru k hotýlku, jsem docela rád, že sem nejezdí a ani nemohou jezdit auta. Zaplaťpánbůh! Pěšky tu alespoň člověk tahle úchvatná políčka, terásky i vesničku zažije pěkně na vlastní ťapky.
obrázek Vedle oplechovaného kostelíka uprostřed Batadu je hřiště s pozůstatkem betonového basketbalového koše
Lidé tu všude bydlí v jednoduchých domcích, některé mají slaměnou, jiné plechovou střechu. Po dvorcích jim běhají pejsci i štěňátka, ale mají i nemálo slepic, kohoutů nebo kačen. A občas lze zahlédnout i nějakého toho čuníka. Jsem rád, že jsem tady a že jsem tu takhle pěšky. Nohy mě sice od toho náročného sestupu bolí,
obrázek Tam někudy budeme zanedlouho stoupat nahoru
ale zatím to ještě docela ujde. Horší to asi bude nazpátek, až se budeme zase vracet tam nahoru.
Za středem Batadu, kde jsme prošli mezi domky a kolem plechem pobitého kostelíka bez jediného zastavení, jsme pak po schodech vystou... Tak. Došel mi dech. Už zase schody! A tentokrát schody nahoru! Musím si chvíli odpočnout. Tak si chvíli sednu. Však se tu nenudím. Tady je pořád na co se dívat. I kdyby tu byl člověk mnohem déle. Tak. Trochu jsem se vydýchal a můžeme pokračovat. Po schodech jsme vystoupali na nevysoký hřbet tvořící takové malé horské sedlo. Přestože od vesnice jsem se snažil držel vepředu, přicházím sem skoro poslední. Slovo "nevysoký" sem taky moc nepatří. Používám ho tak jen ve vztahu k okolním horám! Jinak mi připadalo, že sem nahoru je těch schodů víc než dost! Ale zanedlouho přibudou i další schody. Odtud už půjdeme nahoru! Zadívám se teď zpátky přes vesnici k našemu hotýlku. Díky svému zelenomodrému nátěru je tam na protějším svahu nad terasami dobře viditelný. Páni, ten je ale vysoko! Je to vůbec možný? Hotýlek tam nahoře na hraně svahu má dlouhatánskými trámy podepřenou terasu a vypadá, jako by na tohle místo vůbec nepatřil. Pohled na tu výšku je pro mě silně deprimující.
obrázek Líba sedí a hledí na tu krásu
Potřebuju si zase chvíli odpočinout. U místního podnikavce si kupuju kolu. Moc ji nepiju, pokud není zrovna s rumem, ale právě teď potřebuju nějak doplnit cukry. A pak dlouho sedím. Přestal jsem ale vnímat svoje funění a bojácné myšlenky na nadcházející stoupání se mi také někam vytratily. S úžasem hledím před sebe na tu nádheru a ani nedutám.
obrázek K vodopádu nepůjdu, k němu se musí až dolů, do téhle děsivé propasti
Pohled na tahle batadská políčka tady uprostřed zelených hor je přenádherný. Líba sedí o kus dál a je na tom asi podobně. Taky jen tak beze slova zírá před sebe na tu nádhernou skládanku stovek teras a rýžových políček.
Dělíme se tady na dvě skupiny. Jedna, ta zdatnější, půjde s Elvisem na druhou stranu sedla dál dolů, k vodopádu. Jdu se tam podívat na začátek sestupu. Hrůza! V místě, kde by člověk skoro řekl, že už se dolů jít nedá, je další šílená propast. Schody krom úplného začátku vidět nejsou, ale kdesi tam dole lze spatřit kousek chodníčku. Tam tedy rozhodně nejdu! Hloubka a strmost toho dolíku mě upřímně děsí. Mezi ty zdatnější se já řadit nebudu. Líba se zdá být v pohodě a tak jí říkám, ať se přidá k Elvisovi a k těm, co půjdou k vodopádu. Ale Líba o tom nepřemýšlí. Bez sebemenšího váhání říká, že dolů k vodopádu nepůjde. Chce jít se mnou.
Ukazuje se, že jsme rozděleni přesně na polovinu. První polovina je Elvisova skupina, která už mizí za hranou sedla. A ani druhá polovina, tedy my, se už dlouho nezdržuje. Vydáváme se s Martinem zpátky. Jdeme teď ale úplně jinou cestou. Půjdeme vysoko na středem Batadu, po terasách. Stoupáme tedy nejprve dost nahoru. Ale stoupáme pomalu a v poklidu. Před "vodopádníky" máme přece náskok. Procházíme pak napříč terasami a pořád přitom míříme výš a výš.
obrázek Lebky už neloví, zapózuje za pár drobných, a máme fotky jako na pohlednici
Zastavujeme se u malé polootevřené budky se slaměnou stříškou. Z trochy plechu a dřeva je zbudovaná přímo mezi terasami, a funguje jako maličký občerstvovací bufet. Fotíme si tady pózujícího domorodého staříka. Sedí tu na velkém kameni nad terasami ustrojen do něčeho, co vypadá skoro jako nějaký indiánský kroj. A sedět tady je zřejmě jeho zaměstnáním. Každý procházející turista mu rád přenechá pár drobných, aby si mohl udělat fotku. Nevím, jaký tu může mít výdělek. Davy turistů se okolo zrovna nehrnou, ale nějací tu přece jen občas projdou. Asi mu to na živobytí stačí. Staříkova drobná a malá postava při fotografování vynikne zejména v porovnání se mnou. Ale i když si tenhle batadský děda sedne vedle Líby, vypadá ve srovnání s ní jako seschlá souška. Přestože by stařík mohl být, jako většina zdejších obyvatel, potomek kmene Ifugao, dříve známého také jako lovci lebek, nevypadá, že by si chtěl některou z našich lebek ulovit. Lovci lebek jsou už dnes opravdu jen pouhá historie. Stařík si ochotně přesedá z kamenu na kámen, vedle mě i vedle ostatních, vždycky podle toho, jak si ho a s kým kdo chce vyfotit.
obrázek Batadská škola a její hřiště
Uděláme tu všichni spoustu fotek, než znovu vykročíme na další cestu batadskými terasami. Každý se tady rád alespoň chvíli zdržel. Nejen kvůli onomu sympatickému domorodci, ale tak trochu i kvůli odpočinku před dalším stoupáním. Já alespoň určitě. Ale teď už zase musím šlapat dál.
Batadské terasy nahoře nakonec opouštíme. Jsme přitom už dosti vysoko. Procházíme kolem místní školy. Děti běhají a skáčí venku, nejspíš mají zrovna přestávku. Líba, která je připravena na všechno, donese paní učitelce několik pastelek, sešitů a omalovánek, které jsme sebou na Filipíny přivezli. Postupně už přicházíme do části Batadu, kde se nachází náš hotýlek. Ještě poslední namáhavé kroky, poslední vysoké schody, poslední funění.
obrázek Hluboko dole za tím sedlem jsou ti, co šli k vodopádu
Konečně si můžu oddechnout, že jsem to zvládl a mám to za sebou. Teď ještě pár posledních kroků, už jenom dolů k hotelu, a jsme na základně. Cesta, kterou Martin původně určil nejspíš podle svých rychloběžných nohou na půlhodinovou a kterou pro nás odhadl na dvě hodiny, nám nakonec trvala ještě o půl hodiny déle. Ale nevadí. Ti, co šli s Elvisem k vodopádu, nejsou ještě v dohledu. Na obzoru se objeví, až vystoupají ven z té propasti, do které jsem se já už nechtěl pouštět.
Večeři jsme měli domluvenou na pátou, ale zjišťujeme, že všechno naše objednané jídlo už na nás dávno čeká na stole. Přikryté sice je, ale asi jen kvůli hmyzu. Jinak je úplně studené. Co se dá dělat? Asi tu došlo k nějakému nedorozumění. Není to tedy úplně podle našich představ, ale hladoví jsme a tak se do toho pustíme. Já s Líbou máme polévku. Je dobrá a kdyby byla ještě horká, byla by snad dokonce i skvělá. Pak sníme především maso. Líba kus kuřete, já kotletku z vepříka. Zeleniny a rýže si dáme jen trošku, po vydatné polévce bych já ani víc nesnědl. A pak máme už až do večera jen relax. Nikam už se nejde. Fajn. Zůstanu na místě. Kamkoli jinam je to nahoru. A když dolů, tak to je nahoru zase nazpátek. Už dnes fakticky nikam nechci! Nachodil jsem toho víc než dost.
Sedíme teď na hotelové terase, odpočíváme, a rozhlížíme se okolo na políčka i kopce. Opravdu mi to tady připomíná incké terasy a i ten hornatý a džunglí zarostlý horský terén vypadá, jako bychom byli někde nedaleko Machu Picchu v peruánských Andách. Vida, jak se natolik vzdálená místa nacházející na opačných stranách Zeměkoule mohou podobat. Je tu vskutku moc hezky. Do toho se vrací Elvisova skupinka od vodopádu. Schodů nazpátek si užili hodně, pod asi pětadvacet metrů vysokým vodopádem se i vykoupali. Voda prý byla studená, ale snesitelná. Prý asi jako zdejší studená sprcha. Jen dávno prostřený stůl se studenou večeří jim kazil dobrý pocit. Ale budiž jim útěchou, že my ostatní, ačkoli jsme přišli o více něž o hodiny dřív, jsme měli studenou večeři taky. Úplně stejně.
obrázek Elvis nám večer hezky hraje a zpívá
Pokračujeme tedy v odpočinku na hotelové terase a prohlížení krásného okolí Batadu. Jen škoda toho oparu a podmračené oblohy, že není víc jasno. To by byla úplně nadpozemská nádhera! Dáme si kafe, povídáme si s ostatními a já přitom zase trochu píšu do deníčku. Pomalu se mezi nás vkrádá tma. Začíná se stmívat a přichází večer. Tma nás zatlačuje čím dál tím víc dohromady, až se sesedneme do malého kroužku. Kromě povídání se mezi námi pohybuje několik lahviček filipínského rumu. Skoro každý sem něco přinesl. Pak se asi po dvou hodinách přemístíme pod střechu kolem Elvise, který si odněkud vypůjčil lehce omšelou kytaru. Spolu s dvěma kamarády nám tu pak Elvis hraje a zpívá a mimo jiné zase znovu slyším tu krásnou baladu "Anak". Hrají až do chvíle, kdy nás rozežene nerudný hlas jakého jiného turisty, který nám dosti nakrknutě vynadá, abychom toho už konečně nechali, že nemůže spát. Dáme proto už jen pár písniček skoro šeptem a bez patřičného aplausu se rozejdeme do našich pokojů. Tam zmoženi množstvím schodů a doraženi filipínským rumem brzy usínáme v batadských postýlkách, které pro dnešek patří jen nám.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3