Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Den sedmý, šestnáctého  >>
<<  Zamračený návrat do Banaue  >>

obrázek Ranní mlhy nad horami
Ráno se probudím celý ztuhlý. A vůbec se mi nechtějí hýbat klouby. Moje svaly pak zcela zapomněly, co je to koordinace. Jako by se rozhodly, že každý bude provádět něco jiného. Doufám, že až se nasnídám, bude to lepší. V našem batadském údolí je teď vysoká vlhkost. Přesně jak se na pořádné tropy sluší a patří. Hustá mlha se válí po všech okolních kopcích a terasy rýžových políček pod námi nejsou ani vidět. Než posnídáme placku s omeletou a se zeleninou, která je tak veliká, že ji ani celou nesníme, mlha se pomalu a jen neochotně zvedá. Na cestu nahoru se vůbec netěším. Po snídani se nic nezlepšilo. Nedovedu si představit, jak takhle ztuhlý budu moci někam jít, a obzvlášť do takového kopce. Ale není čas na dlouhé rozjímání. Je čas vyrazit. Vlastně ještě ne. Martin vyhlásil start až na osmou hodinu, a to ještě není. I tak se ale polovina z nás rozhodne vyjít dřív. Už máme sbaleno, jsme po snídani, tak o nic nejde. Tož tedy vzhůru! Alespoň to budeme mít dřív za sebou.
Hned ty úplně první schody za hotelem, které jsou dobrý půlmetr vysoké, se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. A nelíbí se mi ani to, jak mě nohy nechtějí poslouchat. Musím se s tím nicméně nějak vyrovnat. Lezu po těch obrovských schodech po čtyřech a zeširoka jako velikánský přežraný pavouk. Potom už nezbývá, než šlapat a šlapat. Stoupám pomaličku, ale snažím se nepřestávat a být vytrvalý. Na dvou lavičkách při cestě si nějakou chvíli odpočinu, ale jinak pořád, krok za krokem, šlapu vzhůru. Líba se mnou nechce držet moje pomalé tempo a je stále kdesi napřed. Já se sice nějakou dobu snažím přizpůsobit její rychlosti, ale dlouho mi to nevydrží. Chvíli se pustím do řeči s nějakou Filipínkou,
obrázek Líbu nahoru někdo poslal po těchhle schodech
která jde taky nahoru a právě mě dohonila. "Czech Republic" nezná. Musím jí říct, že je to malá země zhruba uprostřed Evropy. Ona mi říká, že donedávna pracovala v Egyptě. Ale musela odtamtud ujet a tvrdila, že před tamními politickými nepokoji, které popisovala doslova jako válku. Za rozhovoru mi cesta nahoru přece jen líp utíká, když je Líba pořád někde vepředu. I družná Filipínka ale brzy kráčí přede mnou a stále víc se mi vzdaluje. Zase si chvíli odpočinu a popolézám výš a výš. Skoro všichni naši mě postupně předhoní. Líbě nahoře někdo poradí jako zkratku strmé schodiště, já jdu ale pěkně oklikou po stejné cestě, jako včera dolů. Když minu bagr, cesta za ním do sedla se mi zdá o moc delší, než včera se sedla dolů k němu. Asi toho bagrista za včerejší den hodně vybagroval. Najednou už ale spatřím první chaloupku s kioskem. Sláva! Jsem nahoře v sedle. Za necelou hodinu a půl, zatímco ti zdatní "vodopádníci" to zvládli za poloviční čas. Vida. I tak jsem to čekal ještě mnohem horší. Kdyby však nebylo zataženo, kdyby pražilo slunce a bylo vedro, asi by to také horší bylo. Ale vedro zatím nehrozí. Teď ten poslední úsek dokonce i trochu mrholilo.
obrázek Usmívám se, neboť netuším, v čem sedím
Nahoře se tedy můžu převléci do suchého. Je to třeba, neboť tropická vlhkost mě přepadla ze všech stran. Něco mi navlhlo vláhou shůry a něco jsem propotil. Vydýchám se a dám si kolu. Máme čas. Jsme tady docela brzo. Auto je objednané až na později a tak čekáme. Sednu si chvíli na lavici pod střechou. Ale to bych snad ani nebyl já, aby se mi zase něco nepřihodilo. Když se zvednu, zanedlouho zjišťuju, že jsem si sedl zrovna do nějakého hovínka. Nějaké zvířátko ho tu zanechalo právě na místě, kam se mně zalíbilo si sednout. A svojí neposednou zadnicí jsem si to hovínko ještě dokázal pěkně rozmazat. Až teprve potom začínám cítit, jako by tady něco nepříjemně smrdělo. Jo. Taky že smrdí. Moje gatě!
Náš jeepney nakonec přijel celkem včas. Hbitě naskáčeme dovnitř. Jen Luděk s Elvisem znovu pojedou na střeše. Začínáme se pomalu hrkat ze sedla dolů, na druhou stranu, než je vesnice Batad. Cesta je strašná. Auto se potácí a mlátí s námi, že se sotva stačíme držet. Nechápu, jak se střeše drží Elvis a Luděk. Snad je někde nesklepeme a neztratíme. Vracíme se do Banaue stejnou mezi horami a strmými údolími se vinoucí cestou. Nic jiného než jeepney tudy asi ani jezdit nemůže. Zejména když teď každou chvíli prší. Na žádných vyhlídkách dnes už nezastavujeme a tak se dívám o to víc z okna. Krásné tropické hory, stráně, domky na kraji propasti, malá políčka mezi vesničkami těžce vydobytá na místech, které dříve ovládala hustá džungle, to všechno za oknem poskakuje nahoru a dolů i tam a zase zpátky, jak se náš jeepney kodrcá po nerovném terénu. Silnice také občas vede po okraji propasti, až mi to někde připomene bolívijskou Silnici smrti. I když tady, jak je vzhledem k nižší nadmořské výšce všechno hustě zarostlé vegetací, to na první pohled tak nebezpečně nevypadá. Ale je vidět, že sesuvy půdy jsou i tady časté a potřeba oprav silnice po četném řádění přírodních živlů rovněž.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3