Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Den třináctý, dvaadvacátého  >>
<<  Delfíní hřbety a malé rybičky  >>

Až do dnešního rána jsem netušil, jak dokáže být budík na mém mobilním telefonu zlý a nekompromisní. Je teprve pět hodin ráno, a už řve jako pominutý a nenechá se odbýt. Zdá se mi, že jsem teprve před chvilkou šel spát. Ale vstávat musím. Navíc tu stejně kdosi obchází, a ťuká na pokoje ospalců, aby laskavě koukali vstávat. Času i tak moc nemáme. Už ani ne za půl hodiny odcházíme na pláž, kde máme domluvenou loď. Jmenuje se Spirit Of Norway, tedy Duch Norska. Zajímalo by mě, co tady tihle Filipínci vědí o Norsku. Bůh ví, jak na tohle jméno přišli.
Loď už na pláži máme připravenou, tak rychle nastupovat! Náš ranní výlet může začít. Kormidelník několikrát zatáhne za šnůru, aby nastartoval motor. Nic. Až na kdovíkolikátý pokus si motor konečně dá říct a hlubokým tónem něco zabublá. A pak zase chcípne.
obrázek Málokdy se mi podaří vidět za mořem vycházet slunce
Kormidelník se ušklíbne, obrátí oči k nebesům, jako by prosil Pána Boha o pomoc a učiní další pokus. Motor ještě asi dvakrát chcípne, ale pak konečně pořádně naskočí. Kormidelník si viditelně i slyšitelně oddychne. Odněkud z podpalubí vyloví plastovou židli a usadí se ke kormidlu. Tedy přesněji řečeno k bambusové tyči, kterou se to kormidlo ovládá. Vyplouváme právě za úsvitu. Dnešní ráno je nádherné a na moři obzvlášť. Vidět na moři vycházející slunce, to není něco, co by našinec viděl nějak příliš často.
Naše výletní loďka je dosti podobná té, s jakou jsme asi před deseti dny přejížděli přes jezero Taal. Má podobný tvar, nicméně je o hodně větší, takže se do ní pohodlně vejdeme úplně všichni. A protože nejedeme tak rychle, tak nejsme taky nijak mokří. Tady s námi nikdo nespěchá.
obrázek Za delfíny dnes ráno vyplulo hodně lodí a hodně turistů
Kormidelník a taky jeho pomocník jsou tmaví snědí chlapíci a všichni se teď neustále rozhlížejí kolem dokola, jako by odněkud čekali tsunami. Ale oni se nerozhlížejí po moři a po vodě. Oni hledají delfíny. Ta časná ranní plavba začala tak brzy právě proto, abychom nějaké delfíny mohli vidět. Přestože křižujeme po moři sem a zase tam a všichni si můžeme vykroutit krky, delfíni pořád nikde. Postupně se dostaneme do skupinky asi deseti podobných lodí, jejichž osádky vypluly na moře u Alona Beach za stejným cílem.
Najednou někdo ukáže na vodu: "Tamhle!". A opravdu. Několik delfínů ukáže na okamžik své hřbety světu nad hladinou a záhy zase zmizí někde v hlubinách Boholského moře. Všechny lodi se jako povel ihned obrací do směru, kterým delfíni směřovali. Jenže ti se zcela nečekaně objeví někde jinde. Tentokrát jsou úplně na druhé straně naší lodi. Tahle skupinka delfíních hřbetních ploutví vypadá větší, než ta předchozí. Všechny lodě se teď hrnou blíž k nám. Pozdě. Delfíni už jsou zase pryč.
Hon na delfíny však pokračuje. Když se teď ohlédnu, flotila lodí nahánějících delfíny se zatím už nejmíň zdvojnásobila. Rozrostla se už na dobrých dvacet lodí. Párkrát ještě několik delfínů spatříme, většinou v dálce a všechny lodě se jedna přes druhou hned valí na místo, kde byli tihle inteligentní vodní savci spatřeni. Skoro jsem je ani nevyfotil. Nejprve byla na focení ještě docela tma. A i později se nedařilo, neboť foťák je na delfíní rychlost příliš pomalý. Zvlášť když oni se vždycky objeví tam, kde je nikdo nečeká.
obrázek Delfíni nám zmizeli z očí a blížíme se k ostrůvku Balikasag
A jako naschvál jsou skoro pokaždé na druhé straně lodi, než sedím já. Než tam někam potom namířím svůj foťák a zaostřím, už jsou zase pryč. Delfíni tu nevyskakují kdovíjak dlouho radostně nad vodu. Jen jednou se jejich ploutve na pár okamžiků mihnou nad vodou, když se potřebují nadechnout, a potom zase dost nadlouho zůstanou kdesi pod hladinou. Jen snad jednou se nesnaží urychleně prchnout před námi pronásledovateli a párkrát se překulí po mořské hladině. Žádné delfíny proto na fotkách nemám a až na pár výjimek jsem nevyfotil dokonce ani hřbetní ploutve. A to, co mám, nestojí za řeč. V archivu mám jen asi dvě fotky s několika delfíníma ploutvičkama.
Protože jsme teď už delší dobu na žádné delfíny nenarazili, možná i proto, že lodiček už je zase víc, naše posádka obrací loď a opouští tuhle podivnou flotilu "lovců delfínů". Zamíří teď s námi k malému ostrůvku, Jehož zelený porost a bílou pláž jsme už prve viděli z dálky. Říkají nám, že ostrůvek se jmenuje "Basanga" a tak si to takhle zapíšu. Jenže doma zjistím, že žádný ostrůvek toho jména neexistuje a tenhle že se jmenuje Balikasag. Že by filipínština měla takovou podivnou výslovnost? Ale nejspíš je to jako když třeba restauraci "U Truněčků" místní pivaři říkají "U Krvavýho hnáta". Ať tak či tak, tenhle ostrůvek prostě všude hledejte pod jménem Balikasag. Na ostrově bydlí a žije jen několik málo domorodců. Turisté tu nemají žádné hotely, žádné ubytování, a jenom sem dojíždějí na lodích. Podobně jako my.
obrázek Prázdná pláž svědčí o tom, že všichni, co tady jsou, se schovávají ve stínu, nebo plavou ve vodě
Vystoupíme z loďky, přejdeme pláž a za malou houštinou si na travnatém plácku rozložíme bágly. Martin nám tu bude naše věci hlídat, a my můžeme do vody. "Šup, šup! Žádné zdržování!", říkám, když šátrám v batohu, abych našel svůj šnorchl. Líba si šnorchl vypůjčila od našich lodníků, tak si ještě na krk pověsím podvodní foťák a můžeme jít. Martin nás šnorchlisty posílá podél pláže malý kousek odtud. Šnorchlovací prostor je tu vyhrazený několikero bójkami. U břehu nám několik snědých a ještě k tomu opálených domorodců snaží nalákat do svých malých loděk, že nás těch asi sto metrů ke šnorchlovacím bojím dovezou. Koukám na to se značnou nedůvěrou.
obrázek Inkoustově modrá mořská hvězdice
I když bych se nakrásně do nějaký týhle mrňavý kocábky vešel, už bych se do ní jen těžko zase dostal zpátky, až by mě na šnorchlování někde vylodili. A navíc, stejně jsem si nechal všechny peníze v batohu. Není proto nad čím dumat. Tož tedy hupky rovnou do moře. A se šnorchlem hned pod vodu. Líba se pořád drží vzadu za mnou.
Moře je tu mělké. I dost daleko od břehu se pořád postačí. První, co pod vodou uvidím, jsou všelijaké korály. Těch je tu hodně. A pak hned uvidím mořské hvězdice. Barvu mají temně modrou, a připomínají mi školní inkoust, kterým jsem se vždycky neuvěřitelně dokázal zapatlat až za ušima. Mořské dno je poseto desítkami druhů korálů.
obrázek Ke svému překvapení jsem spatřil i medúzu
Netvoří tady nějaký souvislý útes, ale korály na mořském dně vytvářejí spíš takové ostrovy. Mnohé z korálů nabývají překrásných tvarů a hýří neuvěřitelnými barvami. Zahlédnu před sebou nějakého hada s červenými puntíky, ale než se stačím pořádně podívat, hbitě se mi schová kamsi mezi korály. Rybek je tu sice hodně, ale až na naprosté výjimky to jsou jen samé párcentimetrové čudly. Pak uvidím zblízka i nějakou medúzu. Můžu to tady porovnat třeba s Karibikem a tady je to evidentně o dost živější a barevnější. Ale na egyptské Rudé moře to nemá! To ani omylem.
obrázek Jedna z mnoha krásných rybek, pomec královský
Zkouším pod vodou něco vyfotit a postupně se přitom dostávám dál do moře až k oněm malým bójkám, které vymezují šnorchlovací prostor.
Okolo bójek je různých rybiček nejvíc. Bohužel však nejen rybek. Je tu taky nejvíc lidí. Docela husto. Jedni, ti se šnorchlem, víří v kruzích okolo, jako by na mě chtěli zaútočit. Ti druzí jsou domorodci, kteří sem dovezli ty první, a teď poskakují na svých loďkách přes vlnky a až nebezpečně blízko se tu motají tak, že každou chvilku hrozí praštit člověka pádlem či lodí přes šnorchl. Nebo ještě přes něco mnohem důležitějšího.
obrázek Tahle rybka se česky jmenuje klipka baronesa
Líba má hned jasno. Okamžitě se rozhoduje, že se v téhle tlačenici podvodních radovánek dál účastnit nemusí a vydává se neprodleně zpátky ke břehu. I když je to už dost daleko, pořád tady ještě postačím. Kdykoli si můžu stoupnout na dno. Zůstávám zatím tady a zkouším tu fotografovat ještě notnou chvíli, ale pak i já zamířím pomalu ke břehu. Rybek blíž ke břehu znatelně ubývá. Potkávám ve vodě Radku. Její Miloš prý na pláži fotografuje. A Líba na mě čeká a sbírá zatím mušličky. Už jich má nasbíráno dost do pořádného pytlíku.
Pomalu procházíme nazpátek pláží směrem k naší lodi. Najednou ke mě přiskočí jakýsi chlapík a jestli jsem prý šnorchloval, tak že si u něho musím koupit vstupenku. Vida! Šnorchlovací vstupenku jsem zatím nikde neplatil. A nezaplatím ji ani tady. Kdepak bych tady vzal padesát pesos! Není mu to blbý? Chce ze mě tahat peníze a přitom vidí, že mám na sobě jen plavky a v ruce šnorchl! Myslí si, že si strkám bankovky do uší, když jdu šnorchlovat? A tak se mu snažím vysvětlit, že mám peněženku někde tááámhle v háječku. Tam někde, když to obejdu okolo, asi čtvrtku ostrova podle pláže. Ukazuju mu prázdné ruce, a přemýšlím, jestli si nemám stáhnout i plavky, aby pochopil, že si nemůže vzít na dlani chlup, když tam není. Vstupenku si tedy jen prohlédnu. Je hezká. A barevná. Protože to tady se vstupným asi takhle funguje, říkám, že to chápu, ale prostě tu sebou peníze nemám. Klidně bych mu zaplatil, ale když nemám, tak nemám. Jedině kdyby šel se mnou. A počítám, že se mnou půjde. Ale on nechce! Asi neví, jak by musel daleko a možná si myslí, že by tam ze mně stejně žádné peníze nedostal. Možná taky by mu tady zatím další fůra lidí utekla. Utekli by mu všichni ti, co si asi na šnorchlování nosí kolem pasu připevněný pytlík s mincemi, a nebo bankovky úhledně srolované do uší případně jiných tělních otvorů. Takhle mu uteču pravděpodobně jenom já. No tak jó. Dneska to budu mít holt bez placení! "Líbo jdeme!", razantně zavelím k odchodu.
Líba pak nasbírá na pláži další hromadu korálů, kamínků a mušliček. Já se ještě jednou smočím a trochu si zaplavu. Tentokrát bez šnorchlu, bez foťáku a u pláže hnedle u naší zakotvené loďky. Je to krása! Přestože tu kotví hodně lodí, vykoupání u bílé pláže takového tropického ostrůvku je bezva! Kormidelníkův pomocník si od Líby půjčuje jejich vlastní šnorchl a vydává se pod loď na lov hvězdic. Nosí je na břeh a kromě modrých přináší taky nějaké fialové. Asi to bude stejný druh, jen jiná barevná mutace. Pak přinese ještě jiné hvězdice, jaké jsem já pod hladinou ani neviděl. Jsou silnější, barevně nenápadné a mají na sobě nějaké bradavice či spíše neostré nevysoké trny.
obrázek Nástup na loď, bude se odjíždět
A protože už je čas, kdy bychom se měli vydat zase nazpátek, jdeme se na náš trávníček převléknout a sbalit si všechny naše věci do báglu. Na loď se tady dá nastoupit téměř suchou nohou a za několik minut už malý ostrůvek Balikasag opouštíme. Protože spánku bylo v noci hodně málo a teď jsem se ještě docela unavil dlouhým plaváním a šnorchlováním, tak necelou hodinu trvající cestu zpátky téměř celou prospím. Ještě než však definitivně usnu, stačím ještě vyfotit našeho kapitána a kormidelníka, abych měl doklad o tom, že rychlost lodi řídí popotahováním a povolováním provázku a kormidlo určující směr pootáčí hubenou bambusovou tyčí. Na lodní přídi se zatím suší tři hvězdice, od každého druhu jedna, ale než připlujeme k pláži Alona, abychom vystoupili, jsou všechny vzaty na milost a shozeny do moře, kam patří. Přistáváme na pláži tam, kde jsme včera večeřeli. Seskočím z lodi do vody přesně na stejném místě, kde se večer za odlivu nacházel náš stůl. Teď tu mám vody po pás a náš "Norský duch" tu poklidně kotví.
V resortu Paragayo následuje rychlé balení hned po rychlé sprše. Pokoje musíme opustit ještě před polednem. Oběd si potom dát můžeme. Ten ještě stíháme. Jdeme zase tam, kde jsme obědvali předevčírem. A dáme si taky přesně to samé, co nám předevčírem chutnalo. Tedy Líba kalamáry a já kuřecí kousky, oboje na másle smažené. A nastupovat! Z Alona Beach už odjíždíme!

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3