Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Baguio je snem Filipínců, mým nikoli  >>

Baguio je třísettisícové velké město rozložené v širokém údolí a po okolních vršcích, do kterých se postupně rozšiřuje. Pořád ještě víceméně v polospánku si stačím všimnout, že Baguio je opravdu velké město, které za okny mikrobusu vypadá nevábné, špinavé, plné motorek, aut a patřičného hluku. Krátce na to, co se ubytujeme v hotelu Baguio Palace, tedy asi ve čtyři hodiny, vyrážíme s Martinem na procházku po městě.
Dozvíme se přitom, že Baguio v nadmořské výšce kolem 1500 metrů, je zimní hlavní město Filipín. A jako hlavní město fungovalo za Američanů, kteří ho tady v horách také založili, neboť jim tohle místo v horách mnohem více vyhovovalo svými příjemnými klimatickými poměry. A přesto, že na nás město nepůsobí nijak lákavě, je prý nejvyhledávanějším cílem všech Filípínců pro rekreační a odpočinkové pobyty. "Opravdu Martine?", divíme se všichni, neboť pro nás je touha rekreovat se v takovémhle velkém městě něco jen těžko představitelného.
obrázek I na jezírku uprostřed Burnhamova parku je spousta lidí, jako v Baguiu všude
S Martinem zajdeme nejprve do Burnhamova parku. Tenhle park s velkým obdélníkovým jezírkem je jakýmsi srdcem Baguia a je pojmenován po architektovi, podle jehož plánů bylo město postaveno. Co asi Burnham v plánech nezamýšlel, je to, že dnes tenhle park rozdělují na dvě části řady pouťových stánků. V parku se na chvilku zastavíme. Martin nám přece musí nějaké informace o Baguiu povědět. A Filipínci se tu parkem i mezi stánky procházejí, kolotají sem a tam, posedávají na lavičkách, zastavují se a povídají si, projíždějí se po jezírku na lodičkách a šlapadlech roztodivných tvarů. A kolem nich pobíhá a pokřikuje spousta neúnavných děcek. Do sebe zahleděný pár právě prochází kolem a mě nakrátko ovane pronikavá vůně. Z mladých párů je cítit nejen směs voňavek, ale i sex. Je zřejmé, že mnozí sem přijeli právě proto, aby si ho v tomhle jimi vysněném prostředí náležitě vychutnali. Všichni lidé v parku vypadají náramně spokojeně, a to i přes ty davy lidí a neuvěřitelný mumraj, který tu vládne. Přestože pro Filipínce je snem
obrázek Svůj jeepney má na Filipínách zřejmě i kapela "Tři sestry"
strávit v tomhle městě svoji dovolenou a svůj volný čas, mě tohle místo ani při naší procházce nepřesvědčí. Baguio je i zblízka stejně šedivé, stejně ušpiněné a stejně přeplněné, jako se mi zdálo už z oken auta, když jsme sem přijížděli. Ponurost Baguia ještě podtrhuje dnešní zatažená obloha
obrázek Některé vymóděné jeepney jsou téměř umělecká díla
a těžká šedivá mračna zavěšená na celým městem. Snad jen ty jeepney jsou v Baguiu o něco barevnější, o něco víc zdobnější, o něco divočejší, než jinde. Ano. Některé jeepney jsou pomalovány opravdu hodně netradičně. A některé z nich by se daly považovat snad i za opravdová umělecká díla.
Ještě dlouho mi město Baguio leží v žaludku. Nemůžu pořád pochopit, že Filipínci sní o dovolené, kterou stráví v Baguiu procházkami po špinavém městě nebo po lidmi přecpaném centrálním parku. A nebo že se budou dokonce rádi a s potěšením projíždět po jezírku na některé z těch příšerných lodiček. A že některé kousky plující po jezírku opravdu stojí za to! Některé třeba mají na přídi delfíní hlavu a vzadu ocas, u jiných lze na přídi spatřit šíleně uplacánou napodobeninu mořské panny sněhobílé barvy, která je ustrojená do pronikavě modré podprsenky. Neuvěřitelné. Ve mně představa tady stráveného volného času spíš budí hrůzu a jsem docela rád, že hned zítra ráno odtud zase odjíždíme. Filipínci ale Baguio zkrátka a jednoduše milují.
obrázek Městská radnice v Baguiu
Procházíme teď do kopce dalším parkem, pojmenovaným tentokrát po našem už starém známém Josém Rizalovi. Odřu si tu dost nepříjemně koleno, protože na schodech se natáhnu jak široký, tak dlouhý. Pravá noha mi prostě v jednu chvíli vypoví službu, a proti všem očekáváním potřebný krok nahoru na schod neudělá.
obrázek Lidské mraveniště v okolí tržnice
Dopajdám pak nahoru k městské radnici a chvíli koukám, kam mi ostatní zatím utekli a kterým směrem se dali. A vidím, že Líba na mě támhle o kus dál čeká. Martin nás pak protáhne částí města v okolí tržnice a nakonec i samotnou tržnicí. Lidí je tu jako někde v mraveništi. Hrůza! Celá tržnice i široké její okolí je velké, ale typické, asijské tržiště, kde se prodává všechno možné. Od živých ryb či slepic, přes nespočet druhů zeleniny a ovoce, přes desítky rozličných druhů rýže a dalších potravin, přes trička a další oblečení, až po boty, hodinky, hrnce či elektroniku.
obrázek Jahodové pyramidy na tržnici
Tuhle jistě zajímavou tržnici v Baguiu jsme si tentokrát moc neužili, protože jsme ji víceméně jen dost narychlo proběhli. Při té rychlosti mě zaujala snad jen jediná věc. A to, že jsem až dosud netušil, kolik všelijakých druhů rýže vůbec může být. Překvapilo mě to podobně, jako kdysi v Peru a Bolívii tu spousty různých druhů brambor, které jsou k dostání zase na tamních tržnicích a ulicích. A Líba si zase nemohla nevšimnout červených zahradních jahod, které zdejší trhovci dokázali postavit do tak neuvěřitelných pyramid, že bylo zcela nepochopitelné, jak mohou vůbec držet pohromadě. Bůh ví, jak to rovnají a proč se to nesesype na zem. Líba tady dokonce trvala na tom, abych jí ty jahody vyfotil. Bez fotky mi odtud nedovolila odejít.
obrázek Městská katedrála v Baguiu má růžovou fasádu
Pak ještě vystoupáme k baguiské katedrále. Vede k ní hodně schodů a lezu nahoru velice ztěžka. Za prvé mě dost bolí nohy, zvlášť do schodů. V pravé lýtku cítím zřetelnou bolest. Snad to mám jen namožené a za pár dní to přejde. Za druhé mám teď navíc ještě čerstvě natlučené koleno. A co lze říct o téhle na první pohled majestátně vypadající katedrále? Stojí na vršku dosti vysokého kopce, na místě bývalé katolické misie a její stavbu dokončili v první třetině dvacátého století. Růžová fasáda katedrály a dvě vysoké věže jsou vidět z mnoha městských částí. Pro Baguio je to jistě jedna z dominant města, přesto však na ní nevidím nic zvláštního ani pozoruhodného.
Martin nám nikde nedal v Baguiu zatím volno a rozchod. Mezi těmi davy lidí v parku a v ulicích to nejspíš nebylo příliš bezpečné. A stejně tak na tržnici a v jejím okolí. Tam jsme si všichni raději hlídali svoje mobily i peněženky. K žádné nepříjemnosti ale nedošlo. Možná i proto, že Martin se skoro nikde nezastavoval, a až dosud jsme městem procházeli téměř bez zastavení. Že by nás Martin takhle proháněl, abychom se nikde nezastavovali a nedostali se do nějakých potíží?
obrázek Pohled na večerní potemnělé Baguio od nákupního centra
Rozchod, a to přesně na hodinu, tak dostáváme až na dalším baguiském vršku, kam nás Martin skoro v poklusu nažene. Kromě toho, že je tu vcelku zajímavý rozhled na město pomalu se halící do tmy, je tu obrovské nákupní středisko. Taky jedna z výrazných dominant města. Martin nám ještě ukáže, kde jsou tu nějaké fastfoody, abychom svůj čas mohli využít i k uspokojení našich hladových žaludků, a odběhne. On tuhle hodinu využije mimo jiné i k tomu, aby pro nás na zítra opatřil jízdenky do Manily. Dlouho obcházíme kolem různých rychloobčerstvoven, tedy oněch fastfoodů, a dlouho hledáme, co si vlastně dáme k jídlu. Líba nakonec zvolí kuřecí stehýnko a já si dám vepřové na špejli. V Manile mi to před týdnem moc chutnalo, ale tady je to hrůza. Maso je příšerně tuhé a flaksovité, a tak mi z celého pokrmu chutná snad jenom rýže. Marně dloubu do toho vepře lžící, abych z něho alespoň nějaký malý kousek urval. Ale lžící to nejde. Chtělo by to nůž. Jenomže nůž není. Už týden si marně zvykám na to, že na Filipínách se jako příbor používá lžíce a vidlička. Na rýži či polévku to ještě ujde, ale když s tím máte jíst nějaké maso, nezbude vám, než jíst rukama. Obzvlášť to platí pro tuhle tuhou flaksu. Alespoň že Líba je se svým kuřátkem trochu spokojenější. Bohužel už po jídle nestíháme kávu. Díky našemu dlouhému vybírání jídla na ní už nezbývá čas. Je mi to trochu líto. Mám na ní docela chuť. Možná jsem si místo té flaksy měl dát jenom to kafíčko. Ale kdo to mohl vědět?
Za hodinu se na určeném místě terasy před obchodním centrem sejdeme všichni včas. Jen chviličku čekáme na Martina a pak už s ním procházíme ztemnělým městem a skrze Burnhamův městský park zpátky do hotelu. Tady mě Líba a ostatní přesvědčí na jedno pivo. A věřte nebo nebo ne, neměli to přemlouvání zrovna snadné. Nakonec si jedno pivo dám, ale hned potom musím jít spát. Jsem hodně unavený a dost mě bolí nohy. Obzvlášť ta pravá. Dokonce tak, že vůbec nejsem schopen dojít do sprchy. Bolavé nohy proto zahodím na postel a spolu s nimi tam ležím dobré dvě hodiny jako umrlec v zavěšené rakvi. Jen snad nejsem tolik skrčený, jako nebožtíci kmene Igorot. Teprve pak se na chvíli zvednu. Právě jen na takovou dobu, abych se před dalším spaním protáhl sprchou.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3