Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Den desátý, devatenáctého  >>
<<  Návrat do Manily  >>

Celou noc jsem spal jako zabitý, přestože máme pokoj s okny zrovna nad ulicí, kde jezdí nepřetržitě jedno auto za druhým. Líba mi ovšem ráno tvrdí, že jsem ji před svítáním ujišťoval, že celou noc skoro nespím. Divné. To jsem buď ještě brumlal nějaké nesmysly ze sna, a nebo jsem v polospánku vyvíjel obranný mechanismus namířený proti brzkému probuzení. Zvenku teď zřetelně slyším kokrhat spoustu kohoutů, a protože jistě takhle řvou už delší dobu, je zřejmé, že ani to mi nebránilo ve hlubokém spánku. Křik filipínských kokrháčů už jsem slyšel několikrát. Ale zatímco v Banaue nebo v Batadu mi to připadlo docela normální, tady Baguiu, v tomhle velkém městě, bych tolik těch kokrhelů nečekal. I když je potřeba se na to podívat v té souvislosti, že když na Filipínách jsou kohoutí zápasy dodnes velice populární, množství kohoutů kdekoli, a to i tady v tomhle velkém městě, zase tak překvapující asi není.
Odřené koleno mám teď ráno už v pohodě, ale pravý lýtkový sval mě bolí docela hodně a chodit mi to moc nejde. Obzvlášť ne po schodech, když teď jdeme posnídat. Dnešní hotelovou snídani máme tentokrát vydatnější. Americkou. Po vajíčkách, slanince a párečcích nakonec ještě s chutí slupnu i banán. Vydatná snídaně před celodenní cestou se hodí, a krátce po ní odjíždíme na autobusový terminál. Dopravujeme se třemi taxíky, a to po pěti. Je potřeba chytit ta velká auta, která mají místo i vzadu. Já s Líbou nasedám až do toho posledního. Zatímco všichni před námi odjeli od hotelu dolů směrem k centru města, náš taxík se k našemu překvapení otočí do protisměru a jede s námi úplně na druhou stranu. Je mi z toho trochu divně. Moc dobře se pamatuju, jak mě v mexickém San Cristóbalu taxikář vyklopil úplně před jiným hotelem, než kde jsme tenkrát měli bydlet. Ale tady se na autobusovém terminálu všichni zase shledáme. Tentokrát k žádnému problému nedošlo. Náš taxikář jen zvolil jinou trasu.
Do odjezdu linkového autobusu do Manily zbývá slabá půlhodinka. Uteče rychle. Do autobusu s námi proti všem původním předpokladům nastupuje i Elvis. Naši Ivču si evidentně oblíbil, a tak přišel na to, že si zrovna potřebuje v Manile něco zařídit. Jo. Elvis je moc šikovný chlapec. V tomhle filipínském autobuse je kromě řidiče obsazena i funkce průvodčího. Ten ještě dlouho po odjezdu z terminálu pobíhá po autobuse a šustí penězi i jízdenkami. Každou prodanou jízdenku pak kleštičkami každému hezky a pečlivě procvaká. Vypadá to jako by prováděl nějaký rituál, a zdá se, že ho provádí s požitkářským úsměvem.
Když opouštíme Baguio, v jeho okrajových částech mezi kopci je mnohem víc zeleně, než v ulicích kolem centra města. Narozdíl od včerejška je dnešní obloha jasná, a téměř bez mráčku. A tak tady v plném slunci už Baguio zdaleka nepůsobí tak šedivě a ponuře, jako včera v zamračeném podvečeru. Během první hodiny a půl cesty z Baguia sjíždíme po strmých úbočích hor pořád dolů. A pak následuje už jen dlouhá předlouhá cesta nížinou. Z oken autobusu vidíme mnoho políček. Rýžových je tu ale hodně málo. Kukuřičných, zeleninových a jiných plantáží je mnohem víc. Pole se střídají s vesničkami, městečky i většími městy a všude chudé a jednoduché domky stojí hned v sousedství honosnějších vilek. Ve městech se nám za okny projíždějícího autobusu mihnou také nemocnice, školy, obchodní domy a centra, i pečlivě udržované kostely. Ve městech, na vesnicích i mezi poli je všude množství malých krámků, obchůdků i hospůdek a restaurací, ať už napevno postavených, nebo jen tak provizorně postlučených. Příležitost u hlavní silnice něco prodat je tu zřejmě pro mnoho Filipínců důležitou součástí jejich obživy. Skrze větší města projíždíme velmi pomalu, neboť pouliční provoz tam vždycky silně zhoustne. Brzdí nás především stovky motorových sajdkár, které se všude kolem nás pletou a rozjíždějí se odevšad do všech možných i nemožných směrů. Jsou téměř bez výjimky kapotované a mnoho z nich je nazdobeno a vypulírováno podobně, jako jejich větší bratříčci jeepney.
Cestou máme dvě delší zastávky. Asi na půlhodinu se zastavuje vždycky u nějaké restaurace, kde je příležitost na občerstvení, drobnou hygienu, a na protažení ztuhlých končetin. Jinak se zastavuje většinou jen na zamávání a vždycky, když někdo přistoupí, rozezní se autobusem další část cvakací serenády štípacích kleštiček. Osídlení kolem silnice je posléze čím dál hustší, až mám pocit, že jedeme jednou dlouhatánskou a téměř nekonečnou vesnicí. Kolem druhé hodiny odpoledne najedeme na dálnici, na které jsou nejprve v obou směrech dva, a později tři pruhy. Když se nakonec dálnice rozšíří až na čtyři, jsme už pouhých 30 kilometrů před Manilou. Přes zvyšující se počet jízdních pruhů je ale dálnice čím dál plnější, přesto podle Martina je provoz dnes v sobotu mnohem menší, než bývá ve všední a tudíž pracovní dny. Trochu si nakonec zdřímnu. Jsme najednou v Manile a počet dopravních pruhů už je zase větší. Protože jich je pořád málo, jedeme místy i po dálnici nad jinou dálnicí. Když později zase jedeme dole, máme další dálnici nad hlavou. A pokud tam na těch sloupech nahoře nevede druhá dálnice, jezdí tam pro změnu manilské metro. Trvá ještě dost dlouho, než si můžu napsat, že už jsme konečně na terminálu, kde budeme vystupovat. Odtud nás na hotel dovezou za pár minut zase mikrobusy.
Spíme v úplně stejném hotelu, jako před necelým týdnem. Následuje sprcha a přibližně o půl šesté se jdeme do obchodního centra Robinsons najíst. V relativně dost drahé vietnamské restauraci si dáme polévku. Velkou, nudlovou, s masem. Je opravdu výborná, a asi jsem na Filipínách dosud nic lepšího nejedl. Pak jdeme v obchoďáku do potravin, kde si Líba vychutná především oddělení zeleniny. Kupujeme rum. Je přece levnější, než pivo! Nekupte to!
Vracíme se na hotel a pak hned spěcháme za ostatními do Rendezvous baru, kde už to taky známe od minula. Začneme pivem, ale nakonec zase přijde čas na rum. Jsme na to tentokrát připravení. Velká a malá láhev rumu je po ruce a tak Martin pro žádný rum běhat do obchodu nemusí. Jenom jim tu tentokrát vadí, že se nám láhev s rumem fláká po stole. Minule to nějak neřešili. Možná proto, že teď sedíme u stolu prakticky na ulici, zatímco minule jsme byli mnohem víc schovaní uvnitř baru pod střechou. Naléváme si tedy rum nápadně nenápadně pod stolem do plechovek Coca-coly a tváříme se, že pijeme jenom tu. O tom víc nám to asi ale takhle chutná. Znáte to. Zakázané ovoce chutná nejlíp.
obrázek Všichni se poslední večer v Manile loučíme s Elvisem
Na ulici, kde tentokrát sedíme, se dnes zdá být mnohem živěji. Pořád kolem nás někdo prochází a někteří kolem nás krouží jako supi kolem mršiny. Potuluje se tu několik podivných ženských, které určitě mezi nohama pod kalhotkami nemají to, co byste tam u ženských čekali. Kdosi taky posadí ke stolu kudrnatýho čokla v dětských botičkách a někdo jen těžko určitelného pohlaví mě pak láká "támhle" do domu naproti. Nejspíš do nějakého hampejzu. Tůdle! Nikam nejdu! "Na tebe jsem tak zvědavej, ty zmalovaná nádhero!", pomyslím si ještě.
Večer nám při povídání a sledování nezvykle živého okolí uteče docela rychle. Když rum dojde, zaplatíme koly a chystáme se jít spát. Loučíme se teď s Elvisem. Tentokrát už s námi dál cestovat nebude. Ostrov Bohol, kam zítra poletíme letadlem, je už pro něho asi příliš daleko. Když odchází s Ivou někam do noční Manily na pozdní poslední večer a možná i celou noc, naposledy mu ještě zamáváme: "Tak ti za všechno děkujeme a měj se moc fajn!". My už teď ale půjdeme spát. Ráno musíme hotel opustit ještě před šestou, abychom nezmeškali letadlo.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3