Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012

<<  Den jedenáctý, dvacátého  >>
<<  Do Alona Beach na řízek, klobásky a české pivo  >>

Nějak se ráno nemůžu probudit. Ale musím. Odjíždíme vážně hrozně brzy. Musíme být včas na letišti, na terminálu vnitrostátních letů. U odbavení se potíme. Není to teplem. Máme mít zavazadla do patnácti kilogramů! No, tak to tedy máme slušnou nadváhu. Ale Martin nás tu nějak přihlásí k odbavení jako velkou skupinu, a tak nám to všechno nakonec projde. Pikantní je, že u bezpečnostní kontroly si musíme zouvat boty, ale lahve s vodou a pitím tu kupodivu nikomu nevadí. Uvnitř letiště si pak dáme kávu a můžeme taky posnídat. Před osmou hodinou pak nasedáme do letadla, které se s námi zakrátko zvedne do vzduchu. Opouštíme tak Manilu i ostrov Luzon. Vrátíme se sem už jen na konci pobytu, abychom tu z jiného letadla přestoupili na let do Dubaje. Ale to bude až za dlouho, až na konci naší filipínské dovolené.
Náš let trvá jen něco přes hodinku a už přistáváme v Tagbilaranu, v hlavním městě ostrova Bohol. Bezprostředně po přistání hned ucítíme opravdové tropické vedro, a protože je zřejmě nedlouho po dešti, tak i patřičnou tropickou vlhkost. Autobusem pak projedeme nevábně a špinavě vypadajícím Tagbilaranem a potom se dostaneme na sousední ostrov jménem Panglao. Panglao je v takové bezprostřední blízkosti Boholu, že ho s ním spojují dva mosty, ale ve srovnání s Boholem je Panglao podstatně a podstatně menší. Ukáže se, že ho přejedeme na druhou stranu asi za půl hodiny. Panglao je ostrov vyhlášený svými plážemi, z nichž údajně nejkrásnější a nejvyhlášenější má být Alona Beach. A tam my směřujeme. Ostrov Panglao je jinak krásně zelený, se spoustou bambusů, palem, banánovníků, a dalších vysokých stromů, pod nimi se pak krčí nízké domky zdejších domorodých obyvatel.
obrázek Pláž v Alona Beach se dá mimo jiné pochopit i jako jedna dlouhatánská hospoda
Když přijíždíme blíž k pláži Alona, objevují se kolem silnice první resorty. V jednom z nich, který se jmenuje Paragayo, se nás Martin snaží ubytovat. Ale zatím to nejde.
Je ale sotva půl jedenácté, a pokoje budou volné až za dvě hodiny. Nedá se nic dělat, musíme počkat. Necháme zavazadla složená na recepci a jdeme se s Líbou podívat na samotnou pláž Alona, která je odtud vzdálená asi 200 metrů.
obrázek Rozmýšlím se dlouho, co si dám, stejně jako jsme se rozmýšleli, kde se usadíme
V jedné z bezpočtu restaurací a hospůdek na pláži se usadíme, dáme si džus a ledovou kávu a kocháme se výhledem na moře a na pláž. Mně se nikde moc chodit nechce, noha mě pořád ještě bolí. Z těch rýžových políček, teras a především schodů kolem Banaue ji mám určitě namoženou. Ještě před polednem se tedy vracíme z pláže zpátky k resortu. V protější restauraci se nás několik schází k obědu. K hovězímu mám poněkud nedůvěru, že bude tvrdé. Nicméně Radka, když jí ho přinesou, si ho pochvaluje. Já se poprvé odvážím si dát kuře a chystám se obírat kosti. Ale je to super! Kosti v jídle vůbec nejsou! Dostanu malé smažené kuřecí kousky s výbornou lehce pálivou omáčkou. Kuře je skvělé. Je to úplně něco jiného, než české steroidy. V Asii se kuřat bát nemusím.
obrázek Pohled do resortu Paragayo naznačuje, že večer tu bude skvělý rumový dýchánek
Po obědě je konečně čas i prostor na ubytování. Obsadíme náš pokojík v opravdu krásném prostředí resortu Paragayo, které je tvořeno jednoduchými ubytovacími budovami uprostřed nádherné pěstěné parkové úpravy s četnými palmami a několika altánky, v kterých bude večer jistě báječné posezení. Pochopitelně při rumu. Bez dalšího zdržování pak už mažeme na pláž. Zaplavu si mezi zakotvenými lodičkami, na břehu si mezi jinými loďkami jen sedím a koukám, a nakonec si na chvíli lehnu a spokojeně usnu. Ale jen krátce. Probudí mě deštík. Zůstávám zatím v klidu ve své horizontální poloze. Prší ale pořád. Nakonec mě tahle tropická přeháňka vyžene schovat se alespoň dál na břeh pod palmy. Ale jen tam dojdu, jako bych tím déšť zastavil. V tu chvíli pršet přestane. Jdu tedy znovu natáhnout své končetiny a tentokrát usnu na mnohem delší dobu. Zatímco spím, značně pokročí odliv, a tak po probuzení se mi už ani plavat nechce. Na hloubku je to moc daleko a proto se jen tak cachtám a plácám na kraji na mělčině. Líba, která zůstala celou dobu vzhůru, si všimla, že moře ale ustoupilo nějak moc rychle. Okamžitě mi to připomene nedávné
obrázek Pohodové odpoledne na pláži za odlivu
zemětřesení nedalekém v Japonsku a následnou tsunami, o které nám skoro všichni naši známí téměř hromadně zasílali z Česka poplašné zprávy. Přemýšlím o tom, zda se nemám zachovat podle rady, kterou mi jeden kolega zanechal prostřednictvím Facebooku: "Kdybys zjistil, že Bůh splachuje, tak utíkej!". Ale tohle tady je zaplaťpánbůh docela normální odliv. Není nejmenšího důvodu, proč bych měl někam utíkat. Ani by mi to s bolavou nohou nešlo.
V podvečer pak přes místní wifi provedeme pomocí Skypu několik kontaktů s domovem, přestože oni tam doma podvečer ještě ani zdaleka nemají. Za tu chvíli, co se věnujeme komunikaci našimi blízkými, znovu krátce a vydatně sprchne. Po onom tropickém deštíku potkáváme Radku s Milošem. Oni, zatímco my jsme plážovali, si maličko zdřímli, a teď se vrací z krátké procházky. Sháněli prádelnu. Proč? Vždyť mě to tady připadá všude, že je tady prádelna. Alespoň podle vlhkosti a teploty, jaká tu panuje.
obrázek Pouliční reklama na Emilovu hospůdku
Prádelnu nakonec našli, a objevili hned vedle i české pivo. A české klobásky. Žjóva! A k tomu taky Čecha, který to ve svém stánku prodává. Vzápětí už k "českému" kiosku míříme taky. Společně s Luďkem a s Ivou jsme usoudili, že taková klobáska nebude před večeří špatný předkrm. A my si, když už Radka s Milošem našli prádelnu, neseme taky něco vyprat. Máme už taky dost špinavého prádla. Je ho celý batoh!
obrázek Pivo Praha na vzdálených Filipínách
Usadíme se v hospůdce "U Švejka", jen asi 150 metrů od našeho resortu. Jinak jsme ovšem u Emila. Emil je původem Ostravák, který s námi pochopitelně mluví česky. Respektive ostravsky, čili "kratkym zobakem". Tak, jak je to u Ostraváků obvyklé. Emil z Čech odešel před svým dvacátým rokem. Ale ne na Filipíny. Jezdil asi dvacet let s kamionem ve Spojených Státech a projezdil je křížem krážem. Na Filipínách se usadil před necelým rokem a tenhle stánek má otevřený přibližně měsíc. Od Emila se taky dozvíme, že pivo "Praha", které tu prodává, vyrábějí v malém pivovaru v Manile taky nějací Češi a prý výhradně ze surovin dovezených z Česka. Je to pivo sice dražší, třetinka nás přijde v přepočtu na skoro padesátku, ale je to pivo opravdu dobré. A když nám k tomu Emil přinese ještě klobásky s tmavým chlebem a hořčicí, přičemž všechno je to velice podobné tomu, co se dostane u nás, mají naše huby na Filipínách sváteční český den. Jedině s tím pivem je drobná potíž. Emil má sice piva dost, ale na naši partu ho nemá tolik pořádně vychlazeného. Omlouvá ho snad jedině to, že nás nečekal. "Tak se polepši, a vychlaď ho na zítra, Emile. Přijdeme zas!", domlouváme se nakonec, když odcházíme.
Vracíme se zpátky k našemu resortu a ve větší skupince zasedneme do jiné větší restaurace "U Helmuta". Martin nám poradil, že u tohohle Němce si můžeme dát smažený řízek s bramborovým salátem. Zkusíme to. Řízek si dám rád a ani zdaleka nejsem jediný. Bramborový salát však nemají a tak musíme vzít zavděk vařenými brambory nebo smaženými hranolky, jako třeba Líba. Jakmile si všechno objednáme, přijde se nám Helmut osobně omluvit, že má plnou hospodu a že příprava jídla bude chvíli trvat. Helmut na nás samozřejmě mluví německy, takže mu nerozumím ani slovo. Chytá se jen Miloš. Zatím tedy jen tak "U Helmuta" sedíme a rozhlížíme se okolo. Všímáme si, že jídlo sem k Helmutovi dopravují odněkud odjinud a vozí ho na motorce. Jídlo projde rychle barem, kde ho rozdělí na tácky, upraví do konečné podoby a hned ho pak servírují hostům na stůl. Stejným způsobem k nám posléze doputují i naše řízky. Jsou skvělé, čerstvě smažené, a z dobrého a čerstvého vepřového. Je to vítaná změna. A taky velká porce, která nám s Líbou, jakmile ji spořádáme, úspěšně začne zavírat oči. Večer proto, zatímco ostatní sedí uprostřed našeho resortu v altánku a popíjejí nakoupený rum a kolu, se my s Líbou tentokrát uklidíme na pokoj a jdeme poměrně brzy, asi o půl desáté, spát. Já usnu hned potom, co dopíšu nezbytné poznámky do svého deníčku.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3