Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Barma 2008

Facebook Twitter Google+

Země chudá i plná zlata

© 2008, poslední aktualizace: 8.10.2011

<<  Turista v Barmě je vzácné zboží  >>

Turistů jsme v Barmě opravdu příliš nepotkali. Zejména po nepokojích na podzim roku 2007 jejich počet hodně poklesl. Všude jsme byli téměř jediní, snad s výjimkou oblasti baganských chrámů a okolí jezera Inle. Ani v Yangonu na "zlaté" pagodě Shwedagon nebyli kromě nás jiní turisté téměř vidět. Ale zato jsme v Barmě asi dvakrát potkali Čechy. V obou případech cestovali samostatně, bez cestovní kanceláře, což musí být určitě ještě mnohem dobrodružnější.
obrázek Náš hotel View Point v Nyaungshwe u jezera Inle
Majitelka hotelu, kde jsme u jezera Inle byli ubytováni, po loňských nepokojích a následném výrazném úbytku turistů stála podle svých slov před rozhodnutím, zda nemá hotel úplně zavřít. Musela nabídnout zaměstnancům poloviční plat, jinak že jí už nic jiného nezbývá. Všichni u ní prý zůstali. Co taky asi měli dělat jiného? Také v době našeho pobytu u jezera Inle jsme v tomhle hotelu View Point byli ubytováni jen my. Jen naše skupinka. Zůstávali jsme v hotelu i na večeři, a kromě jednoho jediného zabloudivšího páru jiných turistů jsme byli i večer v restauraci úplně sami. Stejně jako ráno při snídani.
O tom, jak je v Barmě málo turistů, svědčí i naše zkušenost od překrásného vodopádu Anisakan v horské oblasti blízko městečka Pyin U Lwin. Několik místních obyvatel tam mělo u vodopádu nebo i podél cesty k němu nějaký ten stánek s občerstvením. Protože tu kromě nich a nás nikdo jiný nebyl, ptali jsme se těch domorodců na to, kolik asi návštěvníků se sem na vodopád přijde podívat.
obrázek Vodopád Anisakan v celé své nádheře
Odpověděli nám, že turistů tu mají asi tak sedm do týdne. Protože nás tu bylo i s průvodcem Lukášem, nepočítám-li Kopwinta, celkem deset, tak se dá říct, že během jediného dne jsme jim překročili týdenní průměr. Proto taky třeba další dívky ze vsi nelenily, a doprovázely nás s několika plechovkami nápojů celou cestu relativně dlouhou dolů k vodopádu i zpět nahoru. Ale až k vodopádu s námi nesměly. Čekaly na nás, až zase půjdeme nahoru. Mají tu zřejmě rozdělené úseky, kde kdo může být. A nebo u vodopádu mohou prodávat jen ti, co na to mají nějakou licenci. Kdo ví. Ale člověk tu žasne, že stánky tu mají, zásobují je i udržují, jen kvůli sedmi turistům týdně. Na druhou stranu by ale měli mít alespoň tolik podnikatelského ducha, aby dokázali ty nápoje vychladit ve vodě, když jim tu od vodopádu teče. Určitě by s námi udělali větší obchod, než takhle. Ale když vidíte usměvavé tváře těch děvčat, pro které je dolar za Coca-colu zřejmě obrovský peníz, a může to pro ně být jediný výdělek za celý týden, tak si tu pixlu nakonec koupíte třeba i teplou.
Turistů si obyvatelé Barmy velmi považují a dělají jim pomyšlení. Řekl bych, že nás někde skoro až rozmazlovali. A začalo to hned na letišti, tím květinovým přivítáním, i když skoro nevěděli, zda opravdu přijedeme tak, jak jim říkal jediný email měsíc či dva starý. Ale byla to možnost nějakého výdělku, tak se na nás připravili. Dokonale, a se vším všudy. Je to nejspíš dáno jejich chudobou a v jejich očích velkými penězi, které tu jako turista necháte a za které vám oni mohou něco prodat, nebo nabídnout své služby.
obrázek Všichni se seběhli podívat se na ty divný bílý lidi, co sem zrovna přijeli
Jsou přitom milí, usměvaví a úslužní, ale rozhodně se vám zase nijak nevnucují. A když už, tak jen mírnou a velmi přijatelnou formou.
Mnohokrát se nám v Barmě stalo, když jsme zastavili cestou v nějaké obci, že se celá vesnice během krátké chvilky seběhla kolem nás. Bylo to ve stylu "Pojďte se podívat celá vesnice, přijely k nám nějaký divný bílý opice!". Zírali na nás prostě jako na exoty. A exoty jsme tady pro ně opravdu byli.
obrázek My zíráme, jak je skoro celá vesnice ve vodě
Stejně tak ovšem zase oni byli exotičtí pro nás, a myslím, že my jsme na ně asi zírali úplně stejně. Přinejmenším v prvních několika dnech, protože už na první pohled jsou Barmánci a Barmánky úplně jiní, než Thajci nebo Kambodžané.
Yangonské letiště je podle informací, které jsme dostali, jediné letiště, které v Barmě funguje jako mezinárodní. A je to jediné místo, kudy může turista do země vstoupit. Nemají oficiálně funkční žádné hraniční přechody, ani přístavy, jen tohle jediné letiště. I přesto, že jako mezinárodní jsou na některých mapách označována i některá nemnohá jiná letiště. Když jsme z Barmy odlétali, díval jsem se při čekání na letadlo na obrazovku s výpisem příletů. Představte si, na jedinou obrazovku se vešla všechna letadla za celý den! Bylo jich asi dvanáct, s přílety jen ze čtyř asijských letišť: z Bangkoku, Šanghaje, Hongkongu a Tchajwanu. Do celé asi padesátimiliónové země tedy přilétá jen asi dvanáct letadel za den, a jinudy se do země dostat nedá! Neuvěřitelné! Není divu, že je v Barmě o turisty nouze. A to ještě musím říct, že naše letadlo ani nebylo plné. Mnohem blíže pravdě bude, použiju-li výraz poloprázdné.
Pro vstup do Barmy je potřebné vízum, pro které našinec musí až do Berlína. Vyplňujete k tomu dost podrobný formulář v angličtině s mnoha osobními údaji. Krom jiného chtějí znát kupříkladu i stav vašeho konta. To ostatně chtěli i Thajci, kteří to dokonce překonali tím, že navíc chtěli přiložit k žádosti o vízum i kopii posledního výpisu z účtu s požadavkem zůstatku alespoň třiceti tisíc. Ty papíry jsme všechny museli vyplnit a připravit, ale potřebná víza jsme si pak nechali zajistit za poplatek pracovníky cestovní kanceláře. Nicméně na mnoha internetových zdrojích najdete poznámku, že vízum do Barmy se neuděluje automaticky, a tak jsme měli trochu strach, jestli naši žádost nezamítnou. Sice víte, že nemají proč, ale i tak. Co když v tom formuláři něco nepochopíte a napíšete špatně? Již zaplacená cesta by se kvůli tomu, že vám nedají vízum, nekonala. To by bylo opravdu k naštvání.

>>

© Lubomír Prause, 2008
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3