Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Barma 2008

Facebook Twitter Google+

Země chudá i plná zlata

© 2008, poslední aktualizace: 8.10.2011

<<  Ne moc příjemný trek v šanských horách  >>

Nežli jsme si mohli plně vychutnat krásu a jedinečnost jezera Inle, čekala nás předtím náročnější část programu. Dvoudenní trek šanskými horami. Po ubytování v horském Kalaw a jednodenním výletu do okolí s atraktivní návštěvou tak trochu i krápníkové jeskyně Pindaya, kde bylo, jak jsem se už zmiňoval, k vidění více než osm tisíc Buddhů, nás odvezli autobusem o kousek dál do hor. Dál už to nešlo, silnice už dál nevedla.
obrázek Vyrážíme na trek, směr jezero Inle
Na záda jsme hodili malé baťůžky s potřebnými věcmi, na tři dny jsme zamávali našemu řidiči i autobusu odvážejícího naši "mrtvou tetu" neznámo kam.
obrázek Možná to nevypadá, ale není mi zrovna nejlíp
Ještě si u jednoho malého domku v okýnku dokupujeme vodu na cestu. Někdo si dá nějakou sušenku či jiné drobné občerstvení. A jdeme. Máme sebou kromě Kopwinta ještě dalšího průvodce, který bude schopen se domluvit s domorodými obyvateli. Šanové, a další horské kmeny, které tuhle oblast převážně obývají, hovoří zcela jiným jazykem, než úřední barmštinou, Kopwintovi srozumitelnou. Ale ještě jeden místní chlapík nás doprovází. Ten se později ukáže býti kuchařem, když pro nás bude připravovat večeři a následující den také snídani. A moc dobrou! Já ale nebudu bohužel skoro jíst.
Na tenhle trek nevzpomínám rád. Přestože jsme šli horami, bylo značné vedro, U některých domků ve vesnicích kvetly banány, Cesta byla, alespoň pro mne, dost náročná a nepříjemně dlouhá.
obrázek Terasovitá políčka v šanských horách
Navíc po tom, co jsem v Baganu nastydl pod klimatizací, měl jsem tehdy po zdravotní stránce asi svůj nejhorší den. Připadal jsem si dost unavený ještě předtím, než jsme vůbec vyšli. Docela jistě jsem měl i zvýšenou teplotu. Vůbec se mi nešlo dobře. Spíš bych řekl, že dosti prachbídně.
Cesta vedla mírně zvlněným kopcovitým terénem, většinou jen po ušlapané stezce, místy po širší cestě pro volské potahy. Ponejvíce se šlo mezi poli a políčky, někde i terasovitými. Některá mi trochu připomínala typická incká terasovitá políčka na úplně jiné straně Zeměkoule. Všude a zejména na širších cestách je hodně prachu, který za sebou víříme, i kdybychom nechtěli. Stromů je málo. Když si chce člověk na chvíli odpočinout ve stínu, musí si nějaký strom najít. S cestou lesem se tu počítat rozhodně nedá. Nejvýše vidíme skupinky bambusového houští pro nás až neuvěřitelné mohutnosti a výšky. Jinak je sucho. Zeleně není mnoho. Některé úseky cesty lemují pichlavé agáve nebo něco podobného.
obrázek Procházíme několika podobnými vesničkami
Výjimečně přecházíme nějaký potok, přes který někdy vede jednoduchá bambusová lávka. Snad jen tady, kolem potoků a říček, je vegetace zelenější a hustší. Krajina je víceméně pořád stejná, jen jednou procházíme jakousi soutěskou skrze ostřeji vystupující nevysoký horský hřeben.
obrázek Nechtějí přes potok, jen jsou zvědavé a chtějí si nás prohlédnout
Při našem celodenním putování procházíme přes přes několik vesnic a vesniček. Jen málokterý domek je zděný, většinou jen dřevo a rohože. Sem tam nějaký ten vlnitý plech. Elektřinu není vidět nikde. Vodu všude tahají v nádobách od studní buď z okraje vesnice nebo ještě odněkud dál. Potkáváme se s mnoha domorodými obyvateli, ale i Kopwint si s nimi může popovídat a domluvit se pouze prostřednictvím našeho "horského vůdce". Lidé si nás ze zájmem prohlíží, stejně jako my je. Děti nás také zvědavě okukují, někdy čekají na nějaký drobný dárek. Ta nejmenší děcka se schovávají mámě za sukni, případně strkají svou hlavu do máminy náruče. Úplně stejně, jako to dělají všechny děti kdekoli jinde na světě. Děti jsou prostě všude stejné.
Cestou vidíme mnoho zvláštních a neobvyklých věcí. Třeba houf kluků v mnišském rouchu uprostřed polí. Nebo nosiče se dvěma nůšemi přes rameno, které byly skoro větší, než nosič sám. Byli jsme zvědaví a tak jsme ho zastavili, abychom se ho zeptali, cože to v těch nůších nese. Ukázalo se, že v nich má nějaké křupavé placky. Kopwint i další jsme si vyzkoušeli, jak jsou můše těžké. Díky jejich lehkému nadýchanému obsahu to ale nebylo tak hrozné, jak to vypadalo podle velikosti. O kus dál ne moc velký kluk nese dvě veliké nádoby s vodou. Ty už musí být hodně těžké! Snad to nenese daleko.
obrázek Na co jenom může být potřeba tahle dlouhatánská bambusová tyč?
Potkáváme dalšího domorodce jdoucího proti nám. Ten po úzké stezce balancuje s dlouhatánskou bambusovou tyčí. Tamhle zase mladá žena s děckem drhne či omývá ve špinavé zátočině jakéhosi potoka vodního buvola. A tady jde pro změnu stařenka s dřívím, o kus dál jiná žena přelézá s nůší na zádech plot u cesty, A pak ještě někdo jiný, a další, a další. Ty svérázné figurky domorodých obyvatel, které tu potkáváme, mi připadají mnohem a mnohem zajímavější, než okolní krajina. Byť i ta má svou zvláštní krásu, která je dána nejspíš nezvykle červenou hlínou na polích, a stejně červeným prachem a pískem na cestách. To v nás nejspíš vyvolává dojem něčeho zvláštního a dosud neviděného.
Na oběd se zastavujeme v jedné vesnici, obědváme u nízkého stolečku na rohožích uvnitř domu, kam nás pozval náš hostitel, pan domácí. Jídlo je výborné, čerstvě připravená směs s nudlemi, k pití máme vodu a samozřejmě dostáváme i čaj. V pozdním odpoledni se zastavujeme na okraji jiné vesnice, u domku se dvěma bambusovými stolečky a lavicemi, což je zřejmě něco jako místní hostinec. Všichni se vrháme do stínu, jen Líba stále nemá sluníčka dost.
obrázek Jedna z mnoha postaviček, které jsme potkávali
I když já si spíš myslím, že je to právě naopak, že už ho má až moc. Překvapuje mne tu ale hlavně to, že i tady, kdovíjak daleko od nějaké silnice, si můžeme dát pivo. Mají tu ale také všudypřítomnou Coca-colu, i nějaké další plechovkové limonády. Kolem nás po cestě chodí mnoho místních lidí, ponejvíce žen, s různobarevnými dekami a ručníky na hlavě, některé z nich nesou na zádech děcka. Mám dojem, že pro dnešek už toho mám dost. Jsem moc rád, že si tu můžu sednout a odpočívat a jsem rád za každičkou minutku, o kterou tu můžu sedět déle. Ale čeká nás ještě asi půlhodina, než se dostaneme do kláštera, kde máme dnešní noci spát. Už se mi nikam nechce a začínám mít obavu, zda ještě vůbec někam dojdu. Ale musím a tak dojdu.
Nemít horečku, asi bych si tu cestu šanskými horami mnohem víc užil. Ale takhle jsem na konci cesty v klášteře rád, že jsem rád. A že jsem sem vůbec došel. Mám strach ze zítřka, aby mi nebylo ještě hůř. Ale na takové myšlenky teď není čas.
obrázek U sprchového koutku na klášterním nádvoří
Sluníčko se už schovává za hory, musíme se tedy rychle umýt a převléknout, než bude tma. Sprchu si nabíráme hrníčkem ve zděné ohrádce se žlabem. Vodu si pumpujeme sami ze studny hned vedle sprchovací ohrádky. U této činnosti se střídáme, až celý žlab naplníme až po vrch. Brr! Ta voda je pěkně studená! Ale jinak tenhle venkovní sprchový kout nemá chybu! Převlékáme se před ním, uprostřed nádvoří, kde roste jediný nevelký strom. Kolem něho je zbudována široká lavice, kterou obsadíme svými zadnicemi i batohy. A sem taky odkládáme své zaprášené oblečení a připravujeme si nové čisté. Z adidasek mám trochu odřené nohy. Zítra si zkusím vzít sandály. Mám je naštěstí sebou ve svém batohu.
Spát budeme ve velké klášterní síni odděleni mezi sebou jedni od druhých jen na svislo spuštěnými plachtami, které tu vytvářejí dojem malých pokojíků. Všem se dopředu omlouvám, když budu chrápat. U nízkého stolku u večeře, už za tmy, nemůžu vydržet sedět. Tak si musím sednout na jednu ze dvou vyšších židlí k velkému stolu. Není mi teď dobře ani od žaludku, skoro proto nejím, přestože si všichni ostatní pochvalují výbornou večeři. A v noci tak tak stihnu vyběhnout na kopec, kde jsou dvě kadibudky. Ale jinak naštěstí v noci alespoň spím. Nabírám tak snad novou sílu na zítřejší šlapání.
obrázek Líba na trase druhého dne
Druhý den ráno po snídani je mi trochu lépe. Ale čeká nás ještě čtyři pět hodin pochodu k jezeru Inle. Tak jdu. Nerad, ale jdu. Tohle pokračování už vidím úplně jako zbytečnou část treku. Není tu nic zvláštního ani nového k vidění. Všechno jsme viděli už včera. Krajina je stále stejná, a už to začíná působit nudně. Jen písek a hlína před námi je ještě trochu červenější, a cesta o to víc prašnější a nepříjemnější. Poslední hodina už je opravdovým utrpením. Cítím, že na obou patách mám ze sandálů jeden velikánský puchýř. Jdu jako ovce, aniž vím proč a kam, a zcela už přestávám vnímat okolí. Cesta vede jedním směrem stále rovně mírně dolů. Teď není už vůbec nic zajímavého vidět, jen pořád tu stejnou nepříjemnou cestu před námi.
obrázek Konec příšerně hrbolaté cesty ve vesnici Indein
Navíc je její povrch příšerně hrbolatý a plný děr, že mám strach o každý krok, abych si tu nějak křivě nešlápl a nepřišel ještě k nějakému nepříjemnému úrazu.
Ale konečně si můžu oddechnout. Kolem poledne přicházíme do Indeinu, do cíle naší cesty, k jezeru Inle. Uleví se mi. To nejhorší už mám za sebou. Odpoledne a celý zítřejší den máme strávit na jezeře. To už žádný pochoďák nebude a tak budu moci dát svým nohám odpočinout. I přes tu předchozí strastiplnou pouť sním s chutí oběd a už se začínám těšit na jezero. Nakonec se ještě po obědě vydávám prohlédnout si les napůl zřícených svatyní a stúp na druhém konci Indeinu, přestože většina ostatních jde dovnitř do vsi navštívit a prohlédnout si obydlí některého z vesničanů. Měl jsem pak trochu starosti, abych je někde ve vesnici našel. Domorodci mi naštěstí pomohli, a tak se mi to podařilo.

>>

© Lubomír Prause, 2008
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3